Kroky k míru: letadlem, na motorce, pěšky, vrtulníkem…

  

 

 

Kroky k míru: letadlem, na motorce, pěšky, vrtulníkem…

20. února 2026

Týden pro mír

Situace v departementu Haut-Mbomou (východ) se v posledních týdnech zhoršila.

V den voleb, 28. prosince 2025, zaútočili rebelové z AAKG na vesnici Bambouti na hranici s Demokratickou republikou Kongo a Jižním Súdánem. Unesli zástupce prefekta a další úředníky. V dalších městech, zejména v Mboki a Zemio, došlo k dalším útokům. V Zemio se během několika hodin zaplnila misie více než 3 500 uprchlíky z okolních vesnic.

Proto jsme se s Platformou náboženských denominací rozhodli podniknout misi do Zemio a Obo, abychom se pokusili o dialog a naslouchali lidem a také všem stranám, zasaženým konfliktem.

Ve čtvrtek 12. jsme vyjeli z Bangassou. V letadle jsem se setkal s ostatními členy Platformy: pastorem Nicolasem, imámem Abdoulem a třemi ženami, Ninou, Adidjou a Clarisse.

Po krátkém přistání v Obo nás letadlo MINUSCA dopravilo do Zemia, kam jsme dorazili kolem 12:30. Misii jsme našli přeplnenou uprchlíky! Díky podpoře české vlády a české nevládní organizace SIRIRI.ops (https://siriri.org/fr/) si ale místní Charita mohla dovolit distribuovat uprchlíkům potraviny, mýdlo a různé další základní potřeby.

Náš program byl nabitý. Na každém setkání jsme se setkávali s mladými lidmi, ženami, představiteli různých náboženských denominací a se zástupci civilních i vojenských autorit. Situace je kritická, i když k několika nejistým náznakům zlepšení přece jen dochází. Učitelé se snažili začít znovu učit, ale počet žáků, který byl vloni 8 157, teď klesl na pouhých 1 014! Naslouchali jsme všem s hlubokou úctou k prožitému utrpení a povzbuzovali jsme všechny, aby neztráceli odvahu. Není to ale snadné!

V sobotu ráno jsme odletěli do Obo, let trval 40 minut. Obo je okresní město, ve kterém vládne relativní klid. Je to zejména díky úsilí místního kněze a dalších obyvatel, usilujících o zmírňování napětí. I zde jsme pozorně naslouchali lidem. Více než dvacet let tu zažívají nejrůznější hrůzy. Silnice v této oblasti prakticky neexistují, důvody lze ilustrovat třeba na tom, že pytel cementu, který v Bangui stojí 15 eur, stojí v Zemiu přes 75 eur!

Místní ozbrojené síly jsou často neefektivní, postrádají zbraně a finanční podporu. Často spolupracují s ruskými žoldáky a obě skupiny pak jednají násilně a v rozporu se zákonem. 

Setkáváme se také s úředníky a zástupci armády. Všem připomínáme potřebu naslouchat obyvatelstvu, které je terorizováno nejen rebely, ale i samotnými vojáky. Na schůzce, kterou jsem moderoval, prohlásilo 49 lidí z 50, že v noci nespí doma ze strachu ze zatčení nebo jakéhokoli jiného druhu násilí.

V úterý 17. února jsme se vrtulníkem vydali do Bambouti. Tam jsme navštívili zcela opuštěnou vesnici, nepočítáme-li přítomné vojáky a mírové síly OSN. Dveře domů byly vylomené a objekty, které nedávno postavili zástupci OSN, byly prázdné, stejně tak budovy podprefektury, nemocnice, škol…

Kolem 11. hodiny jsme se na motorkách vydali směrem k nedaleké hranici, přijeli jsme do Source Yubu v Jižním Súdánu. Situace na hranici je nepřehledná, zejména proto, že obyvatelstvo na obou stranách hranice patří ke stejné etnické skupině a mluví stejným jazykem.

Obyvatelé Bambouti zde našli útočiště a Jihosúdánci je přijali bez větších obtíží. Nejprve jsme se tam setkali s úředníky a poté s některými uprchlíky. Povzbudili jsme je, aby se vrátili domů a nebáli se vojáků, které jsme potkali a kteří slíbili, že je ochrání. Po krátké zastávce na místním trhu jsme se znovu vydali na cestu a déšť nás provázel celou cestu do Bambouti. Silnice, respektive to, co z ní zbylo, byla kluzká a několik motocyklů spadlo… naštěstí nikdo nebyl zraněn. Do Obo jsme dorazili kolem 16. hodiny.

Byla Popeleční středa, začátek postní doby. Ve stejný den letos začíná u muslimů Ramadán.

V 6:30 jsme se shromáždili na stadionu k ekumenické modlitbě za mír. Byl to silný okamžik za účasti mnoha lidí, obřad byl doprovázen silným symbolem, a to požehnáním země.

Po celý den jsme pak pokračovali v našich setkáních, prezentovali jsme různé úvahy a myšlenky mladým lidem, úředníkům, ženám… Skončili jsme kolem 21. hodiny, po setkání s některými povstaleckými „vůdci“.

Ve čtvrtek ráno jsme se připravovali na odlet, ale let byl zrušen a odložen na pátek. Dopoledne jsme proto ještě využili k diskusím se zástupci MINUSCA (mírové sily OSN) o tom, jak zahájit nové mírové úsilí. Mezi těmito projekty je možná, pokud Bůh dá, např. otevření instituce s názvem „Škola míru“...

Naše mise, která začala s mnoha obtížemi a obavami a která nyní snad začíná nést své první plody, zasévá semena změny a probouzí velkou naději. Kéž Pán dá, aby tato plachá semínka vyklíčila a začala kvést!

 

 

Zemio

Zemio - Scuola materna
Zemio - école maternelle
Zemio - guardería

Zemio - scuola elementare
Zemio - école primaire
Zemio - escuela primaria

Zemio - distribuzione aiuti per gli sfollati
Zemio - distribution aides aux déplacés
Zemio - distribución de ayuda a las personas desplazadas

Obo

Bambouti

In moto

Sud Sudan

 

Dlouhé, dlouhé cesty

 

Da Bangui a Bangassou, passando per Sibut, Bambari, Alindao
De Bangui à Bangassou, en passant par Sibut, Bambari, Alindao
De Bangui a Bangassou, pasando por Sibut, Bambari y Alindao

Dlouhé, dlouhé cesty

8. února 2026

Cesta z N'Djameny (Čad) do Bangui měla původně trvat jen hodinu letadlem. Ale… trvalo nám to nakonec dvanáct hodin!

V pondělí 2. února jsme kolem 8. hodiny ráno odletěli z hlavního města Čadu. Měli jsme mezipřistání v Abuji v Nigérii a pak přistáli v Lomé v Togu. Tam jsme čekali několik hodin, než jsme mohli nastoupit do dalšího letadla. I toto letadlo mělo několik zastávek (Cotonou, Benin a Douala, Kamerun), než konečně v 20:00 večer dorazilo do Bangui.

Nezbytná příprava, cestovní pas, sbalit zavazadla… a právě když jsme se chystali odcestovat, zasáhla město obrovská bouře.

V Bangui jsem tedy zůstal ještě v úterý a ve středu a bsolvoval jsem několik schůzek. Hlavně jsme potřebovali zhodnotit situaci, abychom se pokusili najít řešení pro region Zemio a obecněji pro východní část diecéze, kde dlouhodobě přetrvává napětí.

Pak jsem se připravil na odjezd. Tentokrát vyrážíme do Bangassou po silnicích. Před několika týdny nám konečně dorazilo nové auto, dar od organizace Aid to the Church in Need (Církev v nouzi), která podporuje církev v zemích, jako je Středoafrická republika. Auto tady není luxus, ale nutnost, která nám umožňuje navštěvovat různě vzdálené komunity a kněze a poskytovat jim pomoc a podporu v rámci diecéze, která je velká téměř jako polovina Itálie.

Ve čtvrtek ráno v 6:00 vyrážíme na dlouhou cestu. Je to sice „jen“ 750 km, ale vím, že pokud vše půjde dobře, bude nám to trvat nejméně dva dny.

Prvních 180 kilometrů jedeme po asfaltu, resp. ne celou trasu, protože posledních 50 kilometrů je plný výmolů. V Sibutu asfalt končí a pokračujeme dál do Bambari, což je 380 km od Bangui. Dorazíme tam kolem 13. hod. Krátká přestávka a pak se vracíme na silnici směrem na Alindao a jsme zas o 220 km dále.

Dorazíme tam v 18:00 a přivítají nás zástupci diecéze. Další den je pátek, vyrážíme v 6:00 hodin ráno. Zbývá nám ještě posledních 250 km a víme, že cesta bude náročná a nebezpečná. Naštěstí je teď období sucha a silnice jsou sice ve špatném stavu, ale ne nesjízdné. Je tu mnoho stoupání a klesání, voda a kamiony silnici hluboce rozryly a je plná hlubokých výmolů.

Asi na 60. km narazíme na několik stojících kamionů a pak na jeden převrácený. Zjišťujeme, že je to ten, který vezl náš kontejner! Zastavuji a zdravím naše pracovníky, kteří sem přijeli z Bangassou už o den dřív, aby dokončili vykládku celého kontejneru. Pak se pokusí kamion s přívěsem dostat pomocí lan zpět na kola a znovu naložit vše do kontejneru, aby mohli náklad odvézt do Bangassou!

Po půl hodině se se všemi loučím a vydávám se zpět na cestu. Zastavujeme se v Gambo, což je první farnost v naší diecézi a konečně v 15:30 přijíždíme do Bangassou. Panna Maria nad námi celou cestu bděla!

 

 

 

Alindao

 

 

Le cascate di Kembe, sul fiume Kotto
Les chutes de Kembe, sur la rivière Kotto
Cataratas Kembe, en el río Kotto

 

N'Djamena, Čad

 

Cattedrale di Ndjamena

 

N'Djamena, Čad

1. února 2026

Právě jsme ukončili plenární zasedání ACERAC, které sdružuje biskupy Střední Afriky (Čad, Rovníková Guinea, Středoafrická republika, Kongo, Kamerun a Gabon).

Tohoto setkání, které se koná každé tři roky v jedné z členských zemí ACERAC, se zúčastnilo přibližně sedmdesát biskupů.

Je to čas věnovaný společenství, výměně názorů, sdílení znalostí a bratrství, čas modliteb a reflexe o životě církve ve Střední Africe.

Před třiceti lety, v roce 1994, svolal papež Jan Pavel II. první synod pro Afriku a o patnáct let později druhý. Pro Afriku to tehdy byla velmi těžká doba (probíhala rwandská genocida!) a biskupové s odvahou odsoudili utrpení a tragédie afrického kontinentu. Ale také se na všechno dívali optikou naděje a církve jako Boží rodiny, která miluje život a solidaritu a oslavuje svou víru s radostí, nadšením a kreativitou. Každý, kdo se někdy zúčastnil mše svaté v Africe, to snadno pochopí.

O třicet let později se zástupci církve ve střední Africe chtěli znovu sejít a opět se podívat na závěrečný dokument, kterým je apoštolská exhortace „Církve v Africe“. Zamyslet se a pokračovat v další cestě, byť poznamenané četnými tragédiemi a těžkostmi, ale ještě více nadějí a životem.

V neděli 25. ledna byli biskupové vysláni do různých farností města, po dvou nebo třech do každé farností, doprovázeni kněžími a laiky, účastníky shromáždění ACERAC.

Navštívil jsem farnost sv. Perpetuy a sv. Felicity. Kostel má velký sál a pojme více než 2 500 věřících. Liturgie je krásná a temperamentní, tancuje se a zpívá v různých nářečích. Zde, v převážně muslimské zemi, není tak jednoduché být katolíkem. Víra se tu prožívá radostně a dokonce i s jistou hrdostí. V čadské kultuře je pohostinnost velmi autentická a zejména vůči cizincům. Přísloví praví, že cizinec je zrcadlem, které vám nastavuje Bůh!

Po mši jsme se vydali do nedaleké školy (jediné zdejší katolické dívčí střední školy), kde jsme obědvali s pastorační radou a laiky, různými způsoby zapojenými do života farnosti. Během oběda prezentovala tradiční skupina písně a tance různých etnických skupin.

V pondělí se v amfiteátru Ministerstva zahraničních věcí konal oficiální zahajovací ceremoniál Plenárního shromáždění. Začalo se sice s dvouhodinovým zpožděním, ale byli přítomni velvyslanci, ministři, laici a sbory. Při této příležitosti přijel z Říma kardinál Czerny, kardinál Ambongo z Kinshasy a apoštolský nuncius ze Středoafrické republiky. Ve svém projevu premiér účastníky přivítal a vyjádřil potěšení z jejich přítomnosti a práce katolické církve zejména mezi chudými a v nasazení se pro mír a smíření.

Odpoledne jsme se vrátili k práci. Prvních několik dní je věnováno studiu a reflexi, zapojují se odborníci, kněží vyučující na různých fakultách ve střední Africe. Jde o složitá témata, která vyvolávají debaty a diskuse, a to jak při projevech v hlavním sále, tak i v kuloárech během přestávek.

Ve čtvrtek si dáme pauzu a návštívíme město, Národní muzeum, které uchovává prehistorické artefakty, včetně pozůstatků toho, co by mohlo být prvním člověkem, sahajících do sedm milionů let staré minulosti!

Poté pokračujeme v naší cestě na okraj města, kde navštívíme Národní seminář. Tady studuje více než 80 seminaristů z celé země.

Den zakončíme kulturním večerem s písněmi a tanci ve farnosti Nejsvětějšího Srdce.

Práce pokračuje v pátek a sobotu. Program je nabitý, ale je radost se setkávat, poznávat se a sdílet radosti i výzvy s našimi bratry biskupy ze zemí Střední Afriky. Je to mladá, krásná, hluboce africká a nadějná církev.

V neděli bylo plenární shromáždění zakončeno slavnostní mší v katedrále v N'Djameně. Slavnosti předsedal biskup Richard Appora z Bambari (Středoafrická republika). Nyní je řada na biskupské konferenci Středoafrické republiky, aby se ujala předsednictví ACERAC. Středoafrická republika bude hostit příští plenární shromáždění v roce 2029.

 

Museo nazionale
Musée national

Messa finale nella Cattedrale di Ndjamena
Messe de cloture dans la cathédrale de Ndjamena
Misa final en la Catedral de Ndjamena