Občas, když
Život přináší určité uspokojení, je dobré přijmout to s radostí a vděčností...
Minulou
neděli jsme oslavili ukončení celoročních aktivit Stacionáře pro sirotky -
"Arc en Ciel". Po sportovním bloku s fotbalovými zápasy a závody
zahráli odpoledne chlapci a dívky ze Stacionáře pro strýce, prarodiče a několik
přátel pár tanečních scének, a předvedli, která
řemesla se učí v průběhu roku - jsou to různé rukodělné aktivity -
ukázali, které věci vyrobili (sítě, rohože, košíky, kresby, hliněné figurky,
náramky, slaměné klobouky atd. ..).
Zajímavý
detail: ve scénkách děti představovaly ve třech zajímavých případech "den
u soudu": manžela, který pije; tátu, který neposílá své děti do školy a
vdovu, která je vyhozena z domu rodiny zesnulého. Smích a žertování - a také
možnost, jak učit děti určité hodnoty a jak reagovat tváří v tvář problémům.
Malé zadostiučinění!
Stacionář
pro sirotky "Arc En Ciel" se stará téměř o 200 dětí, které ztratily
své rodiče, a které přijali do svých rodin jejich strýcové a prarodiče, což se
často děje ve velkých afrických rodinách. Prarodiče mají málo sil a ještě méně
prostředků; strýcové již mají své vlastní děti, a tak tento Stacionář dětem
nahrazuje část rodinu. V dopoledních hodinách děti chodí do různých škol (a
vychovatel jezdí pravidelně s nimi), ve 12 hodin se děti vracejí do Stacionáře
na oběd, připravený dvěma týmy kuchařek, které se střídají. Pak v odpoledních hodinách
přicházejí na řadu vzdělávací a výchovné aktivity: studium, sport a manuální
aktivity, aby se děti naučily nějakému řemeslu. Mezitím se o ty děti, které
mají zdravotní problémy, stará řeholní sestra a v pět hodin jdou všichni domů.
V pondělí
jsme šli za Hyppolitem, 16 letým chlapcem, který je ochrnutý od pasu dolů. Zde
na misii jsou nyní někteří přátelé z Prahy (ze SIRIRI). Ludmila doprovází Květu
a Martina, dva mladé studenty FAMU, kteří připravují dokument o činnosti Čechů
ve Středoafrické republice. Hyppolitovi přivezli nový invalidní vozík, který mu
pomůže zlepšit jeho nezávislost. Je šťastný: ihned ho testuje a jde mu to velmi
dobře. Chystáme v budoucnu různá opatření, aby mohl jet do Itálie na několik
měsíců, kde by se mohl podrobit důkladným vyšetřením a uzdravit se...
Státní školy
byly v Bozoum konečně otevřeny 3. června, nadále fungují a počet studentů stále
roste: 140 jich bylo první týden, druhý týden už 1699, a třetí dokonce 2499. (Vždycky jedno dítě
chybí, aby bylo možné číslo zaokrouhlit! Příští týden tam půjdu snad já sám!).
Malé zadostiučinění!
Ve čtvrtek
odpoledne jsem doprovodil přátele z Prahy Ludmilu, Martina a Květu do Centra
pro pěstování rýže. Je čas setí a opět spokojenost! Tři roky vyučujeme novou
techniku, která pochází z Madagaskaru. S touto inovací někteří pěstitelé
vyprodukovali místo původních dvou tun rýže na hektar až 11 tun (průměr v
Itálii, se vší moderní technikou, je 5,6 t / ha ...). Milé bylo, že Nestor,
mladý muž, zodpovědný za toto Centrum pro pěstování rýže, mi celý spokojený
ukazoval výsledky jejich práce, kterou pomocí této nové techniky nyní dělají. A
vyjádřil se téměř opovržlivě o těch, kteří stále používají starou techniku,
která vyžaduje mnohem více práce, s velmi nevalnými výsledky ... Malé
zadostiučinění! Mimochodem - Nestor ještě dodal, že ze strachu z rebelů
zůstávají na rýžovišti i během týdne a vracejí se do Bozoum až na neděli, a že
tím vlastně docílili zvýšení úrody... Úspěch - navzdory rebelům!
O
rebelech... jen pár novinek!
Ve čtvrtek
ráno jsem byl v naší škole St. Augustin. Začali jsme poradu profesorů na konci
školního roku, a najednou přijeli dva ozbrojení muži na motorce. Vyšel
jsem ven. Byl to velitel rebelů s nějakým svým nohsledem! Zdravím je a zdvořile
(více či méně) jim říkám, aby odešli z nádvoří: žádné zbraně na půdě školy
nechci... Tvářili se trochu nazlobeně, ale odešli ven za bránu. Velitel mi
řekl: "Dlouho jsme se neviděli, chtěl jsem vás pozdravit!" Já, dojatý
(?!?!) mu děkuju. Pak mě poprosil,
jestli bych jim nemohl dát nějaký sešit. Řekl jsem mu, že ho zkusím najít ...
(kdo ví, na co to potřebují... jako papír na cigarety je trochu tlustý...).
V pátek ráno jsem byl dole ve městě a zahlédl dva
rebely na motorce. Řekl jsem jim, ať předají sešit jejich veliteli... pro
jistotu jsem do jednoho připsal své telefonní číslo. A aby mi zavolal, až jej
dostane... protože jim moc nevěřím. Jeden z nich říká, jak to, že nám nevěříte?
A dodal, že ten druhý je jeho "sekretář" (!?!?!?). Toho jsem se
zeptal, jestli umí psát... a "sekretář" řekl, že ano... Je to pravda?
Plnou parou
vpřed!
Žádné komentáře:
Okomentovat