Prší ...

Prší ...

Zlodějská vláda ... ale musíme ji tu, ve Středoafrické republice, snášet!

Je to jen teoreticky vláda. Ale prakticky se nadále děje všechno možné. Samozvaný prezident po převratu spolu s premiérem vytvořili novou vládu. S mnoha ministry a se vším všudy. Ale situace v zemi je, více než měsíc po převratu, stále chaotická až tragická. V Bangui pokračuje plenění a střelba a to samé se děje tak trochu v celé zemi.

V pátek ve 23h40 zazvonil telefon. P. Marco mě informoval, že rebelové se vrátili do Yole, kde je seminář, ve kterém žije a studuje osmdesát chlapců. Strach, střelba, loupeže a hrozby. Díky Bohu, že nedošlo k žádnému zranění nebo něčemu horšímu.

Tento týden tady v Bozoum zabili učitele. Rebelové odjeli do jedné vesnice, aby tam hledali schované auto nějakého obchodníka. Když tam přijeli, zajali učitele, svázali ho a zbili, a tak ho donutili, aby jim ukázal to místo. Pak ho zabili. A ve stejný den rebelové jezdili po hlavní silnici sem a tam tímto autem...

Neexistuje žádné ospravedlnění pro toto všechno. Pouze zlo a neschopnost těch, kteří chtějí moc, aniž by převzali jakoukoli odpovědnost.

Jak říkal Gándhí:

"Člověka zničíte politikou bez zásad, bohatstvím bez práce, inteligencí bez moudrosti a charakteru, podnikáním bez morálky, vědou bez humánnosti, náboženstvím bez víry, láskou bez oběti. "

O několik týdnů později ...

Již uplynuly celé týdny od převratu ... ale stále jsme v chaosu!

Minulou sobotu prozatímní národní rada (která by měla reprezentovat celou zemi) vybrala aklamací jediného kandidáta na prezidenta, který je ale ve skutečnosti samozvaným prezidentem...

Mezitím se pokračuje v rabování a zabíjení. Zejména minulou sobotu a neděli rebelové vstoupili do některých čtvrtí, aby "odzbrojili obyvatelstvo", ale ve skutečnosti ukradli vše, co mělo alespoň nějakou hodnotu. Někteří lidé se jim postavili a rebelové začali střílet. Bilance: dvacet mrtvých během víkendu. Mezi nimi byly i děti, které byly v kostele. Ten byl zasažen minometným granátem...

A totéž se odehrává i ve zbytku země. Kapucíni museli opustit svou misii v Gofo. Ale také v mnoha dalších městech, která utrpěla více nebo méně škody, panuje strach z rebelů. Není jasné, co vlastně chtějí. Ničí vše: administrativu, ekonomiku, politiku...

Bohužel politici (i zde!) vynikají neschopností a oportunismem...

Jediným hlasem, který zazněl s odvahou a rozhodností, je hlas arcibiskupa z Bangui. Ve své homilii minulou neděli a v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas (který si můžete přečíst zde http://it.radiovaticana.va/news/2013/04/20/caos_in_centrafrica._l%E2%80%99arcivescovo_di_bangui:_la_popolazione_/it1-684688) se nebál říct, co se děje, protože to vidí každý den během návštěv lidí.

Prohlásil: "Minulé úterý se celá čtvrť vylidnila: panoval tam hrozný strach, jako by mělo být všechno vypáleno. Já jsem šel s některými dětmi přes silnici: všechny děti se bály ... Psychóza, scény úzkosti ... Ptám se sám sebe, jak je možné, že někdo takto traumatizuje dokonce i děti, tedy ty nejmenší, kteří představují současnost a budoucnost země? Už jen proto, že vidí zbraně, slyší střelbu nebo vidí rychle projíždějící vozidla... všechny děti se takových věcí bojí! Neexistuje už žádná důvěra, ale jak je pak možné s někým pracovat? To jsou otázky, které si noví zodpovědní činitelé budou muset položit. Je čas vytvořit ovzduší důvěry. Je čas uklidnit lidi: to očekáváme od politiků. V současné době máme dojem, že rebelové "Seleka", kteří mají veškerou moc, si mohou dělat, co chtějí. Přišel čas, abychom je nyní mohli kontrolovat, vymezit jim přesné hranice a odzbrojit je, aby se lidé mohli zase začít starat o své běžné záležitosti. "

Půjdeme dál. Stavba pro ubytování studentů naší školy, kteří přicházejí z dálky, pokračuje (viz foto níže).

Ve středu jsem jel do Bouar, 250 km odtud, abych viděl spolubratry a setkal se s komunitami, které tam jsou. Byla to také příležitost setkat se s členy komise Iustitia et Pax (spravedlnost a pokoj), s nimiž jsme posuzovali situaci a snažili se vymyslet, co dělat dál. Co udělat okamžitě? (např. svědčit o jakémkoli druhu násilí a zneužívání), a co v nejbližší budoucnosti? -

(jak pomáhat lidem, křesťanům a zejména mladým lidem, jak vytvářet budoucnost, jak položit základy pro hlubokou obnovu mentality lidí...)

Dnes je neděle a abych mohl sloužit první mši v půl sedmé ráno, tak jsem vyšel pěšky ke kapli sv. Jana. Máme teď jen jeden vůz, druhý jsme ukryli z obavy, že by ho rebelové ukradli...

V odpoledních hodinách jsme se setkali s výborem farní charity Iustitia et pax, abychom posoudili situaci a udělali něco proto, aby se i státní školy mohly znovu otevřít...

A pokračujeme dál: pomalu, s úzkostí, ale i s velkou důvěrou... jednak proto, že Ježíš řekl v dnešním evangeliu, že nedovolí, abychom se dostali do rukou těch, kteří nám chtějí ublížit, ale i díky modlitbám, podpoře a sympatii mnoha lidí. Děkuji vám!

Válka a mír ...

Tento týden jsme svědky - ostatně jako už několik měsíců - toho samého: občasné důvody k radosti se bohužel střídají s až příliš mnoha důvody ke smutku a bolesti ...

Zatímco ve zbytku země je situace, bohužel, stále ještě příliš napjatá, tak v Bozoum žijeme v relativním klidu ... Čemu za to vděčíme? Pravděpodobně dobré vůli lidí, ale také přítomnosti konzula ze sousedního Čadu ... je to právě on, ke komu rebelové zamíří, kdykoliv přijdou do Bozoum ....

V pondělí jsme zase začali pracovat, dál pokračujeme se stavbou ubytovny pro studenty, kteří jsou z daleka ... Doufáme!

Ve středu v pět hodin ráno jsme se vydali na cestu já, Joseph (mechanik) a Christin (odpovědný za spořitelny), a to směrem na Ndim, obec 160 km na sever, po špatných cestách a s mosty ještě horšími!

V osm jsme dorazili do Bocaranga, kde je farnost kapucínů a dům řeholnic Misionářky lásky. V tomto městě rebelové vyplenili pobočku americké nevládní organizace IRC, která se věnuje (spíše věnovala) školství, zdravotnictví, budování studní, apod. ...

Při odjezdu z Bocaranga potkáváme auto plné rebelů ... kulomety, střelivo v opascích, sluneční brýle ... hrůza... jedeme ale dál, jako by se nic nestalo ...

V devět hodin jsme v Ndim. Zde je komunita kapucínů a setkáváme se s jednou řeholnicí z komunity Milosrdných sester. Jsou v pořádku, ale každý tu prožívá strach a je ve velkém napětí ... Žijí už několik měsíců v napětí a ve strachu ... je to velmi těžké.

Také tyto řeholnice znovu otevřely školy; stejně jako my, stejně jako ti v Bocaranga, pokoušíme se dětem vytvořit dojem určité normálnosti.

Jedeme se podívat na spořitelnu, která byla minulý týden 4. dubna napadena a vypleněna rebely.

Rebelové vylomili mříž a prorazili dřevěné dveře, a pak vstoupili. Shromáždili to, co se jim podařilo nalézt, rozbili skříně a zásuvky a také se snažili otevřít trezor.

To sice nedokázali, ale včetně materiálu (tři baterie pro solární panely, kalkulačky, židle, knihy a záznamy) a hotovosti (cca 1.000 euro) udělali škodu za více než 2 000 euro, ale především zaseli stín pochybnosti nad pokračováním této iniciativy ...

Po obědě jsme vyrazili na zpáteční cestu. Vzali jsem s sebou studenty naší školy, kteří byli doma na prázdninách. Ale co bylo ještě důležitější: jel s námi Pierre, čtrnáctiletý chlapec, kterého jsem sem přivezli do péče k sestrám kvůli podivné psychické labilitě (nemluvil, měl divné reakce ...). Díky Bohu a práci sester je mu nyní dobře a přivezli jsme ho zpátky domů!

Ve čtvrtek odpoledne byla porada profesorů za druhé čtvrtletí, a včera ráno jsme rozdávali vysvědčení ...

V pátek odpoledne jsme uspořádali setkání a příležitost k reflexi pro mladé lidi o současných problémech a snažili jsme se jim pomoci pochopit situaci a učit je především o všem přemýšlet ....

Ale včera, v sobotu, jsme bohužel obdrželi dvě špatné zprávy: rebelové zaútočili na klášter v Bangui (v dopoledních hodinách) a večer na seminář v Yole...

V Bangui díky zásahu arcibiskupa, některých přátel a po intervenci Francouzů se podařilo vyhnout tomu nejhoršímu: rebelové nakonec opustili klášter poté, co rozbili okna několika automobilů ...

V Yole byla situace horší. V sobotu v osm večer tam dorazili dva ozbrojení rebelové spolu s jedním mladíkem z Bouar. Jako rukojmí si vzali sestru ze zdravotního centra a donutili je otevřít bránu kláštera. Požadovali peníze a vyhrožovali, dokonce vystřelili pár ran. Mezitím otcové poslali zprávu do Bouaru (což je asi 8 km daleko). Zpráva o incidentu byla rovněž odvysílána v místní rozhlasové stanici, Radio SIRIRI, někteří přátelé šli za místním šéfem rebelů a přijeli s ním do Yole spolu s několika ozbrojenci. Ti, když dorazili, začali střílet, protože se domnívali, že rebelové jsou stále uvnitř (ale ti mezitím odešli) ...

Bilance: strach, několik střel ve zdech, ale naštěstí žádní zranění nebo něco horšího!

Problém je, že v Yole je 80 chlapců, žáků základní a střední školy ... a teď se otcové, kteří jsou tam (P.Enrico, P. Maurice a P.Marco) potýkají s dilematem, zda ponechat chlapce v semináři nebo je poslat domů ...

To je, po třech týdnech od státního převratu, jasnou známkou neschopnosti nových vládců řídit zemi ...

Proč zůstáváme?

O velikonoční neděli mi volal můj bratranec a ptal se mne (mluví jen v piemontském nářečí): "Fate nen masè, pitost ven via." (nenech se zabít, radši běž pryč).

Řekl jsem mu, že je všude klid, i když to tak úplně nebyla pravda...

Když je země v takové situaci jako je Středoafrická republika, může se stát cokoliv. Povstalci dobyli jedno město za druhým a všude se opakovalo plenění a ničení.

Když je v této zemi neklid, tak první, kdo utíká, jsou občanské a vojenské úřady... Tedy stejní lidé, kteří až donedávna tvrdě vládli a týrali slabé; dnes se schovávají jako malé děti a tváří se, že jsou neviditelní...

Pryč jsou lékaři, zdravotní sestry a ošetřovatelé, učitelé... Zkrátka město není "v provozu".

Děsivé ticho a všichni čekají na nejhorší... Každý zvuk je podezřelý... i zvuk motocyklu nás děsí, štěkající pes... co bude? Kolují zprávy... rebelové jsou tady, jsou tam, udělali to a to... hledají otce Aurelia, hledají auto....

Pak začne střílba. Srdce začne nekontrolovatelně bít, přidají se bolesti břicha, bolesti žaludku... je to jako kdyby tělo podlehlo strachu, zatímco hlava se snaží myslet... i když ani to vždy nejde...

A když se situace stane ještě obtížnější, když si uvědomíte, že jste jednou z mála "osobností", které zůstaly ... tak se začnete ptát proč...?

Proč lidé potřebují Otce, Matku, Sestru? I když nebudete dělat nic, tak pouhá skutečnost, že jste zde, dodává naději a pomoc. Je to jako být u nemocného člověka nebo u spícího dítěte. Oni ví, že jste tam. A vaše přítomnost je také znamením jiné Přítomnosti...

Protože víte, že když odejdete, tak to, co bylo v průběhu mnoha let vybudováno, bude zničeno: školy, nemocnice, zemědělská družstva, spořitelny... Všechno může být zničeno ve velmi krátké době. A máte strach, že už nebudete mít sílu začít znovu... A nemusíte mít ani tolik strach proto, že jste na tom či onom sami pracovali, ale proto, že v tom všem je práce i ostatních lidí; jejich vzdělávání a odborná příprava se budují velmi pomalu, a nyní je pravděpodobné, že toto vše bude trvale zablokováno...

Protože víte, že On je vždy na vaší straně, i když se zdá, že se loď potápí...

Protože každou chvilku přijde nějaký muž nebo žena a řeknou: děkuji vám, protože jste zůstali! Nebo dítě, které je schopné přijít do školy, a přes to všechno dění se na vás dívá a usmívá se...

Takže i přes strach, žaludeční bolesti, minulé noci z poloviny probdělé, víte, že děláte něco dobrého a důležitého: dáváte pohlazení Nazaretského těm, kteří to nejvíce potřebují!

Odvaha? Trochu i té, ale je naplněna také strachem. Ale také přítomnost Někoho, kdo nás nikdy neopustí!

Toto jsou fotografie ze spořitelny, kterou jsme otevřeli v Ndim (160 km od Bozoum) vloni. Byla rebely vyrabovaná... naštěstí... trezor vykrást nemohli, protože byl prázdný...

A tady je Bozoum na Velikonoční neděli... A ...včera jsme znovu otevřeli školy... Navzdory rebelům! I to je Vzkříšení!

Velikonoce 2013

... i tento rok se nám podařilo slavit Velikonoce, v rozhořčení z rebelů, ze strachu a všeho!

Díky Bohu jsme včera večer prožili krásnou Velikonoční vigílii s více než 120 křty.

A Boží slovo nám pomáhalo žít v naději v Boha v každodenním životě, s izraelským lidem, který vidí egyptské vojáky... Baruch, který nám připomíná, že jedině lid žíjící v míru s Bohem může žít v míru.

A potom evangelium Vzkříšení s ženami (jejichž jména a příjmení, jakoby chtěli podtrhnout přímého svědka a ověřitelnost pro Lukášova čtenáře), které se stanou prvními svědky Vzkříšeného Krista.

Dnes ráno - velká Velikonoční Bohoslužba. Znovu se nacházíme se zástupem 25 dětí ve sboru, s 30 tanečnicemi, katechety, atd. okolo těch, který tento večer byli pokřtěni. Obracíme se na tento velký dar víry, který musí být s péčí chráněn, jako mladá rostlina, která je malá na počátku, ale která, s Kristem, může přinést velké ovoce!

A po mši novokřtěnci odcházejí doprovázení přáteli a rodinami do svých čtvrtí, aby oslavovali.

A muzika a zpěvy, které naplnily veké prostranství sestupují dolů a zaplňují město.

Radostné Velikonoce i vám!

 

 

KLID PO BOUŘI

Tady v Bozoum jsme v pořádku. Byli jsme schopni ustát první vlnu... a díky Bohu jen s malými škodami...

V Bangui, hlavním městě, je to katastrofa... Rebelové, falešné rebelové, kriminálníci atd. využili situace k všem možným loupežím: napadáni jsou jak jednotlivci, tak společnosti, firmy, nevládní organizace (MSF a další), Červený kříž, agentury OSN (UNICEF, WFP), farnosti, kláštery, školy, nemocnice, místní rozhlas...

Pak se rebelové vydali i do zbytku země: v úterý večer byli v Baoro, přišli i do naší misie. Požadovali peníze a auto (ale to se později díky muslimskému příteli podařilo získat zpět).

Rebelové přišli sem do Bozoum v úterý večer, stříleli jen trochu, pak zničili kasárna policie, četníků a armády (všichni jejich obyvatelé už před několika dny útekli), vyprázdnili čerpací stanici...

Dnes ráno jsem nesl sv. přijímání nemocným. Šel jsem pěšky (auta jsme poslali pryč, abychom zabránili, že nám je rebelové ukradnou). To byla také příležitost vidět lidi v sousedních čtvrtích... Jsou trochu vystrašení, ale celkem klidní a doufají, že to nejhorší je za námi...

Napětí je veliké. Dnes ráno přišel jeden křesťan, učitel a poděkoval mi, že jsme zůstali: tato skutečnost mu pomohla, aby se statečně "držel" a nepropadl panice.

A blízkost tolika lidí v těchto dnech, tady v Bozoum, to potvrzuje. Skutečnost, že nedošlo ke krádežím nebo vyplenění misie v Bozoum, je z velké části způsobena skutečností, že místní lidé i mnoho mladých lidí se postaralo o to, aby se tomu zabránilo, když sem rebelové přišli...

Rebelové dorazili v úterý v noci..., ale my jsme neměli tu čest poznat je osobně...

Blízkost a modlitba mnoha řeholníků a řeholnic z provincie, přátel v Itálii, České republice, Francii, Kamerunu, Mexiku, atd. cítíme mimořádným způsobem! To nám dává hodně síly.

Naše společenství s ostatními misiemi zde ve Středoafrické republice je velmi silné. Podporovali jsme se navzájem telefonováním a hovory přes vysílačky, to vše nás posiluje a vybízí, abychom pokračovali dál!

Teď, až se věci uklidní ... musíme myslet na budoucnost. Upřímně řečeno, z mnoha znamení, kterých jsem si tu a tam všiml, vyvozuji, že se musíme připravit na období nestability, alespoň na dobu dvou let...

Ale... jak řekl Giovannino Guareschi, autor knihy Don Camillo, když byl vězněn v Německu během druhé světové války... "Neumřu, ani kdyby mě zabili"...

S milosti Boží a ve společenství bratří a sester jdeme dál, protože Jeho lidé to zde ve Středoafrické republice potřebují...

Květná neděle 2013

Dny utrpení... pro Středoafrickou republiku!
Aktivita rebelů začala vzrůstat v prosinci (2012), přišla o Vánocích až na předměstí Bangui. Pozastavila se na začátku ledna, po sérii několika pokusů o dohody mezi rebely a vládou. Podepsané byly v Libreville (Gabon). Vláda národní jednoty byla ustanovena... navzdory všem potížím (více ministrů na jednom postu... který obsadila opozice nebo rebelové...).
Před deseti dny rebelové “zajali” pět ministrů (náleželi k hnutí rebelů...) a předložili ultimátum... Čas uplynul, navzdory několika slabým ústupkům ze strany prezidenta, rebelové zahájili útok (i když, abych byl upřímný... nikdy nepřestali vést boj).

Ve čtvrtek obsadili Bouka a Batangafo, v pátek Bossangoa, rodné město prezidenta...
V pátek ráno jsme byli svědky odjezdu z města (Bozoum) vojáků a ozbrojených sil, taktéž státních funkcionářů... a mnoha obyvatel. Udělali jsme několik opatření: odpoledne jsme odvezli 2 auta do Bouaru vzdáleného 250 km, z misie odjeli dva italští dobrovolníci a dvě sestry. K nim se přidalo mnoho lidí, kteří chtěli utéct z města.

V sobotu kolem 13:00, když jsme pili kávu, jsme slyšeli mnoho výstřelů. Představte si ten strach! Začali jsme se připravovat na nejhorší (příchod rebelů, násilí a zastrašování, krádeže aut, peněz, atd.) Později jsme se dozvěděli, že to stříleli vojáci, kteří chtěli ukrást motorky. Aby mohli uprchnout, stříleli, lidi jim je museli dát...

Dnes ráno, na Květnou neděli, jsme se sešli, abychom oslavili mši svatou. V průvodu bylo jen málo lidí... a myslel jsem, že na mši jich nebude o mnoho více. Navzdory tomu však byl při evangeliu kostel plný!

Četlo se evangelium, jak Ježíš trpěl a zemřel pro nás... tady a teď, v situaci násilí a zmatku, to bylo velmi dojemné. Po příjímání zpíval sbor píseň “Aye so kwe Gbya a sala, e gonda Gbya, e gonda Gbya”, což znamená “za vše, co Pán činí, chvalme Pána!” A lidé zpívali s nadšením, mávajíce palmovými listy...

A skutečně, tento čas může být ještě časem milosti pro růst ve víře, v lásce (i s přijetím těch, kteří museli utéct...) a v naději.

A samotný Kříž, ještě jednou, to je jediná naděje, ne násilí a nenávist...

Rebelové obsadili Bangui... mají město v moci. Je to něco, co se zase vrací... ale pro Středoafrickou republiku... se zdá, že je to stále totéž: státní převraty, násilí, rabování...