Po Bozoum nyní Bangassou v přímém přenosu: Kroky k míru: letadlem, na motorce, pěšky, vrtulníkem…

Kroky k míru: letadlem, na motorce, pěšky, vrtulníkem…

20. února 2026

Týden pro mír

Situace v departementu Haut-Mbomou (východ) se v posledních týdnech zhoršila.

V den voleb, 28. prosince 2025, zaútočili rebelové z AAKG na vesnici Bambouti na hranici s Demokratickou republikou Kongo a Jižním Súdánem. Unesli zástupce prefekta a další úředníky. V dalších městech, zejména v Mboki a Zemio, došlo k dalším útokům. V Zemio se během několika hodin zaplnila misie více než 3 500 uprchlíky z okolních vesnic.

Proto jsme se s Platformou náboženských denominací rozhodli podniknout misi do Zemio a Obo, abychom se pokusili o dialog a naslouchali lidem a také všem stranám, zasaženým konfliktem.

Ve čtvrtek 12. jsme vyjeli z Bangassou. V letadle jsem se setkal s ostatními členy Platformy: pastorem Nicolasem, imámem Abdoulem a třemi ženami, Ninou, Adidjou a Clarisse.

Po krátkém přistání v Obo nás letadlo MINUSCA dopravilo do Zemia, kam jsme dorazili kolem 12:30. Misii jsme našli přeplnenou uprchlíky! Díky podpoře české vlády a české nevládní organizace SIRIRI.ops (https://siriri.org/fr/) si ale místní Charita mohla dovolit distribuovat uprchlíkům potraviny, mýdlo a různé další základní potřeby.

Náš program byl nabitý. Na každém setkání jsme se setkávali s mladými lidmi, ženami, představiteli různých náboženských denominací a se zástupci civilních i vojenských autorit. Situace je kritická, i když k několika nejistým náznakům zlepšení přece jen dochází. Učitelé se snažili začít znovu učit, ale počet žáků, který byl vloni 8 157, teď klesl na pouhých 1 014! Naslouchali jsme všem s hlubokou úctou k prožitému utrpení a povzbuzovali jsme všechny, aby neztráceli odvahu. Není to ale snadné!

V sobotu ráno jsme odletěli do Obo, let trval 40 minut. Obo je okresní město, ve kterém vládne relativní klid. Je to zejména díky úsilí místního kněze a dalších obyvatel, usilujících o zmírňování napětí. I zde jsme pozorně naslouchali lidem. Více než dvacet let tu zažívají nejrůznější hrůzy. Silnice v této oblasti prakticky neexistují, důvody lze ilustrovat třeba na tom, že pytel cementu, který v Bangui stojí 15 eur, stojí v Zemiu přes 75 eur!

Místní ozbrojené síly jsou často neefektivní, postrádají zbraně a finanční podporu. Často spolupracují s ruskými žoldáky a obě skupiny pak jednají násilně a v rozporu se zákonem.

Setkáváme se také s úředníky a zástupci armády. Všem připomínáme potřebu naslouchat obyvatelstvu, které je terorizováno nejen rebely, ale i samotnými vojáky. Na schůzce, kterou jsem moderoval, prohlásilo 49 lidí z 50, že v noci nespí doma ze strachu ze zatčení nebo jakéhokoli jiného druhu násilí.

V úterý 17. února jsme se vrtulníkem vydali do Bambouti. Tam jsme navštívili zcela opuštěnou vesnici, nepočítáme-li přítomné vojáky a mírové síly OSN. Dveře domů byly vylomené a objekty, které nedávno postavili zástupci OSN, byly prázdné, stejně tak budovy podprefektury, nemocnice, škol…

Kolem 11. hodiny jsme se na motorkách vydali směrem k nedaleké hranici, přijeli jsme do Source Yubu v Jižním Súdánu. Situace na hranici je nepřehledná, zejména proto, že obyvatelstvo na obou stranách hranice patří ke stejné etnické skupině a mluví stejným jazykem.

Obyvatelé Bambouti zde našli útočiště a Jihosúdánci je přijali bez větších obtíží. Nejprve jsme se tam setkali s úředníky a poté s některými uprchlíky. Povzbudili jsme je, aby se vrátili domů a nebáli se vojáků, které jsme potkali a kteří slíbili, že je ochrání. Po krátké zastávce na místním trhu jsme se znovu vydali na cestu a déšť nás provázel celou cestu do Bambouti. Silnice, respektive to, co z ní zbylo, byla kluzká a několik motocyklů spadlo… naštěstí nikdo nebyl zraněn. Do Obo jsme dorazili kolem 16. hodiny.

Byla Popeleční středa, začátek postní doby. Ve stejný den letos začíná u muslimů Ramadán.

V 6:30 jsme se shromáždili na stadionu k ekumenické modlitbě za mír. Byl to silný okamžik za účasti mnoha lidí, obřad byl doprovázen silným symbolem, a to požehnáním země.

Po celý den jsme pak pokračovali v našich setkáních, prezentovali jsme různé úvahy a myšlenky mladým lidem, úředníkům, ženám… Skončili jsme kolem 21. hodiny, po setkání s některými povstaleckými „vůdci“.

Ve čtvrtek ráno jsme se připravovali na odlet, ale let byl zrušen a odložen na pátek. Dopoledne jsme proto ještě využili k diskusím se zástupci MINUSCA (mírové sily OSN) o tom, jak zahájit nové mírové úsilí. Mezi těmito projekty je možná, pokud Bůh dá, např. otevření instituce s názvem „Škola míru“...

Naše mise, která začala s mnoha obtížemi a obavami a která nyní snad začíná nést své první plody, zasévá semena změny a probouzí velkou naději. Kéž Pán dá, aby tato plachá semínka vyklíčila a začala kvést!