Naděje!

 

Naděje!

17. října 2025. V Bangui jsem od středečního odpoledne a čekám na letadlo do Bangassou.

Dnes ráno v 6 hodin jsem už byl na letišti, dokonce i na seznamu cestujících, ale letenka mi stále ještě nedorazila. MINUSCA (mírové síly OSN) si navzdory (nebo možná právě kvůli) denním nákladům 2,7 milionu eur nenašla za tři týdny čas podepsat potřebné povolení. Doufáme, že snad v pondělí odletíme s jinou organizací!

Dorazil jsem sem ve středu kolem 13. hodiny z Milána společně s Danielou Dalmasso, porodní asistentkou. Do Bangassou přijíždí proto, aby tu měsíc a půl pomáhala na porodním oddělení v naší nemocnici. Tím skončil můj intenzivní uplynulý měsíc, bohatý na setkání, různé aktivity a zamyšlení.

Dlouhodobý život ve Středoafrické republice mi pomáhá žasnout a pokaždé si to uvědomuji, když se vrátím do Evropy. Žasnu nad mnoha aspekty života, které objevuji a znovuobjevuji. Objevuji tolik paradoxů!

Tolik naděje a tolik rezignace. Tolik bohatství a tolik chudoby.

Tolik snadné komunikace a tolik samoty. Také tolik pozornosti, věnované krásným věcem v životě, jako je prostý pozdrav, káva, pozdrav, modlitba. Tolik hladu a žízně po Bohu a tolik lhostejnosti. Tolik živých a dynamických komunit, modlících se a žijících v krásném bratrství, ale i jiných komunit, které jsou vyděšené mizením víry, nedostatkem kněží a seminaristů.

A je to stále svět milovaný Bohem, který se nikdy nepřestane přibližovat ke každému z nás, tolika různými způsoby.

Je tu. A miluje!