Po Bozoum nyní Bangassou v přímém přenosu: Připravit, pozor, teď!

neděle 22. listopadu 2020

Připravit, pozor, teď!

Připravit, pozor, teď!

V pátek odpoledne mi připravily rozloučení děti z Centra pro sirotky, svou vděčnost a radost vyjadřovaly písněmi, tancováním, kresbami a básněmi. Jako dárek jsem dokonce dostal kozu! Zároveň tento pátek už přijíždí otec Marco Poggi, který mě jako faráře v Bozoum od 6. prosince vystřídá.

Neděle byla dnem velkého loučení s farností. Slavím mši v 8:30, je tu spousta lidí, bylo to velmi emotivní! Přišel čas, abych poděkoval Bohu za dar strávit uplynulých 17 let v Bozoum. Jsou to chvíle díků za to, co jsme tu společně prožili, a to s křesťany i všemi ostatními lidmi. Vděčnost za otevřenost a dobro lidí, kteří teď přicházejí a v jednoduchosti se loučí a také děkují, mnozí se slzami v očích. Není to ani tak chvíle vděčnosti, vztahující se k osobě otce Aurelia, ale především ke společenství a ještě více k Bohu, který důvěřoval nejen mně, ale i nám všem. Evangelium můžeme vnímat jako podobenství o darech, které každý přijímáme podle svých schopností. A je dobré vědět, že Bůh je nadšený, když dáme vše, co můžeme, k dispozici, když své dary a nadání neskrýváme, ale přimějeme je přinášet ovoce.

Odpoledne absolvuji poslední procházku po městě. Začínám návštěvou domu Thierry Kanghala, dlouholetého zaměstnance místní Charity. V jeho domě se právě dnes koná setkání Společenství Sv. Vincence a protože je zrovna Světový den chudých, rád začínám loučení s Bozoum právě tady, tím, že se pozdravím s nimi. Pak mířím do nemocnice, navštívit jednoho pacienta, setkávám se tu i s lékařem, se kterým jsme roky spolupracovali.

V pondělí ráno probíhá poslední vztyčení vlajky, čímž vždy zahajujeme nový školní týden na naší střední škole v St. Augustina. Pak pokračuji dál a zdravím se s žáky naší základní školy „Isidore Bakanjia“: školní dvůr je plný dětí, je jich tu víc než tisíc!

Kolem 13:30 konečně opouštím Bozoum. Cesta do Baoro je dlouhá, velmi dlouhá (i když je to vlastně jen 180 km): z kilometrů se mi stává obrazovka, na které se mi promítá mnoho krásných a těžkých okamžiků těch 17 let. Před očima mi defiluje mnoho tváří, mnoho lidí. Je zvláštní, jak pružný je někdy čas: jsou dny, které uplynou během několika sekund, jiné jakoby trvaly celé hodiny! Konec minulého týdne a dny do pondělního odjezdu byly velmi, velmi rušné. Pro mě i pro komunitu v Bozoum. Je večer, přijíždím do Baora. Poznám tu další farnost, další komunitu (jsme tu tři otcové), přijdou nové aktivity. Znovu zahájíme výuku ve škole pro mechaniky, obnovíme prací ve vesnicích a tamních školách. Otočím stránku a začnu novou kapitolu.

S vděčností a odvahou!