neděle 6. října 2013

Skoro jako v kině...









Scény z westernu
Před pár dny jsem byl v Bangui, kvůli nějakým schůzkám. Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili na zpáteční cestu. Když jsme přijeli na PK 12 (dvanáctý kilometr silnice ve směru na Bozoum – hlavní příjezdová a výjezdová brána hlavního města), rebelové ze Séléka (kteří na zmíněném kilometru svévolně vybírají mýtné) po mě chtěli misijní příkaz. Přestože jsem s tím nesouhlasil, nakonec jsem jim ho vydal. Podepsali ho a zapečetili. Během té chvíle se ale jeden rebel rozhodl, že nám zároveň prohledá auto. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, pouze policie má povolení vykonávat takovéto prohlídky (policejní stanice byla naproti přes ulici). Vysvětlil jsem mu, že pokud prohlídku vykoná policie, nebudu nic namítat, ale že rebelové v žádném případě.
Po té, co jsme dořešili všechny formality a chystali se k odjezdu, přišel další rebel - neměl žádné označení hodnosti, trval na tom, že se prohlídce musíme podrobit. Odmítl jsem to a vyrazil. Po méně než pěti stech metrech jsem dostal signál, že mám zastavit. Ve zpětném zrcátku jsem uviděl blížící se motorku, na které byli dva rebelové. Jeden z nich stál a v ruce držel kulomet. Zastavil jsem. Když přijeli k nám, ten s tím kulometem sesedl a namířil mi přímo do obličeje s tím, že se mám okamžitě vrá !@#$%^&* zpět k závoře. Kolem bylo hodně lidí, řekl jsem mu, aby mi dal pro manévrování s autem trochu času. On ale poodstoupil a začal střílet na naše pneumatiky. Pak střílel do vzduchu v domnění, že budu schopný začít couvat zpět. Vystoupil jsem z auta a koukám, že dvě pneumatiky jsou úplně pryč. Snažil jsem se ho uklidnit a vysvětlit mu, že s autem v tomhle stavu už nemůžu pohnout. Mezitím kolem nás projela motorka odvážející ženu, kterou zranila jedna zatoulaná kulka...
Bohu díky, zatímco jsme se dohadovali, okolo nás zrovna projížděla hlídka složená ze Středoafrické a Konžské policie. Zastavil jsem je a poprosil vojáky, aby zasáhli, neboť tu je jeden ozbrojený maniak, který po nás střílel a stále nás ohrožuje. Vojáci vystoupili a začali toho chlápka spolu se shromážděným davem lidí uklidňovat. Vyměnili jsme gumy, vrátili jsme se k závoře a začali jsme podávat hlášení na tamější policejní stanici. V tu dobu jsme už uskutečnili několik telefonátů všem možným lidem... Zanedlouho na to dorazil generální policejní ředitel spolu s jedním plukovníkem, vyslaným samotným ministrem vnitra. Chlápka, který po nás střílel (jmenuje se Ngougai Alban), zatkli a my jsme se odebrali na jinou policejní stanici, abychom dořešili naše hlášení.
Když už bylo po všem, šéf rebelů přesto začal naléhat, že je ale pořád nezbytné učinit prohlídku našeho auta... Policejní velitel, který již z toho byl velmi unavený (už 6 měsíců, je zdejší policie ponižovaná těmito rebely) nakonec souhlasil: zeptal se mě, co je v tom autě. Řekl jsem mu, že jsou tam pouze 4 kbelíky s barvou a naše osobní věci. Nato se velitel otočil směrem k rebelovi, a aniž by se dotkl čehokoliv v autě, mu do očí řekl: „Prohlídka je hotová!“
My jsme pak vyrazili dokoupit dvě pneumatiky, opravili jsme obruče na kolech a v jedenáct hodin jsme byli znovu připraveni k odjezdu.

Scény z policejní kriminálky
Ministr zemědělství nám nabídnul, že nás osobně doprovodí až k závoře na PK 12. Souhlasil jsem a tak se k nám zanedlouho připojil a společně jsme vyjeli. Během cesty se ale mezi naše a ministrovo auto najednou vecpal zelený Land Cruiser bez poznávací značky a s neprůhlednými skly. Za nějakou chvíli jsem ho předjel, ministr zastavil a my také. Podezřelé auto jsme nechali odjet, zatímco se mě ministr začal vyptávat, jestli s tím autem máme něco společného. Vysvětlil jsem mu, že ne... Za chvíli jsme tedy zase vyrazili, ale vzápětí se k nám znovu připojili - tentokrát dvě auta (s rebely uvnitř). Ministr zastavil a my spolu s ním. Nechali jsme auta přejet a pak jsme to raději otočili a vrátili se zpátky. Báli jsme se, že se rebelové chtějí pomstít nebo že chtějí někoho z nás zajmout, aby nás vzali jako rukojmí a mohli osvobodit svého kolegu, toho, který byl zatčený za to, že po nás střílel. Dalo se předpokládat, že rebelové byli vzteky bez sebe, protože PK 12 je pro ně hodně důležité místo, odkud získávají nemalé peníze vybíráním mýtného. Proto jsme se ocitli v nebezpečí.

Scény z mezinárodních intrik
Ve čtvrtek odpoledne a v pátek ráno jsme se snažili nějakým způsobem dostat z města. Napadlo nás si obstarat eskortu, ale to se z organizačních důvodů nepovedlo zařídit. Další možností bylo letedlo OSN, ale to zas nemělo v plánu odletět dříve než v úterý a ještě ke všemu by asi ani nepřistálo v Bozoum, ale někde jinde... Také jsme mohli zvolit jinou silnici, ale to by byla hodně dlouhá cesta, na které nám hrozilo podobné nebezpečí... Nakonec jsme byli nuceni vyčkat v Bangui...

Scény ze Spy Story
V sobotu již od čtyř hodin ráno intenzivně pršelo. Po modlitbě a po mši jsem řekl mým přátelům, kteří mě doprovázeli, že bychom mohli využít nepříznivého počasí a zkusit odjet. Všichni souhlasili. Došel jsem pro Josepha (našeho řidiče) a jeho ženu a vyrazili jsme. Sedl jsem si na zadní sedadlo, vzal jsem si černé brýle a svetr. Přijeli jsme na PK 12. Joseph vystoupil, aby nechal podepsat misijní příkaz (navíc musel ilegálně zaplatit 1000 f CFA). Poté se rebelové rozhodli udělat prohlídku auta. Přestože pršelo, Joseph se nakonec podrobil. Ale ve chvíli, kdy se začali hrabat v našich věcech, jeden policista důrazně rebelům vyčetl, že na to nemají právo, neboť ministr dal jasný příkaz, že auta všech nevládních organizací a misionářů mohou být prohledána výhradně jen policií. Přestože to na rebely nemělo žádný vliv, byl tento výstup pozitivním symbolem, že se věci začínají dávat pomalu do pohybu.
Po deseti minutách naprostého ticha a v napětí, kdy se skla našeho auta začala zvolna rosit z vydýchaného vzduchu a vysoké teploty, zaslechli jsme někoho, jak volá na Josepha, zdali neveze náhodou otce Aurelia. Chvíle naprosté hrůzy: byl to jeden z policistů, který kdysi navštěvoval jednu naši misijní školu. Naštěstí si všimnul pouze otce Stefana, pokynul mu a odešel. Nakonec nás nechali odjet!
Proč to všechno? Je zcela absurdní, že hlavní vstupní brána je ponechána v rukách rebelů, kteří si tam hrají na kovboje. Je absurdní, že lidé musí i nadále strpět všechny tyto ukrutnosti a bezpráví. Je absurdní, že stát není schopný plnit své povinnosti a dovolí, aby nějaký blázen střílel ze své zbraně uprostřed dne na jednom z nejlidnatějších míst hlavního města.
Doufám a věřím, že to, čím jsme si prošli, alespoň pomůže něco změnit...
 






neděle 29. září 2013

Chléb, školy a mučení...









V pondělí 23. září jsme otevřeli školy - od mateřských až po gymnázium, spousta chlapců a dívek zaplavili misii v Bozoum.
Učitelé, profesoři, rodiče a studenti, všechny na startovní čáře tohoto dobrodružství, kterým je škola. Jsou tu proto, aby se dozvěděli více, ale ne jen o psaní a počítání, ale také o životě. Naše školy navštěvují děti a mládež všech etnik a všech náboženství. A právě teď, kdy ve Středoafrické republice narůstá napětí mezi muslimy a křesťany, chceme, aby naše školy byly otevřené také pro vzájemné soužití a respekt.Po středečním celonočním silném déšti jsme odjeli do vesnic Bossa, Bódalo 1 a Kemo, po silnici směřující k Bossangoa. Přijeli jsme tam distribuovat potraviny z WFP (World Food Programme)
těm, kteří se skrývají v polích v okolí těchto vesnic. Bylo nádherné vidět radost a vděčnost všech těch víc než 1300 lidí. A ještě hezčí bylo zahlédnout trochu naděje. Je tam už o trochu bezpečněji, protože rebelové z oblasti Ouham Bac zmizeli. A navíc ani nemohli překročit řeku, protože přívoz nefunguje. Distribuce potravin proběhla dobře. Jedinou nepříjemností bylo, že nákladní auto uvízlo v bahně a zůstalo zablokované celých 24 hodin!
V těchto dnech bylo slyšet o Středoafrické republice na Valném shromáždění OSN. Doufejme, že to přinese konkrétní výsledky, protože situace se zhoršuje. Kromě bojů, ke kterým došlo v posledních týdnech v městě Bossangoa (což vedlo k útěku 30.000 lidí), zabili v minulém týdnu rebelové ze Seleky dva lidi a vypálili 206 domů v obci Herba, 70 km od Bocaranga .A jako by toho nebylo dost, ve čtvrtek mi volal někdo z Evropy, zda bych ověřil věrohodnost videa, které se objevilo na Youtube (
http://www.youtube.com/watch?v=mgiA2dsD8QY&feature=youtu.be). Posoudil jsem záběry a musel potvrdit, že video bylo natočeno v Bozoum, na základně rebelů ze Seleka, je na něm několik scén mučení. Zde je text (ve francouzštině) k tomuto tématu: http://observers.france24.com/fr/content/20130927-torture-argent-ex-rebelles-centrafrique-seleka-bozoum-video-violences
V pátek jsem navštívil velitele rebelů a řekl mu o tomto videu. Přesvědčoval jsem ho, aby přestali s mučením a zavřeli věznici, aby osvobodili vězně... Také jsem mu řekl o tom, co se stalo ve vesnicích Herba. Žádal jsem ho, aby stáhl jednotky, které ohrožují tyto cesty. Doufejme, že z toho něco (pozitivního) vzejde!
Zítra je neděle 29. září, svátek svatého Michaela, patrona naší farnosti. Kéž chrání a žehná tomuto městu a dává nám sílu probít se každým dalším dnem!








úterý 24. září 2013

Ohnivý týden
























Ohnivý týden
Čas běží a dny v tomto období jsou více než naplněné událostmi: připravujeme se na začátek školy, dál trvají problémy s uprchlíky, s rebely...
V pondělí dorazily kamiony WFP (World Food Programme) s potravinami určenými pro uprchlíky. Potraviny jsme rozdělovali tři dny od úterý do čtvrtka, více než 5 000 lidí. Nyní zbývá podělit ještě tři vesnice na cestě mezi Bozoum a Bossangoa, aby se dostalo na dalších 1 300 lidí, kteří zůstali v polích mimo vesnice, a to ze strachu z útoků ze strany povstalců. (zde jsou dvě videa: https://www.dropbox.com/s/9nytegq4hf9ymna/Bozoum 20sept %%% 2C % 202014 % 20to % 20viveri 20rifugiati.mp4 a https://www.dropbox.com/s/w1nity7ogwip3g9/Bozoum 20sept %% 2C % 2C % 202014 % 20distribution 20PAM.MP4 %).
Těžkosti s rebely dál přetrvávají. V Bossangoa došlo minulý týden k dalším střetům - byly vypáleny další domy, desítky tisíc lidí jsou na útěku... V pátek v Tolle, ve vesnici 70 km od Bozoum, rebelové zabili jednoho člověka a spálili desítky domů...
A přitom... z rozhodnutí prezidenta by rebelové měli být rozpuštěni, ale to zůstává jen na papíře...
Poté, co jsem dostal facku v pondělí ráno, tak se cosi dalo do pohybu. Tato aféra vešla ve všeobecnou povědomost, vyvolala řadu reakcí, volali mi z půlky světa! Dokonce telefonovali vůdci rebelů z Haagu, ze sídla Mezinárodního trestního soudu. Volala mu Caroline N. M. Bayiha, zakladatelka nadace Stichting Lydia, která je mimo jiné aktivistkou boje za lidská práva, varovala ho před dalším podobným jednáním!
Ve čtvrtek ráno místní velitel Seleky v Bozoum, "plukovník", poslal jednoho ze svých mužů, aby se zeptal, zda by za mnou mohl přijít, já jsem souhlasil.
V odpoledních hodinách za mnou na misii dorazila delegace několika lidí, mimo jiné se starostou, se zástupcem policie a četnictva. Kolik lidí, to vše kvůli jednomu člověku!
Omluvil se mi za to, co se stalo a řekl mi, že když nastane nějaký problém, tak mu to mám říci osobně... ale nechodit na základnu....
Zopakovala jsem, že je na čase zastavit násilí, svévolné zatýkání, mučení, krádeže ...
Řekl mi, že zatýkají pouze ty, kteří mají zbraně. a já jsem reagoval, že to není pravda, protože vím, že mnozí jsou zatýkáni kvůli vydírání. A že stejně jen odzbrojování nic neřeší... dá se zabíjet i rukama nebo kameny. Pokud se nezmění naše srdce, tak to, jestli někdo má nebo nemá zbraně nemá velký význam.
Každopádně jsme se rozešli v dobrém a ... doufáme v dobrý vývoj.
A v pondělí ráno, 23. září, znovu otevíráme školy, od mateřských školek po střední školy, bude v nich více než 1 200 dívek a chlapců, kteří začnou s námahou studovat, ale také se radovat z chození do školy. Tady znamená chodit do školy malý zázrak! Předevčírem jsem vedl zápisy a představila se mi jedna maminka s dcerou. Ptám se matky na jméno její dcery a do které třídy má nastoupit. Odpověděla mi ale dcera. Tak jsem se obrátil na ni a ptal se jí, jestli by se ráda vrátila zpátky do školy. Zazářily na mě dva úsměvy, zazubilo se 64 zubů, řekla mi: "Ano."
A právě v tomto týdnu jsme obdrželi skvělou zprávu, že prostřednictvím organizace SIRIRI, nám Česká republika pomůže otevřít školy pro uprchlíky !
http://www.mzv.cz/jnp/cz/udalosti_a_media/x2013_09_19_humanitarni_pomoc_pro_stredoafrickou.html
To jsou věci, které znamenají velmi mnoho! A kvůli kterým chceme zastavit tuto válku a všechno násilí.Přesto zatím budoucnost zůstává velmi nejasná. S počtem asi 25.000 rebelů je malá naděje, že tu zavládne brzy mír. Minulý týden byla ukončena v Bangui další odzbrojovací aktivita, a výsledek? Po 12 dnech bylo odevzdáno asi 130 pušek... Střednědobé vyhlídky jsou katastrofální. Sama o sobě by tato situace umožňovala uspořádat volby do 15 až 16 měsíců... ale nikdo tomu nevěří: neexistuje dokumentace, prefekti ještě stále nebyli jmenováni, a není možno se volně pohybovat. Jen na cestě z Bozoum do Ngaundaye, vzdálenost kolem 200 km, je stále ještě devět bariér a všechny jsou spravované rebely...





středa 18. září 2013

Neštěstí...


Včera, v neděli, jsem šel navštívit nemocného člověka do jedné ze čtvrti v Bozoum. Na zpáteční cestě mi lidé říkají, abych se šel podívat na jednoho dvacetipětiletého mladíka, který byl zatčen povstalci ze Seleka v Bocaranga, a to kvůli jisté záležitosti s penězi (do které ale nebyl zapojen), a pak převezen do Bozoum. Rebelové ho zadržovali 11 dnů, kdy byl svázaný, mučený a následkem bití přišel o oko a má paralyzované ruce... Aby ho dostali ven a mohli vzít do nemocnice, tak jeho rodina musela zaplatit 90.000 franků CFA.
Toto pondělí ráno - matka, vdova po pastevci, který nedávno přišel o život během divokých oslav v měsíci ramadánu (a který trpěl hypertenzí), přišla s otázkou, jestli bych nemohl udělat něco pro jejího syna. Ten měl pušku, kterou odevzdal předákovi čtvrti, ale přesto byl zatčen a mučen. Také přišel o oko a také má paralyzované ruce... Seleka požaduje 150.000 franků CFA.
V tuto chvíli jsem se rozhodl zajít za vedením Seleka .
Dorazil jsem na jejich základnu, kde byl jen jeden muž se zbraní. Vězení bylo plné ... Začal jsem se vyptávat, kdy skončí mučení lidí a jejich zadržování ve vězení... Přišli i další rebelové, kterých jsem se zeptal, kde je jejich velitel. Řekli mi, že je v domě přes ulici; tam že bydlí "plukovník" Seleka. Šel jsem tam. Čekal jsem, než dorazí další příslušníci Seleka. Vyhrožovali a říkali, že mě zabijí .
"Plukovník" je tady... Sedli jsme si a začali mluvit. Řekl jsem, že jsem narazil na tyto excesy a vysvětlil jsem mu, co se stalo. Řekl, že je to jejich práce. Řekl jsem, že není jejich práce zatýkat osoby a ještě je bít. Odpověděl, že jsou vojáci, a mohou si dělat, co chtějí. Pak jsem požádal o propuštění alespoň jednoho ze zadržovaných, který na tom byl špatně, ale on odmítl.
V tu chvíli dorazil další "plukovník" (jistý Goni). Začal křičet, že mě zabije. Neměl jsem prý žádné  právo přijít a přimlouvat se za zadržované osoby. Vyhrožoval mi s pistolí, a pak mi dal facku...
V tu chvíli jsem odešel.
Jak je to všechno vůbec možné? Když existuje devět bariér mezi Bozoum a Bangui a dalších devět mezi Bozoum a Ngaundaye.... Když rebelové nemají žádnou úctu k autoritám, k žádnému zákonu...
Jak dlouho bude pokračovat toto peklo ?



pondělí 16. září 2013

Strach a naděje



Dnes, v pátek 13. září, oznámil prezident rozpuštění Seleky, koalice povstalců.
Dobrá zprávy. Pokud to je pravda. To jest... zpráva je pravdivá, ale nebyla oznámena žádná vážná iniciativa, která by zajistila, že 25.000 rebelů složí své zbraně.
Doufáme, ale v těchto dnech je napětí velmi vysoké, protože proběhly střety mezi povstalci a ozbrojenými gangy (bývalí vojáci? lidé bývalého prezidenta? jiní rebelové? nebo jen lidé unaveni otrockým životem?). Výsledek je alarmující: nejméně sto mrtvých ... Velkým problémem je, že proběhly represálie proti muslimům (ze strany těchto gangů) a poté proti křesťanům (od hnutí Seleka): ničení, požáry a zabíjení.
Střety se staly v Bouca, Bossangoa a v okolí Paoua ... méně než 150 km od Bozoum.
A mnozí utíkají. V Bozoum je nyní více než 6.400 uprchlíků!
Tento týden rozdělíme potraviny, a přemýšlíme o škole pro více než 3000 vysídlených dětí...
A pokud se situace nezlepší ... Naděje nebude scházet!
Naděje. Právě k nám dorazil Vojtěch, dvacetiletý chlapec z Plzně (Česká republika), který se u nás na rok zdrží jako učitel a jako žák...! Aby sám prožil a pochopil život na této straně světa.
Naděje. Právě dokončujeme výstavbu Centra pro studenty, které v několika dnech přivítá čtyřicet chlapců a dívek naší školy, z Ndim , Bosemptele a dalších vzdálených míst.
Naděje. Na přelomu srpna a září jsme uspořádali dva týdny školení pro 80 učitelů našich škol. Pedagogika, zkvalitnění výuky, ale také vzdělání k občanství, což tato země velmi potřebuje.
Naděje. V těchto dnech se dva týdny asi osmdesát katechetů účastní formace o víře, o Krédu (vyznání víry), a o svátosti manželství.
Naděje. Včera odpoledne jsem strávil hodinu s jedním z rebelů. Zahrál jsem anděla ... pokušitele, abych mu pomohl přemýšlet a abych mu pomohl uvědomit si, že má uvnitř sebe dobro a krásu... a aby změnil způsob života!
Naděje. Zítra, v sobotu 14., se setkáme s náboženskými představiteli, katolíci, protestanté a muslimové, a budeme se společně modlit, přemýšlet a pomáhat našim lidem, aby nevyšli do ulic s nenávistí, strachem a pohrdáním.
Naděje září na tvářích mnoha lidí. A to je víra!
 
 
Ale naděje, praví Bůh, hle to je to, co mne překvapuje.
Je to obdivuhodné.

Že tyto ubohé děti vidí, jak se věci mají, ale věří, že to zítra ráno bude lepší.
Že vidí, jak jak to jde dnes, ale věří, že zítra ráno to bude lepší.
Je to obdivuhodné a je to ten největší zázrak milosti.
A já sám jsem tím udiven.
A je třeba, aby moje milost byla skutečně neobvyklé síly.
A kéž vytryskne z pramene a stane se řekou nevyčerpatelnou.
Od té první chvíle, co vytryskla, vždy dál bude tryskat.

Protože mé tři ctnosti, praví Bůh.
Tři ctnosti, má stvoření.
Jsou i ony jako má ostatní stvoření.
Jsou i ony z rodu lidí.
Víra je věrná Snoubenka.
Láska je jako Matka.

Naděje je holčička z ničeho.
Která přišla na svět o Vánocích minulého roku.
Která si ještě hraje s tatínkem Lednem.

A přesto je to tato dívka, která překročí světy.
Tato holčička z ničeho.
Ona sama, nesouc ty dvě zbylé, překročí završené světy.
 
(Charles Péguy)
 











pondělí 9. září 2013

Už toho bylo dost !




Středa ráno, odjezd ve 04:30, směr Bouar (vzdálený 250 km). Tady jsme se v odpoledních hodinách sešli jako zástupci Charity a papežské rady Spravedlnost a mír, protože tu je velký problém: od 16. srpna v Bohong došlo k násilí, které si vyžádalo nejméně třicet mrtvých a zničení více než 2000 domů, které byly spáleny, aby bylo obyvatelům zabráněno zůstat. Poslouchali jsme svědectví kněze, otce Michela, který stejně jako sestry, musel uprchnout. Část obyvatelstva uprchla do Bouar (80 km) a další zůstali v táborech v okolí Bohong.
Ve večerních hodinách přijel arcibiskup z Bangui, předseda Biskupské konference Středoafrické republiky a prezident Charity. Jeho přítomnost je velmi důležitá, protože přináší velké povzbuzení a úlevu. Ale také proto, že pak veřejně podává svědectví o tom, co se odehrává.
Ve čtvrtek v 6 hodin ráno jsme odjeli. Ve Forte, 20 km od Bohong, začíná rudá zóna: stovky spálených domů. Pak jsme minuli Ndakaya a konečně dorazili do Bohong. Zatímco čekám, než dorazí zbytek delegace, tak jsem se díval kolem sebe. Ležely tu na zemi opuštěně kostry a lebky...
S příchodem arcibiskupa se počet lidí zvýšil. Setkali jsme se v kostele, a to i s protestantskou komunitou (která tu měla malou nemocnici, také později vyrabovanou). Kostel byl plný. Začali jsme slavením mše svaté, účast byla veliká.
Hned po mši jsme ponechali prostor pro lidi, kteří přišli s velkou odvahou promluvit. Slyšeli jsme dojemné příběhy žen, které ztratily své manžely, příběhy otců, kteří viděli, jak zabili jejich vlastní děti. Byla to veliká bolest, ale ne hněv. Jeden z nich říkal: "Copak my nejsme Středoafričané?". Další říkal: "Jsme tu jako otroci" ...
Tisíce domů bylo spáleno. To, co měli, bylo ukradeno... Co máme dělat ?
To, co znepokojuje, je propast, která vzniká mezi muslimskou komunitou a ostatními obyvateli: žádný muslimský dům nebyl spálen... Kromě toho někteří místní mladí lidé označují rebelům domy jednoho nebo druhého, dispenzář, nemocnici ...
Bude to trvat dlouho, než se vše znovu postaví, ale mnohem více času bude třeba k vytvoření nového mírové soužití...
Po schůzce jsem zůstat v kostele s představiteli vesnic, abychom zorganizovali sběr údajů o vypálených domech a obětech, aby se jim dalo rychle pomoci. Arcibiskup a delegace odešli do obecního úřadu. Já jsem se k nim přidal později, když už setkání začalo ... Bylo tam velké množství lidí. Po mém příchodu jsem slyšel arabštinu, a tak jsem se zeptal polohlasně (ovšem tak, že mě bylo dostatečně slyšet minimálně na 30 metrů), jestli jsme tu ještě ve Středoafrické republice nebo kde?... Hovořil arabsky velitel rebelů. Tlumočník překládal to, co říkal: "Všude je tu klid, my jsme nikomu neublížili, nic se tu nestalo" .....
Starosta řekl, že se obyvatelé mohou vrá !@#$%^&* do vesnice, že to, co se stalo, stalo se .... atd. Vikář diecéze, otec Mirek, reagoval ovšem dotazem - "Vrá !@#$%^&* se? Ale kam? Vždyť všechny domy byly spáleny!" Ozval se veliký souhlasný potlesk. 
Po schůzce jsme se šli podívat na malou porodnici, kterou tu provozovala luteránská církev. I zde rebelové stříleli (v nemocnici!), ukradli léky, mikroskopy, solární panely, motorku, motor od auta...
Pokračovali jsme v cestě dál s velkou bolestí. Bohong... Kolik dalších takových vesnic jako Bohong asi je? Kolik vesnic potkal stejný osud? A kdy to všechno skončí?
















úterý 3. září 2013

Škola, rebelové a orchideje





V pondělí jsme zahájili školení pro učitele z našich škol v Bozoum, pro učitele z vesnic, a pro ucitele z Bossemptele : dohromady téměř 80 učitelů!
Po dva týdny budou pracovat na tom, aby se seznámili s novými nápady a s novými formami  výuky francouzštiny, matematiky a občanské výchovy. V době vážné krize v zemi věříme, že je třeba oživit také vědomí toho, jaká jsou základní pravidla života a soužití ve společnosti. Aby se znovu naučili, jaká jsou práva (zde často pošlapávaná ) a povinnosti (kterým se tu často lidé, ale i státní orgány, vyhýbají) .
Kurzy začínají v osm hodin ráno a trvají do dvanácti. Po přestávce na oběd, pak kurzy pokračují od dvou odpoledne do pěti. Je to vše velmi intenzivní a náročné, ale učitelé jsou rádi, že si mohou zlepšit svoji práci.
Ve středu odpoledne jsem cestoval do Ngaundaye, vesnice 210 km od Bozoum. Zastavil jsem se v misiích v Bocaranga a Ndim. V sedm hodin večer, po téměř šesti hodinách na silnici (hrozné, někdy jen špatné, a zase naopak) a po devíti bariérách rebelů, jsem přijel do Ngaundaye. Zde mne informovali, že ve stejný den povstalci v obci Makele (4 km vzdálené) zabili sedm zemědělců...
Na každém místě, kudy projíždím, prožívám stejný údiv – pět měsíců od státního převratu pokračuje zabíjení a rabování. Úřady nefungují, a rebelové si nadále dělají, co chtějí, a to beztrestně... V těchto dnech se v některých čtvrtích Bangui opakovaly útoky Seleka, tj. rebelů. Výsledek? Vystrašení, zranění a okradení lidé... Někteří si mysleli, že jediným bezpečným místem bude letiště. Zde je francouzská vojenská jednotka MISCA (Mezinárodní síly v zemích střední Afriky ). Lety byly odloženy o pár dní, ale aspoň to k něčemu to bylo dobré!
Na zpáteční cestě... Trochu jsem konverzoval u zátarasů rebelů. V Bocaranga mě zastavili a nějaký Středoafričan se mě ptal, kam jedu. Odpověděl jsem mu, že až bude vědět, kam jedu... co že pak udělá? On mi řekl, že jeho otázka nebyla špatně míněná, a já mu na to odpověděl, že taková nebyla ani moje odpověď...
Pak přišel jejich velitel, který evidentně nebyl Středoafričan (nemluvil Sangem). Ptal se : " Qu'est ce qu'y na bagages dans? " (Co je v zavazadlech?). Řekl jsem mu, že jsou tam moje věci. Požádal mě o propustku na cestu. Odpověděl jsem mu, že žádnou nepotřebuju. Mluvil jsem v Sangu a on více či méně francouzsky odpovídal. Říkal, že nerozumí Sangu. Na to jsem odpověděl, že pokud není doma v této zemi, tak by bylo dobré, aby se vrátil, odkud přišel... On na to, že je Středoafričan,  „mais je suis grandi a Cameroun“ (ale že vyrůstal v Kamerunu ). Trochu jsme se dohadovali, ale pak ho to začlo nudit a nechal mě odjet. Středoafričan, který otevíral bariéru a vše slyšel, na mě zamrkal, a všichni byli spokojení...
Pokračovali jsme v cestě a smáli se...
Tady v Bozoum vývoj událostí pokračuje dál, uprchlíků je tu pořád více (už jich je tu přes 2970 registrovaných).
Cestu k misii lemují stromy mangovníků a na nich právê teď kvetou nádherné orchideje. I Středoafrická republika bude jednou znovuzrozena a bude vzkvétat?