Svatý týden: Křížová cesta a vzkříšení

 Svatý týden: Křížová cesta a vzkříšení

Ve středu jsem odjel na východ, z Bangassou do Obo je to 500 km, jízda po silnicích v hrozném stavu. Ujeli jsme průměrně 25 km/h, neboli celkem více než dvacet hodin jízdy...

Odjíždím s bratrem Jeromem, polským františkánem. Po ujetí 50 km jízdy od Bangassou mě žádá o laskavost, jestli můžeme pozdravit jednu nemocnou ženu. S radostí souhlasím. Paní Marie je už téměř čtyři roky upoutána na lůžko, trpí neznámou nemocí, která jí ochromuje dolní končetiny a částečně i ruce. Bratr Jerome mi říká, že když jede kolem, ptá se jí, jestli něco nepotřebuje a Marie vždy odpoví: „přines mi požehnání“ nebo „přines mi eucharistii“. Je mladá a má 10 dětí.

Když dorazíme do vesnice, přijdou nás vítat její děti s radostí a důstojností plnou lásky. Neznám slova, kterými bych to lépe popsal.

Vcházíme do domu a Marie nás vítá se širokým úsměvem - Kota bwa (biskup) mi přinesl požehnání! Chvíli si povídáme, pak jí a jejím dětem, které ji obklopují, žehnám a všichni září! Odcházím… téměř umrtven tak velkou vírou, velkostí lásky a množstvím radostí! Beru s sebou Marii na tuto cestu a na Bílou sobotu o ní vyprávím křesťanům v Obo. Mluvím o ženě, která se nechává vzkřísit zmrtvýchvstalým Kristem!

V pátek odjíždíme ze Zemio v 5:15, první zastávkou je Mboki, vesnice vzdálená 130 km. Dorazíme tam v 10:15. Doprovází mě otec Brice, který se sem vrací po dvou letech. Odešel v roce 2023, zraněn na paži rebely, kteří na něj stříleli s úmyslem zabít ho. Dnes se poprvé vrací do Mboki! Pro lidi z Mboki je to okamžik velké radosti a emocí. Tato vesnice tolik trpěla násilím, vražděním, celé roky tu lidé nesli tak těžký kříž! Presbytář a kostel tu obsadily mírové jednotky OSN a armádní vojáci (FACA), teprve nyní byl kostel vrácen církvi zpět k užívání. Poslal jsem sem pytel cementu a komunita opravila oltář a některé části podlahy. Lidé kostel uklidili a dokonce ho vybílili, neodvážil jsem se ani zeptat, jak a za co se jim podařilo barvy koupit.

Otec Brice zde zůstává na triduum a v rámci příprav na oslavy ho lidé požádali, aby byl kostel požehnán a znovu vysvěcen. V pátek žehnáme a v úterý, kdy se sem vracím křtít, znovu kostel posvětím.

U vchodu stojí sbor dětí s křížem. Před požehnáním kostela prosím přítomné, aby prošli kolem kříže, dotkli se ho a pak vešli do kostela. Byl to velmi intenzivní okamžik. Kříž zůstal jedinou nadějí, která je podržela v těch velmi těžkých letech. Byl jim příkladem, ale také společníkem v mnoha těžkých dnech a nocích. Jaká je tohle lekce Lásky a víry! Opouštím Mboki a jsem hluboce dojatý. Dnes je Velký pátek a já ho sice trávím v autě, ale ve velmi dobré společnosti!

Přijíždím ve 14:30 do Obo, do naší nejvzdálenější farnosti v diecézi. V 16 hodin slavíme velkopáteční liturgii, kostel je plný lidí. Sleduji, jak se děti tlačí, mladí, dospělí a staří postupují ke kříži, dotýkají se ho, líbají ho. Je to jen malý křížek, 25 cm... ale jak je velký! Největší znamení Boží lásky k nám.

Mezi posledními přichází žena, která už nemůže chodit a vleče se na kolenou. A poslední je slepá žena. Pro všechny je Kristus na kříži bratrem, společníkem v životě, nenesl kříž náhodně, chtěl ho nést za každého z nás.

V sobotu večer na Bílou sobotu slavím velkou vigilii ve farnosti Obo, v neděli ráno křtím více než 70 chlapců a dívek a uděluji 30 prvních přijímání.

Radostné Velikonoce!

Jubilea a káva

 Jubilea a káva

V současné době chceme oslavit Jubileum naděje na dvou velmi odlišných místech, a to ve farnosti Lanome, 37 km vzdálené od Bangassou a ve věznici.

V pátek 28. března jsem se vydal do Lanome, kde se sešlo mnoho věřících z městečka a okolních vesnic. Zkraje odpoledne se s nimi setkávám a vysvětluji jim význam Jubilea. Když pak hrozí, že se ze zatažené oblohy spustí déšť, zamíříme do sousedství a začneme křížovou cestu. Je to okamžik modlitby, který tu lidé hluboce prožívají. Večer se vracím do Bangassou, protože v sobotu ráno mě tam čekají další povinnosti.

Ale vracím se do Lanome hned zase v sobotu před polednem, jsem tam už v 11:30. Ostatní dva kněží jsou k dispozici ke zpovědím od 9:00, já se k nim přidávám a zpovídáme nepřetržitě až do 17:00.

V neděli ráno začínáme mši svatou kolem 7:30 žehnáním vody, znamením a připomínkou křtu. Lidé tiše přicházejí, křížem vyjadřují prosbu o odpuštění od Boha a tak vstupujeme do slavení. Zvlášť krásné je dnešní evangelium, příběh o marnotratném synovi. A opravdu cítíme potřebu Božího milosrdenství, toho Boha, který jakoby zpovzdálí vyhlíží, čeká a pak běží obejmout svého syna, který odešel... a který se vrátil! Během mše také pokládáme základní kámen nového kostela, u něhož byly výkopové práce už dokončené. Stavba školy postupuje rychleji, nyní jsou zdi všude již jeden metr vysoké.

Tento týden jsem učinil objev, a tím je káva v Bangassou! V posledních měsících jsem měl možnost vidět mnoho malých kávových plantáží. Válka a stav silnic bohužel odradily mnoho lidí, kteří se již o plantáže nestarají. Ale zjistil jsem, že přímo tady ve městě existuje družstvo výrobců kávy. Jdu ho navštívit, a podívat se, co z něj zbylo. Za války bylo totiž vše poničeno a vyrabováno. Zůstala tu pouze železobetonová sila, devět sil, každé o hmotnosti 90 tun! Ještě před dvanácti lety lidé z družstva kávu sbírali, skladovali a následně prováděli prvotní zpracování (loupání). V roce 2001 se vyvezlo více než 300 tun kávy do Francie, zbytek se prodal v Súdánu, Kongu a na místním trhu. Některé roky se zpracovalo až 15 000 tun kávy. Jedním z mých snů je tedy znovu nastartovat tuto produkci, která by ulevila tisícům rodin...

Dnes, v sobotu 5. dubna, jsem se vydal do vězení Bangassou. Je zde umístěno více než 100 vězňů, téměř všichni teprve čekají na soud. Slavíme také s nimi radostnou zvěst o Božím odpuštění a jubileum. Když jim vysvětluji podobenství o marnotratném synovi, vidím, jak pozorně naslouchají.

Jídlo vězňům přinášejí lidé z různých hnutí. Při průvodu obětních darů s překvapením a dojetím vidím, že i někteří vězni něco přinášejí. Jídlo pak nakonec necháme vězňům jako oběd.