Po Bozoum nyní Bangassou v přímém přenosu: Návrat do Bozoum

Návrat do Bozoum

V úterý jsem se konečně mohl vrátit do Bozoum.

Dorazil jsem letadlem. Malým letadlem s dvanácti sedadly. Kymácelo se trochu, ale zvládli jsme to!

Už několik dní jsem zde, v klidu, aby se mi vrátily síly...

Mnoho lidí přichází, aby mě pozdravilo, jsem za to rád, a je milé vidět jejich radost!

Velké poděkování patří všem za vyjádření jejich sympatií a za modlitby.

Zde je italský překlad vyprávění plukovníka francouzské armády, jehož původní verze je v piemontském nářečí...

"Čekali jsme na vrtulník, který měl přistát v sedm. Bylo za pět sedm. Byl jsem s naším kaplanem - my, vojáci na misi, máme vždy kaplana, kterému láskyplně říkáme: "Otče", i když ne všichni jsou pokřtění křesťané - a spolu s námi čekaly čtyři sestry.

Chyběly dvě minuty do sedmé a zaslechli jsem hluk rotorů blížících se v noci. Bylo slyšet příznačné "flop flop" zvuk, který způsobil, že jsme všichni zvolali: "Tady jsou!" Sestry vzaly nosítka, která připravily a začaly se přibližovat k tomu "komárovi", který se pomalu ve vzduchu chystal k přistání na zemi.

Po několika minutách jsou sestry zpátky a na nosítkách nesou pacienta, který byl doprovázen pilotem vrtulníku v uniformě letectva. Pacient byl při vědomí a byl zabalen jako mezek, s veškerým vybavením kontrolujícím zdravotní stav: srdeční tep, měřič tlaku, měřiče pro okysličení krve. U nohou měl tlakovou láhev s kyslíkem, s trubkou připojenou k masce, kterou měl na obličeji.

Byl to muž středního věku, hubený. Jeho hlava byla žlutá i jeho pleť byla velmi žlutá jako u těch, kteří trpí jaterní chorobou.

"Dobré ráno, otče" - řekl jsem mu, v italštině - "Jsem velitel nemocnice, vítejte mezi námi. Mám zavolat naši ambasádu, aby mohli informovat konzulát Itálie o Vaší přítomnosti v našem táboře; potřebujete někoho zavolat?".

Měl tak tak sílu, aby kývl hlavou a úsměvem mi poděkoval!

Operační středisko mě po obědě upozornilo, že jsme byli požádáni jedním z našich základen na západě země, kam bratři z kláštera přišli požádat o pomoc, protože jeden italský kněz se cítil velice zle. Já jsem ten, kdo vydal rozkaz, a pak jsem poslal vrtulník s lékařem a zdravotní sestrou, aby ho přivezli. Jedna ruka myje druhou a obě umyjí obličej! A tak jsme se setkali: italský kněz misionář, hospitalizovaný v naší vojenské táborové nemocnici! Jmenoval se Aurelio, otec Aurelio Gazzera.

První den byl k smrti unavený a sotva mluvil. Další italský kněz mi volal telefonem, aby se informoval. Byl to otec Federico. Začal na mě mluví francouzsky, ale já jsem odpověděl v italštině. Pak mi řekl: "Ale Lanteri, to je italské příjmení, plukovníku."

Řekl jsem mu: "Já jsem Piemonťan." On mi se zájmem odpověděl: "I já jsem Piemonťan, z Casale Monferrato."

"Pojďme mluvit piemontským nářečím, pane faráři."

"Samozřejmě, mluvme piemontským nářečím, plukovníku. Ale víte, že otec Aurelio je z města Cuneo a můžete s ním také mluvit piemontským nářečím?"

"Ježíši! - cože, on je z Cunea? (promiňte, otče!), protože my ostatní jsme z pod Cunea. Já jsem z Briga. Briga znáte? "

A tak jsme na chvíli - já v Bangui, hlavním městě Střední Afriky, a on právě teď v Bouar, na západě této země - s radostí hovořili po telefonu v piemontském nářečí.

Druhý den jsem šel za otcem Aureliem do nemocnice. Bylo mu lépe. Pak jsem šel do stanu, kde ležel na lůžku a řekl jsem mu v piemontském nářečí: "Dobré ráno, otče, cítíte se dnes v pořádku?" Byl překvapený, ale řekl v piemontském nářečí: "Dobré ráno, plukovníku. Ano, teď je to lepší, ale Lanteri... Lanteri je příjmení, že ...".

"Ano, jsem z Briga. Znáte Briga?".

Jistě, že znal Briga. Tam dělal horskou turistiku. "Nádherné údolí" - řekl ošetřovatelům, kteří nás poslouchali - a popsal náhrobní kámen, vyrytý na skále nedaleko Fontan, jehož historie počíná rokem 1610. Památný nápis připomíná Carla Emanuela I. - nazývaného Velký - pro otevírání a zlepšení cest, které umožnily přechod tohoto města, přechod z jedné části piemontských hor do druhé!

Měl jsem pocit, že sním! Ztracený ve středu Afriky, v uniformě, v polní nemocnici, kterou řídím a já mluvím piemontským nářečím s nemocným knězem, kterému jsem poslal vrtulník až do "ďábelských končin", kde žil více než dvacet let!

A my jsme mluvili o údolí Roya, Carlu Emanuelovi Savojském, o Funta, před mými sestrami, které ani nevěděly, kde leží v Itálii Torino!

Po několika dnech jsme ho mohli propustit z nemocnice. Trochu se zotavil. Řeholnicím, které ho přišly vyzvednout, jsem radil: "Dejte mu dobré jídlo, třeba makarony." Začali jsme se smát! A pak jsem mu řekl: "Otče, udělej mi laskavost! Musíte se zotavit a musíte jíst ".

Dle rozkazu, pane plukovníku. Nebo spíš, "Ai urdini, Munsu Culunel."

(Fotky z letadla nejsou moje ... Jsou od jednoho Holanďana, Arnolda, který pracuje tady v Bozoum s Cordaidu ...).