Už toho bylo dost !

Středa ráno, odjezd ve 04:30, směr Bouar (vzdálený 250 km). Tady jsme se v odpoledních hodinách sešli jako zástupci Charity a papežské rady Spravedlnost a mír, protože tu je velký problém: od 16. srpna v Bohong došlo k násilí, které si vyžádalo nejméně třicet mrtvých a zničení více než 2000 domů, které byly spáleny, aby bylo obyvatelům zabráněno zůstat. Poslouchali jsme svědectví kněze, otce Michela, který stejně jako sestry, musel uprchnout. Část obyvatelstva uprchla do Bouar (80 km) a další zůstali v táborech v okolí Bohong.

Ve večerních hodinách přijel arcibiskup z Bangui, předseda Biskupské konference Středoafrické republiky a prezident Charity. Jeho přítomnost je velmi důležitá, protože přináší velké povzbuzení a úlevu. Ale také proto, že pak veřejně podává svědectví o tom, co se odehrává.

Ve čtvrtek v 6 hodin ráno jsme odjeli. Ve Forte, 20 km od Bohong, začíná rudá zóna: stovky spálených domů. Pak jsme minuli Ndakaya a konečně dorazili do Bohong. Zatímco čekám, než dorazí zbytek delegace, tak jsem se díval kolem sebe. Ležely tu na zemi opuštěně kostry a lebky...

S příchodem arcibiskupa se počet lidí zvýšil. Setkali jsme se v kostele, a to i s protestantskou komunitou (která tu měla malou nemocnici, také později vyrabovanou). Kostel byl plný. Začali jsme slavením mše svaté, účast byla veliká.

Hned po mši jsme ponechali prostor pro lidi, kteří přišli s velkou odvahou promluvit. Slyšeli jsme dojemné příběhy žen, které ztratily své manžely, příběhy otců, kteří viděli, jak zabili jejich vlastní děti. Byla to veliká bolest, ale ne hněv. Jeden z nich říkal: "Copak my nejsme Středoafričané?". Další říkal: "Jsme tu jako otroci" ...

Tisíce domů bylo spáleno. To, co měli, bylo ukradeno... Co máme dělat ?

To, co znepokojuje, je propast, která vzniká mezi muslimskou komunitou a ostatními obyvateli: žádný muslimský dům nebyl spálen... Kromě toho někteří místní mladí lidé označují rebelům domy jednoho nebo druhého, dispenzář, nemocnici ...

Bude to trvat dlouho, než se vše znovu postaví, ale mnohem více času bude třeba k vytvoření nového mírové soužití...

Po schůzce jsem zůstat v kostele s představiteli vesnic, abychom zorganizovali sběr údajů o vypálených domech a obětech, aby se jim dalo rychle pomoci. Arcibiskup a delegace odešli do obecního úřadu. Já jsem se k nim přidal později, když už setkání začalo ... Bylo tam velké množství lidí. Po mém příchodu jsem slyšel arabštinu, a tak jsem se zeptal polohlasně (ovšem tak, že mě bylo dostatečně slyšet minimálně na 30 metrů), jestli jsme tu ještě ve Středoafrické republice nebo kde?... Hovořil arabsky velitel rebelů. Tlumočník překládal to, co říkal: "Všude je tu klid, my jsme nikomu neublížili, nic se tu nestalo" .....

Starosta řekl, že se obyvatelé mohou vrá !@#$%^&* do vesnice, že to, co se stalo, stalo se .... atd. Vikář diecéze, otec Mirek, reagoval ovšem dotazem - "Vrá !@#$%^&* se? Ale kam? Vždyť všechny domy byly spáleny!" Ozval se veliký souhlasný potlesk. 

Po schůzce jsme se šli podívat na malou porodnici, kterou tu provozovala luteránská církev. I zde rebelové stříleli (v nemocnici!), ukradli léky, mikroskopy, solární panely, motorku, motor od auta...

Pokračovali jsme v cestě dál s velkou bolestí. Bohong... Kolik dalších takových vesnic jako Bohong asi je? Kolik vesnic potkal stejný osud? A kdy to všechno skončí?

Škola, rebelové a orchideje

V pondělí jsme zahájili školení pro učitele z našich škol v Bozoum, pro učitele z vesnic, a pro ucitele z Bossemptele : dohromady téměř 80 učitelů!
Po dva týdny budou pracovat na tom, aby se seznámili s novými nápady a s novými formami  výuky francouzštiny, matematiky a občanské výchovy. V době vážné krize v zemi věříme, že je třeba oživit také vědomí toho, jaká jsou základní pravidla života a soužití ve společnosti. Aby se znovu naučili, jaká jsou práva (zde často pošlapávaná ) a povinnosti (kterým se tu často lidé, ale i státní orgány, vyhýbají) .
Kurzy začínají v osm hodin ráno a trvají do dvanácti. Po přestávce na oběd, pak kurzy pokračují od dvou odpoledne do pěti. Je to vše velmi intenzivní a náročné, ale učitelé jsou rádi, že si mohou zlepšit svoji práci.
Ve středu odpoledne jsem cestoval do Ngaundaye, vesnice 210 km od Bozoum. Zastavil jsem se v misiích v Bocaranga a Ndim. V sedm hodin večer, po téměř šesti hodinách na silnici (hrozné, někdy jen špatné, a zase naopak) a po devíti bariérách rebelů, jsem přijel do Ngaundaye. Zde mne informovali, že ve stejný den povstalci v obci Makele (4 km vzdálené) zabili sedm zemědělců...
Na každém místě, kudy projíždím, prožívám stejný údiv – pět měsíců od státního převratu pokračuje zabíjení a rabování. Úřady nefungují, a rebelové si nadále dělají, co chtějí, a to beztrestně... V těchto dnech se v některých čtvrtích Bangui opakovaly útoky Seleka, tj. rebelů. Výsledek? Vystrašení, zranění a okradení lidé... Někteří si mysleli, že jediným bezpečným místem bude letiště. Zde je francouzská vojenská jednotka MISCA (Mezinárodní síly v zemích střední Afriky ). Lety byly odloženy o pár dní, ale aspoň to k něčemu to bylo dobré!
Na zpáteční cestě... Trochu jsem konverzoval u zátarasů rebelů. V Bocaranga mě zastavili a nějaký Středoafričan se mě ptal, kam jedu. Odpověděl jsem mu, že až bude vědět, kam jedu... co že pak udělá? On mi řekl, že jeho otázka nebyla špatně míněná, a já mu na to odpověděl, že taková nebyla ani moje odpověď...
Pak přišel jejich velitel, který evidentně nebyl Středoafričan (nemluvil Sangem). Ptal se : " Qu'est ce qu'y na bagages dans? " (Co je v zavazadlech?). Řekl jsem mu, že jsou tam moje věci. Požádal mě o propustku na cestu. Odpověděl jsem mu, že žádnou nepotřebuju. Mluvil jsem v Sangu a on více či méně francouzsky odpovídal. Říkal, že nerozumí Sangu. Na to jsem odpověděl, že pokud není doma v této zemi, tak by bylo dobré, aby se vrátil, odkud přišel... On na to, že je Středoafričan,  „mais je suis grandi a Cameroun“ (ale že vyrůstal v Kamerunu ). Trochu jsme se dohadovali, ale pak ho to začlo nudit a nechal mě odjet. Středoafričan, který otevíral bariéru a vše slyšel, na mě zamrkal, a všichni byli spokojení...
Pokračovali jsme v cestě a smáli se...
Tady v Bozoum vývoj událostí pokračuje dál, uprchlíků je tu pořád více (už jich je tu přes 2970 registrovaných).
Cestu k misii lemují stromy mangovníků a na nich právê teď kvetou nádherné orchideje. I Středoafrická republika bude jednou znovuzrozena a bude vzkvétat?

Dávání a přijímání ...

V těchto dnech se počet uprchlíků tady v Bozoum pohybuje kolem 2400 a obávám se, že se zvýší ještě více, protože situace v zemi se dá nazvat všelijak, jen ne klidnou. Během týdne bylo v hlavním městě Bangui slyšet výstřely, rabovalo se tam a nejméně tucet lidí zemřelo. Ale ani ve zbytku země není mír. V Bohong, což je farnost naší diecéze asi 80 km severně od Bouaru, byly otcové a sestry nuceni utéct kvůli střelbě a rabování rebely. Jeden z nich, Abbé Michel, ušel 80 km... I v Beboura (asi 150 km od Bozoum) bylo mnoho mrtvých. A první uprchlíci i z těchto míst už začínají přicházet...

Tady v Bozoum jsme mohli tento týden začít rozdávat pomoc uprchlíkům.

Navzdory zablokované cestě z důvodu převrácení jednoho vojenského kamionu na mostě, jsme obdrželi důležitou podporu, a to jak materiál, tak potraviny.

Díky UNICEFu a HCR jsme dostali náklad základních potřeb: 600 přikrývek, 600 sítí proti hmyzu, 600 plastových fólií, 600 kanystrů, 4520 mýdel, 300 balíčků osobní hygieny a 300 sad s materiálem pro kuchyně.

Jídlo nám poslal Světový fond potravin (WFP): kukuřičnou mouku, sůl, sušený hrášek a olej. Dva kamiony k vyložení ... ale větší úkol je rozdělit vše podle počtu členů každé rodiny ...

S trpělivostí (na straně uprchlíků, ale i dobrovolníků z farnosti ...) mohli uprchlíci získat trochu pomoci, která jim umožní hledět do budoucnosti s větší nadějí...

Díky patří UNICEFu, HCR a WFP. Díky patří i ACF (Akce proti hladu), který měl na starosti logistiku. Díky těm, kteří pomáhali tak či onak: Benjaminovi, Robertovi ... Velké díky dobrovolníkům, kteří pomáhali s odvahou a láskou. A díky i uprchlíkům: úsměvy malých dětí, žen a mužů, to jsou dobré zprávy.

 

Veliký dar

V těchto dnech jsme dostali skvělý dárek: návštěvu arcibiskupa z Bangui, Dieudonné Nzapalainga. Je to jeden z mála hlasů v zemi, který se vzepřel bezpráví a násilí. Je také předsedou Biskupské konference SAR a prezidentem Charity.

Přinesl nám poselství solidarity církve a velké povzbuzení. Přišel také proto, aby viděl situaci více než 2400 uprchlíků, kteří utekli z vesnic na silnici mezi Bozoum a Bossangoa a přišli do Bozoum.

V sobotu proběhlo setkání se zástupci osmi vesnic. Popsali svá svědectví a vyjádřili, co jsou jejich potřeby. Za prvé: mír a bezpečnost. A pak: léky, potraviny, přístřeší na spaní atd...

V 10.00  jsme našli jednoho z mála úředníků, kteří zbyli ve městě. Ten ale nemá prakticky žádnou pravomoc, protože všechno je v rukou rebelů, kteří si dělají, co chtějí, a dokonce vykonávají i spravedlnost ...

V 11.00  jsme se setkali s konzulem Čadu (mnoho rebelů pochází z této země ...) a pak s vůdcem rebelů ... Mluvili jsme, mluvili... a to už něco znamená. Snažil jsem se mu vysvětlit, proč jsme přišli ... a říct mu, že vesnice, ze kterých museli uprchnout tito lidé, by měli nechat žít v klidu, a že musí osvobodit vězně ....

V odpoledních hodinách jsme se vydali navštívit několik rodin. Téměř každá z rodin je přijata příbuznými nebo přáteli ... Do jedné z nich přišlo 38 lidí!

V 15.00  jsme se setkali s uprchlíky. Je tu více než 500 uprchlíků, kteří přišli!

Neděle 19. srpna

Začali jsme slavením mše svaté, které předsedal arcibiskup. Bál jsem se, že kvůli změně začátku mše přijde málo lidí, ale kostel byl plný. Arcibiskup z Bangui byl s námi sjednocen v modlitbě, a také nám pomohl dál věřit a doufat.

Bezprostředně po mši v 9 hodin, jsme se vydali na cestu. Jel jsem napřed svým autem, protože arcibiskupa doprovází jednotky z Gabonu FOMAC. A tak jsem se obával, že lidé, jakmile zahlédnou armádu, utečou ...

Ve Voudou jsem zastavil. Byli tam i rebelové, kteří měli zrovna nějaké setkání ... zvali i mě (a já nemohl říct ne ...). Přišli, aby tu shromáždili zbraně (muškety vyrobené z vodních trubek). Snažil jsem se uklidnit lidi, protože rebelové, kteří nadělali nejvíce problémů, byli ti z Bossangoa, ne ti z Bozoum. Po asi deseti minutách dorazil arcibiskup a také on místní lidi povzbuzoval.

Pak jsme odjeli až do Bossa, kde povstalci zabili člověka (který byl mimochodem postižený ...). Lidé z vesnice se ukryli a vyšli ven, teprve až si uvědomili, kdo jsme ... Mezi tím, co jsme s nimi mluvili, přijeli rebelové: nastala panika a hromadný úprk. Volali jsme na lidi, ať zůstanou v klidu, a ti se až s váháním odhodlali zůstat.

Bódalo ... Liduprázdná vesnice. Ani jeden člověk. Pouze při návratu jsme našli 4 (čtyři!) lidi!

A v Kemo byli lidé přítomní, ale velmi vyděšení. Někteří z nich byli svázáni a zbiti.

Přejeli jsme řeku a jeli vstříc rebelům ... těm horším! Jejich hlavy se hrbily v křeslech, nemluvili nijak jinak než arabsky... zástupce velitele působil jako tlumočník ... Řekli jsme jim, že jsme přišli návštívit vesnice, které byly postiženy jejich násilím a vražděním ... na to velitel rebelů řekl, že to není pravda, že nic z toho se nestalo: "Nestalo se nic" ...  já jsem ale svoje slova podruhé zopakoval...

Ze své "základny", na druhé straně ulice, přišli vesničané. Setkali jsme se s nimi a povzbudili je ...

A pak arcibiskup ve své misi pokračoval dál do Bossangoa. Vrátili jsme se zpět do Bozoum ... s trochou naděje, ale také s velkým smutkem. To, co jsme viděli, byla jen velmi malá část všech bolestí a utrpení, kterými země trpí už pět měsíců. A mezi tím, co jsme tady, tak v Bangui samozvaný prezident skládal přísahu ... Kolik pochybností, kolik otázek!

V Bozoum jsme měli velkou událost

V Bozoum jsme měli velkou událost: návštěvu Mons. Dieudonné Nzapalainga, arcibiskupa z Bangui, je zároveň prezident Charity a předseda Středoafrické biskupské konference. 
Přijel na návštěvu, aby přinesl solidaritu a blízkost Církve všem uprchlíkům, kterých je kolem 2400. Tito lidé museli utéct a opustit své vesnice v oblasti mezi Bozoum a Bossangoa, aby si zachránili život před rebely.
Podrobná zpráva s více detaily o této události bude brzy následovat, zde je stručný program:
Sobota 17.8.
  8.30 Setkání arcibiskupa se zástupci jednotlivých vesnic
10.00 Setkání s několika málo autoritami, ktreré zůstaly ve městě po státním převratu
11.00 Navštěva konzula z Čadu, který bydlí v Bozoum a setkání s velitelem rebelů ze Seleka
14.00 Návštěvy v rodinách, které k sobě do domů přijaly uprchlíky
15.00 Setkání s asi 530 vysídlenci
Neděle 18.8.
 7.00 Slavení mše svaté
 9.00 Odjezd do vysídlených, postižených vesnic

Srpnová neděle

 ... Zde ve Středoafrické republice jsme v polovině období dešťů. Příhodná doba pro práce v zemědělství, mnoho rodin žije na polích, aby sledovali pěstování arašíd, kukuřice, prosa, sezamu, manioku, rýže ... a do vesnice se vracejí pouze o sobotách a nedělích na krátkou chvilku odpočinku.

Minulou neděli po mši přišel pomocný katecheta z obce Bossa. Přinesl špatné zprávy: rebelové Seleka přišli a zabili nejméně pět lidí. Pět měsíců staré dítě mu zemřelo v náručí: nemohl udělat nic, aby ho zachránil. Řekl mi, že mnoho lidí uteklo z těchto vesnic a směřují do Bozoum. Tyto vesnice jsou vzdáleny 65 až 115 km. A cestu musejí všichni ujít pěšky!

Začali jsme tedy věci organizovat... Požádali jsme o pomoc dobrovolníky z farnosti, informovali OSN v Bangui a v úterý ráno se sešli s některými představiteli obcí, ze kterých uprchlíci odešli (Bossa, Bódalo, Kemo, Ouham Bac, Boweovi a Bouassi Bödälä, všechny při silnici spojující Bozoum a  Bossangoa, 140 km). Shromáždili jsme informace a pomohli jim vytvořit seznam uprchlíků se jmény rodičů a počtem dětí z každé rodiny: teď (ale určitě ještě přibudou další) jsme napočítali 331 dospělých a 589 dětí, celkem 920 lidí.

V úterý odpoledne proběhlo setkání více než 400 uprchlíků. Byl tam s námi také zástupce Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) Spojených národů. Přítomní informovali o situaci a popisovali nejnaléhavější potřeby: léky, karimatky, stany.

Nasloucháme a potřeby předáváme dál. Zatím si každá obec vybrala tři osoby (mezi nimi je i jedna žena) jako delegáty, kteří by uprchlíky shromažďovali a koordinovali.

Ve středu jsme podnikli cestu do Bossangoa. Až do 65. kilometru šlo vše dobře. Ale od Bossa jsme se ocitli v postižené oblasti: je tu tucet zcela neobydlených vesnic. Šílený zážitek! Velké vesnice s 200-300 domů a ani jeden člověk!

V jedné vesnici jsme zahlédli pohyb. Zastavujeme: byla tam žena, která vyděšeně utíkala. Křičeli jsme, že nejsme ozbrojení, nakonec tucet lidí přišlo, aby nás pozdravili. Bylo to ve vesnici Wikamo, kde povstalci zabili jednoho člověka a zranili dalšího ...

Ale nejhorší je to v Ouham Bac, kde je převoz - člun, na který nastupují osoby a naloďují se motocykly a auta, aby přepluly přes řeku. A je to právě tato řeka, kam rebelové hodili těla usmrcených ... neznáme přesné číslo, ale je to něco mezi 30 a 40 lidmi, které zabili rebelové Seleka ...

My jsme se s rebely ze Seleka setkali na výjezdu z obce ... Tam je pouze jedna silnice; ptali se mě, kam jedeme ... Pak přišel ten, který je vůdce, ale že prý nemluví jinak než arabsky ... I nadále mluvím v sangu: "Pokud nerozumíš ... vrať se do své země!" On trochu brblal, pak nás ale nechal projet.

V Bossangoa (kdysi velké město, ale teď je polovina z něj zničena rebely) se setkáme s knězem, učitelem ze školy v Ouham Bac (má stále na hlavě rány způsobené rebely) a s vedoucími státních škol. Situace je tu velmi vážná: žádná škola od března nefunguje... Závěrečné zkoušky tu sice proběhly, ale studenti přicházeli do tříd přímo z buše, kde se pět měsíců ukrývali ...

Ve čtvrtek ráno v Bozoum proběhlo další setkání se zástupci vesnic a shromaždili jsme veškeré údaje, které nám dovolili v pondělí 12. srpna, přidělit identifikační karty každé rodině, a tím usnadnit distribuci pomoci. Nejbližší týden se obnoví zdravotní péče v našem dispenzáři, a doufáme, že OSN s dalšími nevládními organizacemi snad brzy zasáhnou...

Když rodina opustí svou vesnici, je to vážné. Ale když opustí pole na vrcholu sezóny, znamená to, že již nemá naději!

To je důvod, proč jsme tady. Spolu s dobrovolníky z farnosti, a s mnoha dalšími prostě uprchlíky přijímáme. Zde není potřeba uprchlického tábora: přátelé, známí, příbuzní, všichni mnoho pomáhají. Ale je to těžké!

Kdo přichází a kdo odchází

Po velmi dlouhém blogu před dvěma týdny... jsem se musel trochu odmlčet. Mimo jiné taky proto, že blesk zasáhl jedno místo nedaleko misie, spálil router a další pomůcky, a my jsme byli bez internetu asi deset dní.

Mezitím tu pokračujeme dál. Ve středu ve čtyři ráno jsem vyrazil do Bangui, a to spolu s Hyppolite a jeho matkou. Hyppolite je šestnáctiletý chlapec, který je ochrnutý a kterému se snažíme umožnit odjezd do Itálie, aby tam mohl být účinně léčen.

Cesta proběhla dobře, ale přes 12 (DVANÁCT!!) bariér, které rebelové postavili na silnicích - průměr: jedna bariéra na každých 30 kilometrů! Obvyklé divadlo... Na jedné z posledních bariér se mě ptali: "Kam jedeš?"... A najednou jsem nesměl pokračovat dál do Bangui... Pak mi řekli, že budu muset zaplatit 4 000 franků CFA (asi šest euro). Řekl jsem jim, že nebudu nic platit. Poté to vzdali a bariéru otevřeli.

Přijel jsem do Bangui, kde jsem měl dojem mírného zlepšení situace. Rebely z Seleka nevidíte, jsou tu přítomní četníci a policie, a to jako řádné jednotky... Ovšem situace není zdaleka klidná. I v těchto dnech zde proběhly ještě útoky, loupeže, rabování a zabíjení. Často jsou v řece nacházeny mrtvoly ...

Ve čtvrtek ráno jsme zvládli fotografování, otisky prstů, záznam a podpis kvůli Hyppolitovu pasu. Teoreticky by vše mělo být připraveno za dva týdny ...

Na misii v Bozoum jsou nyní dvě dívky Pina a Sarah, které nám přinesly projevy solidarity a přátelství z Cassina Amata, z farnosti v diecézi Miláno. Už roky podporují misii v Bozoum a jejich návštěva, zejména v této době, je pro nás velkou posilou!

V těchto dnech také začaly zkoušky ve škole. V sobotu proběhly na základní škole: všichni naši žáci dokázali bez problémů projít. A dokonce i státním školám se podařilo odvést slušnou práci.

Situace je ale stále velmi křehká. Právě dnes jsem dostal hlášení o příchodu tisícovky lidí, kteří utekli z vesnic na cestě k Bossanoga (mezi 70. a 100. kilometrem od Bozoum). Rebelové ze Seleka přijeli do jejich vesnic, kde stříleli, kradli, brali rukojmí. Bylo zabito pět lidí, včetně pět měsíců starého dítěte, které zemřelo kvůli nemožnosti ošetření ...

Dnes jsem se s nimi setkal a zítra ráno se uvidíme s představiteli vesnic, a pak se všemi těmi, kteří přišli ... a uvidíme, co dělat dál ...

V těchto dnech přemýšlím o několika řádcích encykliky Lumen fidei: "To je důvod, proč ti, kteří věří, nejsou nikdy sami: protože víra má tendenci se šířit, pozvat ostatní ke své radosti. Kdo přijme víru zjistí, že prostory jeho "já" se rozšíří a vznikají v něm nové vztahy, které obohacují život." (39)