Po Bozoum nyní Bangassou v přímém přenosu: Příliš mnoho bohatství?

pátek 12. dubna 2019

Příliš mnoho bohatství?

Příliš mnoho bohatství?

Stejně jak to chodí v životě, i v tomto týdnu se střídaly chvíle zármutku a naděje. Minulý pátek zemřel v Bangui učitel Yves Woko. Bylo mu 73 let, celý život byl učitelem, (nejprve ve státních službách a pak 20 let v naší škole v Bozoum). Byl to spravedlivý muž, plný víry a vděčnosti za všechno, i když jeho život lehký nebyl.

V sobotu ráno se vydávám k řece Ouham, abych si ověřil, zda je respektováno rozhodnutí ministerstva pro doly, kterým v minulých dnech pozastavil všechny aktivity čínských společností, které těží zlato ve zdejším okolí. Už když se přiblížím necelý kilometr od řeky, slyším hluk stavebních strojů. Obcházím kolem řeky, ujdu asi kilometr a půl, je to šílené! Odvedli vodu z řeky do 4 metry širokého bočního kanálu, čtyři buldozery odvezli veškerý štěrk a písek ze dna řeky a tento materiál následně prosévají, aby hledali zlato. Žádné kontroly, žádný zájem ze strany místních úřadů. Staveniště zabrali nejméně v délce kolem deseti kilometrů podél řeky. Kradou beze studu přírodní zdroje země, která by je potřebovala použít na rozvoj a zanechávají hluboké jizvy a to nejen v řečišti řeky. Zajímalo by mě (a bohužel již znám odpověď), jestli rozhodnutí ministerstva bylo myšleno vážně nebo šlo jen o pouhou formalitu.

V pondělí odjíždím do Bocarangy (přes Bouar). Biskup mě požádal, abych ho druhý den doprovodil do správního území Koui, kde už čtyři roky rebelové z 3R ohrožují obyvatele. Je to část země bohatá na vodní zdroje a je tu bujná vegetace. Proto je tato oblast ideální pro pastviny a chov hospodářských zvířat. Možná příliš bohatá... Pastevci sem stahují početná stáda krav, bývají tu až stovky tisíc kusů, což však vytváří napětí mezi pastevci a zemědělci a také mezi různými etnickými skupinami. V uplynulých letech tu dochází opakovaně k násilí a mnoha lidem často nezbývá než zachránit si život útěkem. Na trase mezi mezi Bouar a Bocarangou se zastavujeme ve vesnici Lobaye, kde žije asi 500 lidí, což jsou uprchlíci z okolí Koui.

V úterý ráno jdeme do Boyay Wantonou, což je vesnice asi deset kilometrů od Koui. Máme tu krátkou příležitost pro setkání, modlitbu, a udílení svátostí smíření. Setkání se účastní kromě biskupa Mirka také imámové a protestanští pastoři. (Přišel sem i starosta a také Sidiki, vůdce rebelů.) Je to chvíle intenzivních modliteb a sdílení zážitků a zkušeností, které se pomalu promění v krásnou oslavu.

Odpoledne zažijeme podobný okamžik v Koui, ve spádové vesnici, pro kterou jsou typická etnicky různorodá obydlí - některé domky mají prvky, které jsou obvyklé u čadských staveb a jiné u súdánských. A vidíme tu i malou, ale krásnou mešitu. Právě během modlitby se spouští déšť, je to jakoby padalo požehnání.

Zastupuji zde i Charitu, abych se pokusil rozpoznat, jaké jsou největší potřeby zdejších lidí a mohl hledat, co pro ně lze udělat. Potřeby jsou v této části země, která je téměř opuštěná, obrovské. Mají tu např. pouze jednoho státního učitele pro 20 škol, dalších 42 učitelů jsou jen málo kvalifikovaní „učitelé-rodiče“, jsou to mladí lidé a starší dospělí, kteří se sami pokoušejí aspoň něco děti naučit.