hodně rýže, a velké díky!

Předevčírem jsem se vrátil z obvyklých 750 kilometrů příšerného cestování… Na skok jsem byl v Bouaru, abych začal s přípravami na veletrh, který se zde uskuteční 18. a 19. února, a pak jsem pokračoval vzhůru na sever, kde bylo třeba překontrolovat výstavbu tří malých spořitelen v Koui, Bocaranga a Ngaundaye.

Když jsem se vrátil do Bozoum, tak mě otec Norberto řekl, že někdo přinesl dva pytle rýže a pěkného kohouta jako dárek pro mě.

Dal mi také dopis, ve kterém stálo poděkování odpovědného pracovníka jednoho družstva pěstitelů rýže za to, že se naučil kultivovat rýži, což mu umožnilo tak vysokou sklizeň. A to byl tedy ten důvod, proč jsem dostal dárek.

Přiznávám, že se mě dárek i dopis v dobrém slova smyslu dotkly. Víc než dva centy neloupané rýže stojí kolem 75 Euro, což jsou dva měsíční platy.

Dva roky se snažíme zavést nový způsob pěstování rýže, který byl vymyšlen na Madagaskaru jedním francouzským jezuitou a na který mě upozornil jeden zemědělec z Dronera (Itálie) … (svět je malý…). 

Letos jsme zase začali s osvětou (formací) a začínáme mít první výsledky! Na některých místech sklidili rekordní úrodu, např.: v Bocaranga zvládli vyprodukovat jedenáct tun z jednoho hektaru (v Itálii je průměrná úroda z hektaru 5,6 tuny a zde bývá průměr dvě tuny…)

 Je pěkné slyšet „děkuji“! Nestává se to často…, ale je to pěkné. A mimochodem se to neděje příliš často ani v Itálii nebo jinde ve světě, ani v rodině neslyšíš vždy „děkuji“… Před několika lety jsem jel slavit mši do Bangarem, vesnice vzdálené 70 kilometrů od Bouar (dvě hodiny autem, lodí přes řeku a ještě půl hodinky pěšky…). Byl jsem tam s otcem Carlem, který v této oblasti pracoval před dvaceti lety a kromě jiného postavil základy kaple. Na konci mše vystoupil jeden starý muž s kohoutem v ruce a řekl: „Otče Carlo, před dvaceti lety jsi mě vzal do Bouar (70 km), protože jsem měl uskřinutou kýlu. Operovali mě a přežil jsem. Od té doby jsme se neviděli a já jsem ti nemohl nic dát, ani poděkovat. Tady je mé poděkování“.

Kdybychom byli prostě a jednoduše víc vděční Bohu a lidem … byli bychom šťastnější a klidnější.

I v Bozoum jsou Vánoce!

Děti s dárečkem v ruce (od píšťalky, přes panenku až k autíčku a napodobeninám mobilů). I to jsou Vánoce!

Hyppolite, který minulý rok spadl ve třídě a… je od pasu dolů nepohyblivý. Pořád se usmívá, i když se nemůže hýbat, i přes ránu, která se mu rozšířila až k páteři…

A dneska přijal křest. Spolu s jednou holčičkou a jedním dítětem trpícím Downovým syndromem, které se jmenuje Ulrich.

I to jsou Vánoce.

 Vánoce jsou odpoledne strávené se sirotky ve stacionáři Duha, s jejich jesličkami vyrobenými ze sluncem vysušené hlíny, modrými slony a stromy z kousků látek…

Vánoce jsou fronta chudých, kteří trpělivě čekají na své jídlo. A kterým také zvládneme dát nějaký ten bonbón a sušenku. I oni mají Vánoce.

Vánoce jsou jesličky, Vánoce jsou světla, která se rozsvítí a zase zhasnou, Vánoce jsou ozdoby udělané z papíru (z nastříhaných starých novin…) a nějaká ta vánoční ozdoba na stromek.

Vánoce jsou vánočka, i když trochu připálená, kterou jsme zvládli upéct…

Vánoce jsou zpěv Sláva na výsostech Bohu, který vybuchne po přijímání (a sumba, říká se v sangu, místní řeči)…

A jsou znovu Vánoce a Bohu díky (a skutečně se to hodí takto říci) jsou pořád!

 Ba ještě víc: v Ježíši Kristu, Božím Synu se sám Bůh stal člověkem. Jemu říká Otec: "Ty jsi můj syn." Věčné dnes Boha sestoupilo do pomíjivého dnes světa a vtahuje naše pomíjivé dnes do věčného dnes Boha. Bůh je tak veliký, že se může udělat malým. Bůh je tak mocný, že se může učinit bezmocným a přijít nám vstříc jako bezbranné dítě, abychom ho mohli milovat. Bůh je tak dobrý, že se zříká svého božského jasu a sestupuje do stáje, abychom ho mohli najít a aby se tak jeho dobrota dotkla také nás, sdílí se nám a i nadále působí skrze nás. Toto jsou Vánoce: " Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil". Bůh se stal jedním z nás, abychom my mohli být s Ním, stát se Mu podobní. Zvolil za své znamení Dítě v jeslích: On je takový. Tímto způsobem se ho naučíme poznávat. A na každém dítěti je odlesk paprsku onoho dnes; odlesk Boha blízkého, kterého máme milovat a kterému se máme podřídit - v každém dítěti, i v tom ještě nenarozeném.

Velká slavnost v Bozoum

Velký svátek jsme prožili 18. prosince v Bozoum: otcové karmelitáni oslavují čtyřicet let od příchodu prvních misionářů do Bozoum. Onoho prosincového dne před mnoha léty o. Carlo a o. Nicola (viz foto), spolu s o. Markem přijeli do Bozoum, kde je přijali otcové kapucíni (tehdejší farář je nyní biskupem diecéze Bouar, jejíž součástí je Bozoum).

Včera jsme tuto událost oslavili kněžským svěcením mladého bratra Cyriaqua, který je ze Středoafrické republiky.

Bylo nás mnoho tady v Bozoum. Přijeli i seminaristé z Yolé (250 km v kamionu…), mladí bratři ve formaci, otcové a sestry z různých misií. V sobotu večer nás bylo na padesát v komunitě, a víc než dvě stovky osob, které přišly z okolních vesnic, byly ubytovány ve školách.

V neděli 18. prosince jsme prožili velký liturgický svátek, velmi pěkný a intenzivní. Dvacet tři kněží, dva jáhni, biskup a zástupy lidí!

Mši jsme slavili před novou Collége St. Augustin. Zpěvy byly velkolepé, tance nádherné a účast velmi intenzivní.

Po kázání jsme zpěvem litanií prosili o přímluvu všechny svaté a svěcenec si mezitím lehl v prostraci na zem. Pak na bratra Cyriaqua biskup vložil ruce a spolu s ním i všichni koncelebrující kněží, a tak se bratr Cyriaque stal KNĚZEM.

Poté, co se se oblékl do ornátu a kněžských oděvů, mu biskup předal kalich a patenu na znamení jeho povolání ke službě u oltáře a slavení svátostí.

V této chvíli ho všichni kněží pozdravili pozdravením pokoje: všichni jsme byli dojatí! A pak… byl prostor pro tanec, který předvedli mladí karmelitáni s novoknězem uprostřed.

Po liturgii slavnost pokračovala obědem pro čtyři sta lidí!!! Pak rodina pozvala komunitu karmelitánů na malou oslavu ve čtvrti: při příchodu novokněze jej nechali vystoupit na židli, kterou pak tanečním krokem přenesli na místo oslavy.

Čtyřicet let je hodně. A je to i málo. Je pěkné vidět, jak Pán dělá velké věci den po dni, a to přes všechny slabosti a bídu!

Modlili jsme se a dál se modlíme za to, aby nám Pán zachoval radost z toho, že můžeme pracovat ve službě Jemu jak tady v Bozoum, tak všude tam, kam nás on povolá!

Státní svátek – 1. prosince 2011

První prosinec je datum velmi důležité pro Středoafrickou republiku: v roce 1958 byla vyhlášena republika, která se stala nezávislou v roce 1960.

Každý rok tato slavnost představuje jako by srdce země. Padesát tři let nezávislosti není málo! I když ještě tolik cesty zbývá!

Slavnosti předchází vigilie, chvíle modlitby: představitelé země se rozejdou do různých kostelů, kaplí a mešit, aby se pomodlili.

Včera jsme se sešli v našem kostele s pár křesťany a několika zástupci státu, abychom slavili bohoslužbu.

Právě před dvěma týdny byl papež v Africe, v Beninu, kde hovořil o řadě důležitých věcí, zejména zdůraznil NADĚJI, kterou může Afrika žít a kterou může přinášet světu.

Papež se nezdráhal nabídnout Afriku jako vzor! Po cestě do Beninu řekl tato slova: „existuje zásoba života a vitality pro budoucnost, se kterou můžeme počítat, se kterou může počítat církev.“ Těmito slovy papež shrnul svoji nedávnou návštěvu Beninu, a to během katecheze při generální audienci ve Vatikánu, když rekapituloval nejdůležitější kroky své druhé africké cesty. „V této klíčové fázi vývoje pro celý kontinent“, prohlásil papež „může být církev v Africe se svým velkodušným závazkem ve službě evangeliu a se svým odvážným svědectvím účinné solidarity protagonistkou nového období naděje. V Africe jsem pozoroval jasné „ano“ k životu, obnovený smysl pro víru a naději, přijetí skutečnosti ve své plnosti jako stvořené Bohem a ne jen skutečnost redukovanou na „pozitivismus“, který na konec naději uhasí.

Tato má cesta se stala i velkou výzvou pro Afriku, aby zaměřila veškeré své úsilí k hlásání evangelia těm, kteří ho ještě neznají.

Jedná se,“ řekl Benedikt XVI. „o obnovu úsilí evangelizovat, ke kterému je povolán každý pokřtěný nabízeje tak smíření, spravedlnost a pokoj.“

A při svém odletu z Bebinu papež při své poslední promluvě řekl: „Proč by africká země nemohla zbytku světa ukázat cestu kudy se vydat? Budoucnost, kde by bylo možné žít ve skutečném bratrství pramenícím ze spravedlnosti a založeném na velikosti rodiny a práce? Kéž mohou žít Afričané navzájem usmíření v pokoji a ve spravedlnosti!“

Dneska, prvního prosince, je velký svátek, při kterém defilují v průvodu žáci, skupiny, nositelé různých odpovědností a další. I naše děti byly v průvodu, seřazené podle uniforem jednotlivých škol – a to jich bylo od mateřské školky přes školu základní a střední až po stacionář pro sirotky víc než 1100. Oni jsou budoucností země!

Dneska je slavnost Krista Krále

Tady v Bozoum máme jednu pěknou tradici: slavíme mši na hoře Binon, což to vrchol, který ční nad městem. Na vrcholku je Ježíšova socha, kterou tam nechal na podstavec umístit otec Vittorino, a to ve vzdáleném roce 1984. Po mši, slavené ve farnosti, pro ty, kteří se necítí na to, aby vyšli až na Binon, se tam v osm hodin vydáváme v dobré společnosti s ministranty.

Auto necháme blízko cisterny a vodovodu a pěšky se vydáváme směrem k vrcholku. Dvacet minut mezi trávou a kameny, a hle jsme v cíli (to jen tak … je to pouhých dvě stě metrů převýšení…). Odtud je pěkný výhled na Bozoum a jeho okolí. Vždycky se mi tu líbí: Ježíš, který žehná a ochraňuje město, se všemi obyvateli, ale žehná i těm, kteří tu jen procházejí, a ti o tom vlastně ani neví.

A přece je tady a na nikoho nezapomíná!

Evangelium nám připomíná poslední soud, při kterém budeme posouzeni ne podle toho, co jsme napsali, co jsme si mysleli, co jsme vytvořili, jak jsme se modlili nebo jak jsme slavili, ale na základě lásky.

Kterou jsme někdy projevili neznámým a bez toho, že bychom si to vlastně uvědomovali.

Ale je pěkné věřit tomu, že Bůh počítá se vším, i s tím, co děláme, aniž bychom o tom věděli, a aniž bychom věděli, že On sám byl ten chudý, ono dítě, ten, který trpí nebo ten, co potřebuje pomoc!

 

Dnes je ještě o jeden důvod k radosti více: papež je v Africe, v Beninu, kde odevzdal důležitý dokument: dopis, který shrnuje biskupskou synodu o Africe. Název tohoto dopisu je Africae munus:  Africký závazek.

Je pěkné vidět, že papež bere Afriku vážně.

Dopis začíná těmito slovy:

Africký závazek vůči Pánu Ježíši Kristu je vzácný poklad, který svěřuji na počátku tohoto třetího tisíciletí biskupům, kněžím, trvalým jáhnům, zasvěceným osobám, katechetům a laikům tohoto kontinentu a blízkých ostrovů. Tato misie přináší Africe prohloubení křesťanského povolání. Zve ji žít odpuštění mezi lidmi a mezi společnostmi ve jménu Ježíšově a nabízí všem pokoj a spravedlnost v pravdě.

Pěknou slavnost Krista Krále!

Bandité v Bangkoku ...

Nelekněte se... tento týden jsem v Thajsku. Ani já sám tomu nemůžu uvěřit!

Byl jsem pozván, abych se zúčastnil konference o vzdělávání v nouzových situacích, která začala v úterý 8. listopadu a končí tento pátek ve 13:00.

Nás účastníků je přibližně sedmdesát z 15 různých zemí:

Kolumbie

Středoafrická republika

Demokratická republika Kongo

Pobřeží Slonoviny

Indie

Irák

Myanmar (bývalá Barma)

Nepál

Palestina

Pákistán

Filipíny

Jižní Súdán

Zimbabwe

Srí Lanka

Malajsie

Konferenci uspořádala organizace GCPEA (Světová Koalice bojující proti útokům na školství), která koordinuje vše, co se týká útoků na školy, vyučující a žáky.

Setkání s lidmi z různých států bylo velmi zajímavé, stejně jako dozvídat se, jak každý reaguje tváří tvář problémům a tragédiím a jak tyto problémy řeší.

Byl jsem vyzván, abych prezentoval práci prostředníka pro komunikaci s bandity. Tento zajímavý příběh napíšu i Vám.

 

Pozvánku od banditů (povstalců) - to se nestává každý den

Dostal jsem strach, když jsem prostřednictvím starosty z Toumi dostal v červenci 2007 dopis, kterým mě žádali o setkání s nimi.

Banditi: víc než čtyři roky jsme žili kvůli nim ve strachu. Devítiměsíční studie malého počtu vesnic (29) pouze v našem regionu Ouham Pende odhalila 192 útoků ve vesnicích, 143 zraněných, 30 mrtvých, 27 znásilnění a 206 únosů. Banditi unášeli osoby, zvláště mladé a děti, za které žádali výkupné. To byl pak důvod vysokého počtu uprchlíků (počet obyvatel města Bozoum stoupl z 16.000 na 28,000). Většina škol byla zavřených, protože rodiče nechtěli riskovat další únosy.

V roce 2007 a 2008 jsme pomohli rodičům se zápisem dětí utečenců do škol v Bozoum a otevřeli jsme školu ve městě místo venkovských škol, které byly zavřeny a kam chodilo přes pět set zapsaných dětí.

A právě v této situaci jsem byl požádán o setkání s bandity. Chtěli nalézt "únikovou cestu" ze své situace, a tak mě požádali, abych se stal prostředníkem mezi nimi a vládou. Velmi dobře věděli, jak pracujeme s uprchlíky. Nikdy jsem nepřestal povzbuzovat lidi, aby jednali a neztráceli odvahu. Ve všech vesnicích jsem doporučoval dospělým, aby nedovolovali jen tak vstoupit třem či čtyřem ozbrojeným mužům do vesnic, aby zabíjeli, ubližovali, unášeli jejich děti... Také jsme se snažili o to, aby obyvatelé neopouštěli vesnice.

Když jsem dostal tento dopis, přemýšlel jsem, co budeme dělat. V první řadě jsem kontaktoval státní autority z hlavního města. Od prezidenta jsem dostal velmi pozitivní odpověď. Nekonec se tedy prvního setkání v Bozoum 31.7.2007 účastnil politický poradce prezidenta, vojenský poradce a šéf kabinetu. My čtyři v mém autě, bez ochrany a neozbrojení... Ale s velkou chutí nalézt nějaké řešení tohoto problému, ovšem i s velkým strachem... Dopředu jsme se o tom nedomlouvali, ale domnívali jsme se, že tam bude lepší jet neozbrojení a bez ochranky, abychom dokázali, že druhé straně věříme a předvedli dobrou vůli nalézt klidné řešení.

Toto první setkání se konalo v Toumi, v malé vesničce 75 km od Bozoum (475 km od hlavního města Bangui). Naštěstí jsme byli v dobré sestavě: dva Středoafričané, jeden Francouz, jeden Ital... Každý z nás s vlastními zkušenostmi a schopnostmi.

Hlavním cílem bylo pochopit, co vedlo tyto bandity žít takovýmto způsobem života, a proč kontaktovali zrovna nás, když se rozhodli pro změnu života. Většina z nich byli mladíci z Čadu, Nigeru, Kamerunu a Súdánu. Každý se svým příběhem. Všichni měli za sebou řadu let života násilí, únosů  a jiných zločinů, často se zapletli s drogami, alkoholem, problémy si ale přinášeli také z rodin... Jaká byla tedy jejich motivace, aby se zastavil koloběh násilí? Únava, nemoc, stesk po normálním rodinném životě, jisté morální důvody anebo výhrady svědomí či náboženské přesvědčení (téměř všichni byli muslimové).

Já, tím že jsem kněz, a tím pádem bez politických nebo vojenských předsudků, jsem se mohl svobodněji - na rozdíl od ostatních - vyjadřovat a říci jim, že to, co udělali, bylo velmi vážné a že jakákoliv odpověď na jejich požadavky (ať už ze strany vlády nebo nevládních organizací) nemůže být uspokojivá, pokud každá jejich akce či zločinné jednání nebudou ukončeny.

Myslel jsem si, že jsem byl příliš tvrdý, ale nakonec jsem vlastně splnil očekávání. A skutečně, po tomto setkání banditi přestali s útoky.

Na cestě ze setkání ... jsme byli živí a spokojenější než při cestě tam... Ale především jsme byli šťastní, že jsme mohli klidně pohovořit s těmito muži a také s obyvateli vesnice. Jejich požadavky? Především moci se vrátit domů, k jejich rodinám, bez toho, aby byli zablokováni nebo zatčeni. Měli také podivné podmínky (peníze či jiné), o kterých jsme se vyjádřili, že jsou neakceptovatelné. Vláda žádné peníze či něco podobného neposkytla. Dala jim akorát nějaké potraviny, aby jim pomohla, když už nekradli a neprováděli únosy (podpora v nezaměstnanosti...).

Průběžně jsme se vraceli k dalším diskuzím. Mezitím jsme hledali pomoc či radu na všech možných úrovních (EU, velvyslanectví, OSN, nevládní organizace), ale nikdo nechtěl či nemohl reagovat. Také koncept vlády nebyl jasný. My jsme uvažovali o tom, že bychom sjednotili bandity, a pak je poslali do jejich země, ale s jasnými podmínkami jak pro vlády jejich zemí, tak pro ně samé: pro bandity bylo podmínkou zůstat na jednom místě, neodcházet z něj a nevracet se ke zločinu.

V říjnu jsme nemohli uskutečnit další setkání ve škole v Toumi, protože škola byla obsazena žáky... to byl velký krok vpřed: vidět více než tři sta dětí ve škole, vidět vedle sebe lidi a bandity beze strachu bylo tak krásné! Také v ostatních vesnicích oblasti se situace uklidnila.

Toto sblížení umožnilo zlepšení situace v řadě dalších vesnic. Otevření škol mělo dvojí dopad:

·         studenti se mohli vrátit do školy (se vším, co obnáší "normální" život)

·         otevření školy přesvědčí rodiče, vládu i bandity k respektování toho, že i škola může podpořit proces usmiřování

Nakonec ale jedna událost v únoru 2008 způsobila neočekávaný zvrat událostí: jiná skupina banditů napadla konvoj aut a unesla dva lékaře. Vláda ale jako obvykle v podobných situacích nemohla dělat, že se nic neděje, ale musela zasáhnout vojensky, a to tak, že prohledala celou oblast. Bohužel ale nebyla vláda jednotná, a to je vždycky problém...

Někteří o ničem nevěděli, jiní odmítali poskytovat rozhovory... Velmi složitá záležitost!

Banditi se v tomto případě rozhodli se stáhnout, a tím se vyhnout nebezpečí. Mezitím se ve vesnicích vytvořily skupiny domobrany, kteří banditům zabránili v návratu. Skupiny domobrany se naštěstí většinou nechovaly násilnicky. Alespoň v Bozoum byly velmi dobře organizovány, měly svého předsedu, malý výbor, který dohlížel na radu vesnice. Utvořily se na základě toho, co mohly jako občané v takové situaci dělat, ale co bylo zákonem zakázáno. Předseda soudu, ale předpokládal jejich vznik. Zasahovaly také tam, kde se nedodržovala pravidla.

K povstalcům byl přístup v něčem podobný. Ale také víc komplikovaný, protože za vším byly i politické zájmy... Povstalci bojovali proti ústřední vládě. Jedná se o boj mezi vládní mocí a opozicí, ale často se nejednalo o nic jiného než o politickou hru: silový bod, možnost, jak se předvést jako ten silnější, nebo možnost jak se dostat k civilním úřadům, ministerským křeslům ... Některé požadavky jsou pochopitelné (škola, zdraví, ekonomická obnova, boj proti korupci...), ale jiné byly neproveditelné (podíl na moci, nová vláda, nové volby...). Někteří povstalci pocházeli z napadených vesnic: byli to ti nejproblémovější, kteří měli problém se zbytkem obyvatel, ale také mladí s malými vyhlídkami, u kterých může být povstání cestou k politickému vzestupu.

Mezi rebely jsou i mladí idealisté, ale i osoby bez skrupulí, bez programu, tedy pokud se za takový nepočítá využití situace. K rebelům. Obyvatelé se tak často nacházeli mezi kladivem a kovadlinou: oběť jak rebelů, tak vojska. Cílem práce bylo tedy umožnit rozhovory mezi civilním obyvatelstvem, státními autoritami a rebely.

Závěry:

První, co bych chtěl zdůraznit v tom, co jsme prožili a částečně ještě i prožíváme je to, že musíš věřit v mír. Je to obtížné, ale bez víry v člověka a v Boha se nic nepodaří...

Role kněze. Důležitou věcí je to, že jsem kněz, což znamená, těšit se značně neutrálnímu postavení, které ale umožňuje možnost rozsáhle pracovat pro lidi. Vše tím bylo usnadněno - byl tu respekt jak ze strany ozbrojených mužů, tak místních obyvatel a také civilních autorit.

Jasnost a korektnost v přístupu k věci. Další bod: být jasný a přímý. Neslibovat to, co je možné rozumně dostat. Nebát se povzbuzovat a přesvědčovat lidi,  že změna je možná.

Vůle obou stran jednat. Je důležité mít vážné partnery, zejména ze strany vlády. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl jednat s osobami, které měly skutečný zájem o dobro obyvatel. To ale vždy není možné.

Přesvědčit obyvatele. Ve Středoafrické republice jsou bohužel lidé zvyklí trpět. Ale když lidé pochopí, že o něco jde, že jsou to jejich děti, jejich ženy, kteří jsou ve hře, tak se něco může změnit.

Je třeba hledat kořeny násilí. Poslední lekce: některé problémy jsou výsledky a následky jiných problémů. Je k ničemu a také hloupé myslet si, že stačí řešit problémy tím, když jednoduše odstraníme symptomy zla. Povstání a banditi jsou následky, a práce musí být dobře udělána, zejména v oblasti vzdělání a v kvalitě vzdělání. V zemi s tolika těžkostmi, kde má mladý člověk pramalé možnosti nalézt práci nebo rozvíjet ekonomické, obchodní či zemědělské aktivity je jeho budoucnost téměř beznadějná. To je jeden z důvodů nestability a nedostatku bezpečí. Občas je zajímavější a snazší být mladým banditou nebo povstalcem než se pokusit o vybudování nějaké solidní kariéry, což je obtížné vzhledem k nízké úrovni školství... Je tedy důležité pracovat na vzdělání a na kvalitě vzdělání. To platí pro všechny: pro stát, nevládní organizace, občanskou společnost....

Je tu plno práce!

Misionář…

Předevčírem byla Misijní neděle (Světový den pro misie), tisíceré díky. Prožil jsem ten den v posteli s malárií…

Ale i toto je součástí celkového obrazu! Občas se to stane a nezbývá, než si zvyknout! Ani po dvaceti letech není malárie nic příjemného.  

Naproti tomu včera odpoledne byla mše s katechumeny: právě nám tu v Bozoum začaly hodiny katechismu, které každý rok zaměstnají čtyřicet katechetů starajících se o téměř 400 katechumenů. Chlapci, děvčata, mladí lidé i dospělí. Je to dlouhá cesta: pro chlapce a dívky se počítá se čtyřmi lety formace ke křtu, zatímco u dospělých doba přípravy trvá tři roky.

Dvakrát za týden se scházejí na hodinku katecheze ve čtvrtích nebo ve farnosti. Často opakují otázky a odpovědi, ale především jde o to, umožnit všem objevit a okusit krásu Boží. Jaké je to být jeho dětmi, co to znamená žít zde na zemi velkou milost být jím milováni… Dnes také proběhla porada profesorského sboru College sv. Augustina. První porada v polovině trimestru slouží především k tomu, podívat se na práci studentů, na jejich těžkosti a problémy. Začala v 15 hodin za deště a skončila v 18 hodin… také za deště. Ale je to opravdu pěkné moci sledovat chlapce a dívky, jak rostou. Jsou jako všichni chlapci a dívky na tomto světě – mají chuť chápat věci, růst, bojovat s francouzštinou, cizími jazyky, s čísly, s filozofií…; pokušení vzít to všechno zkratkou;… ale také mají vůli pracovat pro vlastní budoucnost.

Také toto je - spolu s malárií, katechismem, deštěm, školou - misie.