Pětkrát sto let a je stále mladá!

Pětkrát sto let a je stále mladá! 

To nejsou mé 500. narozeniny! Ale ty, co bude mít sv. Terezie z Avily, zakladatelka Karmelu. V těchto dnech se na celém světě zahajují oslavy pětistého výročí jejího narození (1515). Velká žena, plná lásky k Bohu a k církvi, která byla schopna přitáhnout svým příkladem stovky lidí k darování sebe sama a k životu modlitby. Žena čelící problémům své doby (náboženské války, rozdělení církve, důsledky objevení Ameriky), která se rozhodla místo reptání nebo radění, sama se změnit. 

Tady v Bozoum, kromě farního kostela, tu máme tři další kaple. Nejkrásnější je zasvěcená sv. Terezii, a je to tedy v této kapli, kde zahajujeme oslavy. Všechny jsem mobilizoval: ministranty, tanečnice, třetí řád karmelitánů. Dnes jsem zařídil, aby byl na mši i Robert, muž, který je už několik let ochrnutý, a to kvůli pádu. Prostý člověk, vždy plný radosti, a to navzdory obtížím! 

Slavíme s velkou radostí, ale také s jistými obavami. Před několika týdny, přímo v této čtvrti, byli někteří lidé obviněni z čarodějnictví. Někteří z nich riskovali své životy, jednomu uřízli ucho... 

Celá země se nachází ve vážných potížích. V Bangui už několik dní pokračují boje a existují obavy, že se mohou prodloužit... 

Tereza řekla: "Svět je v plamenech." A je to pravda! Kéž nás naučí vzít si ho "na starost", a to jak v modlitbě, tak v práci!

Robert

Alcuni dei terziari carmelitani
Quelques uns des membres du Tiers Ordre des carmes

Mezi zářím a říjnem

Mezi zářím a říjnem

 

V neděli 28. září jsme slavili svátek svatého Michaela, patrona naší farnosti! V sobotu jsme udělali malý slavnostní průvod, následovaný možností zpovědi a slavnostní nedělní mší, té předsedal otec Dieudonné, který přijel z Baora. 

Ve středu ráno kostel praskal ve švech: více než tisíc dětí, žáků našich škol, od mateřské školy až po střední školu. Úžasné bylo jejich zapojení písněmi a tancem, ale také i tichem a modlitbou. Během mše jsme se modlili za učitele, studenty, dobrodince a také za muslimské žáky, kteří odešli z Bozoum a už se nevrátili... 

V těchto dnech jsou u nás Pavel Pola a Ludmila Böhmová z o.p.s. SIRIRI. S nimi jsme navštívili a dokumentovali některé z probíhajících projektů, které jsou realizované díky podpoře SIRIRI: školy ve městech, Stacionář pro sirotky, studny, atd...

A abych zůstal u tématu návštěv, tak ve čtvrtek a ve středu jsme přivítali velkou delegaci OSN, vedenou koordinátorkou pro humanitární záležitostí (Claire Bourgeois), a další lidi z UNICEF, OCHA, UNHCR, WFP a tak dále. Setkání a návštěvy, které nás povzbuzují v další práci pro rekonstrukci země. V pátek přijela i ministryně práce a sociálních věcí (Eugénie Yarafa), se kterou jsme navštívili různá místa budovaná neziskovými organizacemi, např. školy (otevřené a fungující). Měli jsme také čas na setkání s Radou starších, která se při absenci úřadů snaží dát odpověď na různé problémy a řešit napětí, které existuje ve městě. Než celá delegace odjela, tak jsme také pozdravili děti a vychovatele ve Stacionáři pro sirotky "Arc en Ciel", které každý den poskytuje péči více než 220 sirotků. 

A tak začíná měsíc říjen, misijní měsíc. Hodně úspěchů v práci!

primi giorni di scuola: non sa bene se piangere o sorridere...
les premiers jours d'école: on ne sait pas trop si sourire ou pleurer...

Začátek roku

Začátek roku 

Není 1. ledna, ale je to podobný začátek, protože v mnoha ohledech naše aktivity začínají v září! 

Tak tedy minulou neděli 21. září proběhla velké eucharistická slavnost na začátku pastoračního roku: mnoho lidí přišlo ve stejnokrojích nebo v barevných šálách. Tance a písně na vynikající úrovni, obětní průvod během mše, nebo spíše dvojí obětní průvod (druhý byla sbírka pro chudé a sirotky), který na mě zvláště zapůsobil: i přes vlastní chudobu, mnozí lidé přinesli dary, jídlo, peníze těm méně šťastným! 

Druhou událostí týdne je začátek školního roku v Bozoum. Ve středu 24. září se školy znovu otevřely a stovky studentů znovu nastoupily do školy. 

Naše školy zde na misii (tj. od mateřské školy až po gymnázium) přivítají v letošním roce více než 1 100 studentů. 

Ale nádherné je, že i státní školy znovu začínají fungovat, byť poněkud nesměle. A i to je skvělé, protože obvykle zde státní školy začínají výuku až v listopadu nebo v prosinci... Je to díky formaci a podpoře, kterou poskytujeme učitelům (za finanční podpory z České republiky a UNICEF). Ti přijali výzvu a ve středu ráno byli ve škole, aby přivítali děti. 

Je to jen malé semínko, ale i to je velmi důležité, protože děti tak mohou chodit do školy normálně! 

Během týdne se zintenzivňují přípravy na farní slavnost sv. Michaela. 

Katecheze, zpovědi, mše: vše je připraveno proto, abychom oslavili Boží ochranu nad farností i městem, která v letošním roce byla zvláště silná!

Posouváme se dopředu jen pomalu a zvolna….

Posouváme se dopředu jen pomalu a zvolna….
Jsem ještě po nemoci unavený, ale den za dnem se to zlepšuje.

V průběhu minulých týdnů jsme organizovali díky UNICEFu tři šestidenní formační kurzy, každý z nich pro 250 učitelů, aby mohli urychleně otevřít školy.

Zde v Bozoum chceme zahájit vyučování během týdne a doufáme, že stejně tak se stane ve vesnicích.

Každou neděli na konci mše předáváme sošky Dítěte Ježíše pro poutě v rodinách: jde o způsob modlitby v domech a ve čtvrtích, při kterém se prosí o milost míru v přítomnosti Ježíše ve všech domácnostech.

Tuto neděli budeme oslavovat zahájení Pastoračního roku, spolu s obnovením vice než dvaceti aktivit ve farnosti. A příští neděle je svátek svatého Michalea, patrona naší farnosti a města.

Ve středu a v sobotu jsem jel do 250 km vzdáleného Bouar. Stav silnic je den ze dne horší.

V Bouar jsem se setkal s různými komunitami a také s vedoucími pracovníky různých nemocnic a zdravotních středisek, se kterými díky peněžité podpoře z České republiky rozjíždíme projekt zaměřený na pomoc těhotným ženám (postaráním se o náklady spojené s návštěvami a porodem), péči podvyživeným lidem i dětem a chudým ve farnostech. Jdeme kupředu!

 

Návrat do Bozoum

Návrat do Bozoum 

V úterý jsem se konečně mohl vrátit do Bozoum. 

Dorazil jsem letadlem. Malým letadlem s dvanácti sedadly. Kymácelo se trochu, ale zvládli jsme to! 

Už několik dní jsem zde, v klidu, aby se mi vrátily síly... 

Mnoho lidí přichází, aby mě pozdravilo, jsem za to rád, a je milé vidět jejich radost! 

Velké poděkování patří všem za vyjádření jejich sympatií a za modlitby. 

Zde je italský překlad vyprávění plukovníka francouzské armády, jehož původní verze je v piemontském nářečí... 

"Čekali jsme na vrtulník, který měl přistát v sedm. Bylo za pět sedm. Byl jsem s naším kaplanem -  my, vojáci na misi, máme vždy kaplana, kterému láskyplně říkáme: "Otče", i když ne všichni jsou pokřtění křesťané - a spolu s námi čekaly čtyři sestry. 

Chyběly dvě minuty do sedmé a zaslechli jsem hluk rotorů blížících se v noci. Bylo slyšet příznačné "flop flop" zvuk, který způsobil, že jsme všichni zvolali: "Tady jsou!" Sestry vzaly nosítka, která připravily a začaly se přibližovat k tomu "komárovi", který se pomalu ve vzduchu chystal k přistání na zemi. 

Po několika minutách jsou sestry zpátky a na nosítkách nesou pacienta, který byl doprovázen pilotem vrtulníku v uniformě letectva. Pacient byl při vědomí a byl zabalen jako mezek, s veškerým vybavením kontrolujícím zdravotní stav: srdeční tep, měřič tlaku, měřiče pro okysličení krve. U nohou měl tlakovou láhev s kyslíkem, s trubkou připojenou k masce, kterou měl na obličeji. 

Byl to muž středního věku, hubený. Jeho hlava byla žlutá i jeho pleť byla velmi žlutá jako u těch, kteří trpí jaterní chorobou. 

"Dobré ráno, otče" - řekl jsem mu, v italštině - "Jsem velitel nemocnice, vítejte mezi námi. Mám zavolat naši ambasádu, aby mohli informovat konzulát Itálie o Vaší přítomnosti v našem táboře;  potřebujete někoho zavolat?". 

Měl tak tak sílu, aby kývl hlavou a úsměvem mi poděkoval! 

Operační středisko mě po obědě upozornilo, že jsme byli požádáni jedním z našich základen na západě země, kam bratři z kláštera přišli požádat o pomoc, protože jeden italský kněz se cítil velice zle. Já jsem ten, kdo vydal rozkaz, a pak jsem poslal vrtulník s lékařem a zdravotní sestrou, aby ho přivezli. Jedna ruka myje druhou a obě umyjí obličej! A tak jsme se setkali: italský kněz misionář, hospitalizovaný v naší vojenské táborové nemocnici! Jmenoval se Aurelio, otec Aurelio Gazzera. 

První den byl k smrti unavený a sotva mluvil. Další italský kněz mi volal telefonem, aby se informoval. Byl to otec Federico. Začal na mě mluví francouzsky, ale já jsem odpověděl v italštině. Pak mi řekl: "Ale Lanteri, to je italské příjmení, plukovníku." 

Řekl jsem mu: "Já jsem Piemonťan." On mi se zájmem odpověděl: "I já jsem Piemonťan, z Casale Monferrato." 

"Pojďme mluvit piemontským nářečím, pane faráři." 

"Samozřejmě, mluvme piemontským nářečím, plukovníku. Ale víte, že otec Aurelio je z města Cuneo a můžete s ním také mluvit piemontským nářečím?"

"Ježíši! - cože, on je z Cunea? (promiňte, otče!), protože my ostatní jsme z pod Cunea. Já jsem z Briga. Briga znáte? "

A tak jsme na chvíli - já v Bangui, hlavním městě Střední Afriky, a on právě teď v Bouar, na západě této země - s radostí hovořili po telefonu v piemontském nářečí. 

Druhý den jsem šel za otcem Aureliem do nemocnice. Bylo mu lépe. Pak jsem šel do stanu, kde ležel na lůžku a řekl jsem mu v piemontském nářečí: "Dobré ráno, otče, cítíte se dnes v pořádku?" Byl překvapený, ale řekl v piemontském nářečí: "Dobré ráno, plukovníku. Ano, teď je to lepší, ale Lanteri... Lanteri je příjmení, že ...". 

"Ano, jsem z Briga. Znáte Briga?". 

Jistě, že znal Briga. Tam dělal horskou turistiku. "Nádherné údolí" - řekl ošetřovatelům, kteří nás poslouchali - a popsal náhrobní kámen, vyrytý na skále nedaleko Fontan, jehož historie počíná rokem 1610. Památný nápis připomíná Carla Emanuela I. - nazývaného Velký - pro otevírání a zlepšení cest, které umožnily přechod tohoto města, přechod z jedné části piemontských hor do druhé! 

Měl jsem pocit, že sním! Ztracený ve středu Afriky, v uniformě, v polní nemocnici, kterou řídím a já mluvím piemontským nářečím s nemocným knězem, kterému jsem poslal vrtulník až do "ďábelských končin", kde žil více než dvacet let! 

A my jsme mluvili o údolí Roya, Carlu Emanuelovi Savojském, o Funta, před mými sestrami, které ani nevěděly, kde leží v Itálii Torino! 

Po několika dnech jsme ho mohli propustit z nemocnice. Trochu se zotavil. Řeholnicím, které ho přišly vyzvednout, jsem radil: "Dejte mu dobré jídlo, třeba makarony." Začali jsme se smát! A pak jsem mu řekl: "Otče, udělej mi laskavost! Musíte se zotavit a musíte jíst ".

Dle rozkazu, pane plukovníku. Nebo spíš, "Ai urdini, Munsu Culunel." 

 

(Fotky z letadla nejsou moje ... Jsou od jednoho Holanďana, Arnolda, který pracuje tady v Bozoum s Cordaidu ...).

Il ponte sull Ouham a Bozoum, fatto dai prigionieri italiani nel 1943
le pont sur l'Ouham à Bozoum, construit par les prisonniers italines en 1942

Bozoum

Bozoum

Bozoum

Tak jsem ještě naživu...

Tak jsem ještě naživu... 

Musím poděkovat Dítěti Ježíši, otci Enricovi (který trval na tom, že mám odjet z Bozoum), otci Federicovi (kterému se jako zázrakem podařilo najít pro mě místo ve vrtulníku) a francouzské armádě, která mě vzala do Bangui, do jejich nemocnice, kde se o mně starali na jednotce intenzivní péče... 

Minulé pondělí 25. srpna jsem dostal malárii. Začal jsem se léčit, na první pohled to vypadalo jako běžná lehká malárie, ale pak se to začalo zhoršovat, došlo na zvracení, krev v moči, a tak dále. Středa byla ještě horší, ve čtvrtek přišel lékař, který mě připojil na kapačku, ale stejně se dál můj stav zhoršoval. 

Enrico se snažil zjistit, zda existuje možnost leteckého převozu, ale to nebylo možné. Otec Federico, který byl v Bouar, kontaktoval francouzskou armádu, která byla ochotna mně převézt vrtulníkem, ten v 16,30 hodin odletěl z Bossangoa. Asi v 17h15 přistál na stadionu v Bozoum, tam jsem do něj nastoupil. Vrtulník... je to jako cestování po polní cestě v kamionu... Dělá to hodně hluku, vibrací, ale zdravotní sestry jsou přesto schopny nasadit kapačky... 

Přiletěli jsme do Bangui po hodině a půl. Nemocnice leží prakticky na letecké dráze vojenské základny. Zde se mi představil francouzský plukovník, šéf zdravotníků, který mě pozdravil v italštině! Jemnuje se Lanteri, a narodil se v Brig (v obci pár kilometrů od italských hranic), následující dny se o mne staral s velkou pozorností a vstřícností (třetí den jsme začali mluvit v piemontském nářečí). 

Francouzi mají polní nemocnici velmi dobře organizovanou, vybavenou jednotkou intenzivní péče, operačním sálem a vším potřebným. Hned jsem byl hospitalizovaný a pod lékařsky dozorem, napojen a sledován přes kabely, bezdrátové alarmy atd.

Prvních pár dní jsem mi bylo hodně zle... Měl jsem velmi nízký tlak, ztratil jsem spoustu krve. Ale pečovali o mě velmi dobře, s velkou profesionalitou a lidskostí. Nemohl jsem jíst (poprvé, co se mi podařilo něco spolknout, bylo v úterý) a až v pondělí jsem se na několik minut postavil. 

Ve středu jsem odešel z nemocnice, a teď jsem tady, v Centre d'Accueil, kde budu pár dní odpočívat. Čtu, modlím se, připravuji si různé materiály, odpočívám... 

Velké díky všem za solidaritu a modlitbu! Prvních pár dní, když jsem na to byl nejhůř, mi hlava nefungovala úplně dobře (hůř než obvykle!), tak jsem často viděl - nebo měl pocit, že vidím - spoustu lidí kolem své postele: přátele, známé, řadu lidí, kteří byli blízko mně a modlili se. Děkuji vám!