úterý 28. května 2013

Po dvou měsících



Je neděle ráno, jeden mladý muž, kterého dobře znám, mi vypráví, co se mu včera stalo. Je technikem mobilních telefonů. Byl pracovat v Mbaiki (100 km od Bangui), vracel se do hlavního města s dalšími lidmi, když potkali nějaká jiná auta. Šoféra oslňovaly dálková světla protijedoucího vozu, tak jednou bliknul světly. Bohužel to byla dvě auta plná rebelů (Séléka). Když přijeli blíž k protějším autům, rebelové je zastavili a nějaký plukovník (všichni jsou plukovníci nebo generálové) přišel k jejich autu, vyhrožoval řidiči střelnou zbraní a ptal se ho, kdo mu dovolil na ně blikat. Začal ho tlouci zbraní, mluvil arabsky a opakovaně mu vyhrožoval. Nakonec nějaká osoba (někdo vysoce postavený, kdo byl s těmi rebely, kteří ho doprovázeli) zasáhl a rebela zastavil.
Řidič byl zraněn na hlavě, ranami pěstí a pažbou samopalu. Po ošetření se vydali dál do Bangui...
Ten mladý muž mi napsal: "Mně samotnému se nic nestalo, nezastrašili mě, ale byl jsem zraněn tím, že jsem musel přihlížet mučení lidské bytosti, aniž bych mohl cokoli udělat."
Totéž pociťuji já, pociťujeme všichni vzhledem k tomu, co se děje ve Středoafrické republice.
Puč, státní převrat, to je už skoro zvyk v historii Středoafriky. Ale tentokrát je to mnohem horší! Po dvou měsících drancování pokračuje, stejně jako střelba, vraždy, násilí.
Příchod rebelů do země způsobil:
- Útěk státních úředníků.
- Útěk vojáků a policistů.
- Zavření škol a všech veřejných institucí.
- Vynořují se zločinci a budižkničemové, kteří kradou, drancují a doslova plení domy.
- Etnické, a především náboženské napětí.
Je obtížné cestovat, protože rebelové ukradli stovky aut (včetně toho našeho a auta naší komunity v Bangui) a protože se všichni bojí zlých setkání.
Loupeže a drancování jsou na denním pořádku. V Bangui přišli rebelové k jedné vdově, matce čtyř dětí, která už o všechno přišla při drancování v roce 2003. Odvezli si část vybavení domu. Druhý den přišli znovu, když byla zrovna pryč. Nejen že úplně vyplenili dům, ale dokonce ho natrvalo obsadili, vdova ho musela opustit!
Bohužel jsou takové příběhy dnes "normální". A podobný osud zažily některé nemocnice, školy, úřady, benzínové pumpy, rodinné domy, kostely a kláštery, neziskové organizace...
Školy jsou zavřené už měsíce. Učitelé utekli, a těch pár, kteří zůstávají, mají strach, že je okradou rebelové. A navíc je státní pokladna prázdná! Už předtím v ní bylo jen pramálo, před příchodem rebelů. Ale ti začali tím, že ji zcela vyprázdnili... Všechno! I benzínové pumpy vykradli: prodej benzínu a nafty byl jedním z hlavních zdrojů státních příjmů. Výsledkem je, že stát nemá na zaplacení státních zaměstnanců...
Kromě toho všeho jsou další důvody ke starostem:
- Vměšování se Čadu a Sudánu: většina rebelů jsou cizinci, nemluví sango (národní jazyk), ale jen arabsky...
- Ovládání přírodního bohatství, zvláště nafty: prvním ministrem nové vlády je ministr pro naftu (takový ministr dosud neexistoval).
- Nedostatek jakékoli kontroly nad rebely, minulý týden mi jeden z nich řekl: 1. jsme rebelové, 2. jsme ve válce, 3. tohle je jedna z provincií Čadu.
- Nedostatek programu rozvoje: Středoafrická republika nepostavila 50 let po své samostatnosti ani jedinou školu ze státních peněz.
- Islámský prvek: více než polovina ministrů nové vlády jsou muslimové (kterých je v zemi přitom jen 15%). Drancování se zaměřovalo především na nemuslimy (zvláště katolickou církev). To vše je znepokojující v zemi, kde dosud vládlo dobré spolužití obou komunit.
- Zablokování veškerých obchodních a ekonomických aktivit. A perspektiva útěku investorů, kteří byli okradeni a kterým se vyhrožovalo.
Jeden ze žalmů mi často zaznívá v srdci v těchto dnech napětí a strachu: "Když se totiž základy řítí, co může spravedlivý dělat?" (Ž 11,3)


 
 



 


 

pondělí 20. května 2013

Muži víry

https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgBuR0nM3VCLvJmY1k7F1yHE8ANW_1q3Py-GcvdnBkwqrJUJxzGFo4t7stmA84jXNU3rGS3N0kKX7G1c0UVO4ul1r8CF03ZCSgAWlAWXvxEfffV4wnZ9NVgWqsF6hwbXmzIPF8t-egG40al/s1600/Bouar+20137.JPG


V neděli 12. května papež prohlásil za svaté ("kanonizoval") 800 mučedníků z Otranta.
Krásný příběh... Otranto (na jihu Itálie) je město plné historie, kde se křesťanství transformovalo v umění, kulturu (byla zde otevřená škola, kde řeholníci učili latinu a řečtinu, s možností ubytování... zdarma!). V roce 1480 po dobytí Konstantinopole se Turci pokoušeli dobýt Itálii, aby se mohli zmocnit Říma. Flotila doplula do Otranta, které bylo obléháno. Turci poslali zprávu: pokud se město vzdá, všichni obyvatelé budou ušetřeni. Vedení města, i přes útěk vojáků, se rozhodlo dále odolávat armádě nejméně 18 000 vojáků...
Ale po dvou týdnech se město muselo vzdát. Turci nabídli záchranu života těm, kteří popřou křesťanskou víru. A hle, jeden krejčí, Antonio Primaldo, řekl ostatním: "Moji bratři, až doteď jsme bojovali, abychom ochránili naše domovy, zachránili naše životy, za naše zemské pány. teď nastal čas pro to se bít za záchranu našich duší." A město si vybralo smrt před popřením víry...
Dalšího dne byli všichni muži ve městě (asi 800) popraveni...
Krásný příběh, z dob dávných, ale bohužel pro mnoho zemí aktuálním. Tak trochu po celém světě, i zde v Africe: Nigérie, Keňa...
Jan Pavel II., když mluvil o mučednících, řekl: "Blahoslavení mučedníci nám zanechali dvě základní věci: lásku k vlasti a autentičnost křesťanské víry. Křesťan má rád svou vlast. Láska k vlasti je křesťanskou ctností".
Dnes jsem o tomto přemýšlel, o svátku Letnic, když jsem rozmlouval o Duchu Svatém.
Je to Duch Svatý, který před 500 lety, dodal odvahu těmto lidem a dělá totéž i dnes! Pro každého z nás!
V posledních týdnech jsme zde ve farnosti poznali mnoho momentů milosti: v neděli 5. května jsme zde v Bozoum slavili Biřmování a dnes chlapci a děvčata, mládež i dospělí, kteří se připravují na křest, slavili jednu z částí katechumenátu.
Kéž Pán otevře naše srdce Duchu Svatému, abychom byli více a více novými muži, novými ženami.




 


 



neděle 12. května 2013

KVĚTEN 2013

Je květen... nejlepší měsíc (měsíc mých narozenin...)!
Je právě poslední měsíc vyučování... ale pouze našich škol, protože ve
městě a jinde v zemi téměř všechny školy zůstaly zavřeny z
bezpečnostních důvodů a kvůli střelbě...
To pokračuje i zde v Bozoum... V pátek přijeli rebelové vysoké šarže
(!) až z Bangui - hlavního města, aby odzbrojili ty, co jsou zde...
(Ti ale usoudili, že bude lepší, když je nenajdou). V
sobotu odjeli šéfové z Bangui a rebelové stříleli celý den, protože
slavili svatbu... Jestli není lepší házet na svatebčany rýži, jako to děláme v Itálii... Zítra
jim to navrhnu!!!

V neděli večer mi zavolal Otec Mirek z Bouaru: šlo mu o mladého člověka,
kterého rebelové unesli z Bocaranga a měl by být u nás v Bozoum. Požadují
výkupné 250 tisíc f CAF (375 euro). Částka byla zaplacena, ale
rebelové ho neosvobodili.
V pondělí odpoledne půjdu za šéfem rebelů. Je to plukovník (všichni
rebelové jsou buď plukovníci nebo generálové...).
Zrovna jedí. Je jich tu asi desítka.
Vysvětluji problém. Jeden z rebelů mi říká, že mladík byl zadržen
kvůli svému otci, který je starostou jedné vesnice.
Šéf mi řekl, že ho pustili dnes ráno... Tím si ale nejsem úplně jist...
Každopádně mluvím o druhém problému... Postavili závoru před vjezd do
lycea. Závora slouží k zastavování motorek a jiné dopravy, a k vybírání
poplatků...
Vysvětluji jim, že dokud tam bude závora, škola nemůže být otevřena...
Chvíli se domlouvají, pak řeknou, že ji přemístí...
Ptám se jich: ale proč chcete někam dávat závoru?
Odpoví mi: abychom kontrolovali, jestli motorkáři respektují pravidla
silničního provozu!!!!!!!!!!!!!
Říkám: ale vždyť žádné z vašich aut nemá ani státní poznávací značku!
Odpověď: Ale my jsme rebelové...
Já na to: ale teď je přeci ustanovená vláda, takže nemůže být žádné
povstání (rebélie).
Odpověď: ne, my jsme ve válce a zde je provincie... Čadu...
Ještě jim říkám: ale vy jste zde, abyste zajistili bezpečí nebo abyste
dělali více problémů?
Všiml jsem si, že na jednom místě seděl jeden z věznů. Ptám se jich
znovu: jestli byl ten mladík osvobozen? Ano, říkají. Já na to: ale
jsou zde další. Oni na to: ale tenhle ten, to je bandita.
Jako vy? říkám...
Uvidíme.....

Další novinky: odjíždí otec Nicola, misionář, který je v SAR od roku 1971...
Krásná osobnost muže, misionáře, z italského kraje Piémont. Je mu 90 let a je čas, aby odjel do
míst o něco klidnějších.


 


 


 

pondělí 6. května 2013

od komedie k tragédii, a naopak

Komedie, dějství první


Dnes ráno jsem měl pocit, že se jsem na představení absurdního divadla ...
Minulý týden rebelové ušli 15 km, aby mohli ukrást auto, které náš mechanik opravoval pro faráře z Paoua (125 km vzdálené).
Auto schoval... Oni ale zjistili, kde je ...
Přinesl jsem potvrzení od biskupa, které dokazuje, že vůz je ve vlastnictví diecéze.
Přinesl jsem ho konzulovi sousedního Čadu.... (Proč? Protože téměř všichni rebelové jsou z Čadu, a on je jediným orgánem, který uznávají...)

Zatímco čekáme na příchod vůdce rebelů, tak si povídáme...
Konzul mi říká, že je příliš mnoho zbraní ve střední Africe:
Já: Souhlasím.
On: Příliš mnoho zbraní vyrobených ručně.
Já: Ano.
On: Nechávají je vyrábět státní autority...
Já: Je mnoho zbraní, které přicházejí přes hranice... (Skutečností je, že v noci proudilo směrem na Čad hodně aut odcizených v Bangui)  Opravdu, přes hranice proudí příliš mnoho věcí, které by se neměly dostat jak dovnitř tak ven...
On: Souhlasím. Ale existuje příliš mnoho zbraní veStředoafrické republice vyráběných ručně.
Já: Kalašnikovy také? Ty se také vyrábějí ručně veStředoafrické republice?
On: To ne, ale ...
Já: Vidám také spoustu raket na autech rebelů ... i ty jsou vyráběny ručně?
On: ne, ale ...

Pak přišel vůdce rebelů.
Nemluví francouzsky, neumí číst.... Mladý, dobře oblečený, dva mobily...
Bere do ruky papír, který jsem mu podal ... vzhůru nohama ... pak mu konzul přečte potvrzení a
překládá ho do arabštiny.
Vůdce rebelů říká, že auto vrátí ... pokud zaplatíme náklady (Říkám si, jaké náklady? Benzín stejně kradou oni...)
I při této příležitosti jsem se zeptal, jestli je možné otevřít školy ve městě (naše jsou otevřené od 3. dubna, ale ostatní ne).
On mi říká, že v tom nevidí žádný problém. Odpověděl jsem mu, že pak ale nesmí chodit do škol ohrožovat učitele ani pokoušet se je okrádat atd. ....
Ujišťuje mě (samozřejmě), že nebudou obtěžovat ...
atd ...

Tragédie, dějství první
...a ve stejný den přišli povstalci do vesnice Manga, vzdálené 30 km od místa, kde jsme schovali druhé auto, a ukradli ho. Vydali se směrem na Čad a já se obávám, že už auto nikdy neuvidíme (pokud někdo uvidí Toyotu Landcruiser s poznávací značkou 002 NM, tak je to ta naše...)
Komedie, dějství druhé
V pátek jsem jel do Bouar, abych se setkal s ostatními řeholníky a řeholnicemi a zúčastnil se setkaní Komise Iustitia et Pax. Bylo mi řečeno, že předchozí den se chtěl setkat prefekt spolu s místním vůdcem rebelů s katolickými misionáři a laiky, aby je uklidnil.... To ale neznamenalo, že by se na něčem úspěšně domluvili, protože výstřely a krádeže (zejména aut) pokračují.
Vůdce rebelů dokonce na setkání přijel v ukradeném autě... které bylo ukradeno diecéznímu knězi před pár dny!
Prefekt jezdí také v ukradeném autě ...
Tragédie, dějství druhé
Když se vracím z Bouar, tak projíždím Bosemptelle, kde otcové kamilliáni a sestry karmelitky z Turína spravují nemocnici. Zrovna včera tam zemřel třináctiletý chlapec: byl na operaci kýly v Yaloke, ale když rebelové dorazili do nemocnice, tak všichni zaměstnanci utekli. Bez řádné následné léčby a za použití postupů tradiční medicíny dostal tetanus! Zemřel po několika dnech hrozného utrpení.
Teprve včera jsem volala sestře Elvíře do Berberati, a ta mi řekla, že zemřelo jedno dítě: rodina v době, kdy se střílelo, utekla s pěti dětmi do pralesa, ale když se vrátili, tak jedno z nich mělo velmi silnou malárii a zemřelo. Bylo přijato v této rodině, protože ho jeho biologičtí rodiče opustili....
Šťastný konec, dějství nulté
V Bouar jsem potkal muže a ženy, členy Komise Iustitia et Pax ze dvou farností. Středoafričané. Byl jsem ohromen jejich odvahou a schopností analyzovat situaci.
ODVAHA: jeden z nich, po setkání s prefektem a vůdcem rebelů, říkal, že jsme všichni rukojmí povstalců. Prefekt byl naštvaný. Ale je to pravda! A on, prefekt, je jedním z prvních rukojmí ...
ANALÝZA: někteří z nich řekli: dejme si pozor, protože oni nás sice zvou na schůzky a myslí si, že nás přesvědčí o tom, že je vše v pořádku a že my pak toto poselství předáme lidem, ale ve skutečnosti bychom lidi podvedli a uvedli je do omylu, kdybychom je přesvědčovali o klidu v zemi!




pondělí 29. dubna 2013

Prší ...




Prší ...
Zlodějská vláda ... ale musíme ji tu, ve Středoafrické republice, snášet!
Je to jen teoreticky vláda. Ale prakticky se nadále děje všechno možné. Samozvaný prezident po převratu spolu s premiérem vytvořili novou vládu. S mnoha ministry a se vším všudy. Ale situace v zemi je, více než měsíc po převratu, stále chaotická až tragická. V Bangui pokračuje plenění a střelba a to samé se děje tak trochu v celé zemi.
V pátek ve 23h40 zazvonil telefon. P. Marco mě informoval, že rebelové se vrátili do Yole, kde je seminář, ve kterém žije a studuje osmdesát chlapců. Strach, střelba, loupeže a hrozby. Díky Bohu, že nedošlo k žádnému zranění nebo něčemu horšímu.
Tento týden tady v Bozoum zabili učitele. Rebelové odjeli do jedné vesnice, aby tam hledali schované auto nějakého obchodníka. Když tam přijeli, zajali učitele, svázali ho a zbili, a tak ho donutili, aby jim ukázal to místo. Pak ho zabili. A ve stejný den rebelové jezdili po hlavní silnici sem a tam tímto autem...
Neexistuje žádné ospravedlnění pro toto všechno. Pouze zlo a neschopnost těch, kteří chtějí moc, aniž by převzali jakoukoli odpovědnost.
Jak říkal Gándhí:
"Člověka zničíte politikou bez zásad, bohatstvím bez práce, inteligencí bez moudrosti a charakteru, podnikáním bez morálky, vědou bez humánnosti, náboženstvím bez víry, láskou bez oběti. "





úterý 23. dubna 2013

O několik týdnů později ...





Již uplynuly celé týdny od převratu ... ale stále jsme v chaosu!
Minulou sobotu prozatímní národní rada (která by měla reprezentovat celou zemi) vybrala aklamací jediného kandidáta na prezidenta, který je ale ve skutečnosti samozvaným prezidentem...
Mezitím se pokračuje v rabování a zabíjení. Zejména minulou sobotu a neděli rebelové vstoupili do některých čtvrtí, aby "odzbrojili obyvatelstvo", ale ve skutečnosti ukradli vše, co mělo alespoň nějakou hodnotu. Někteří lidé se jim postavili a rebelové začali střílet. Bilance: dvacet mrtvých během víkendu. Mezi nimi byly i děti, které byly v kostele. Ten byl zasažen minometným granátem...
A totéž se odehrává i ve zbytku země. Kapucíni museli opustit svou misii v Gofo. Ale také v mnoha dalších městech, která utrpěla více nebo méně škody, panuje strach z rebelů. Není jasné, co vlastně chtějí. Ničí vše: administrativu, ekonomiku, politiku...
Bohužel politici (i zde!) vynikají neschopností a oportunismem...

Jediným hlasem, který zazněl s odvahou a rozhodností, je hlas arcibiskupa z Bangui. Ve své homilii minulou neděli a v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas (který si můžete přečíst zde http://it.radiovaticana.va/news/2013/04/20/caos_in_centrafrica._l%E2%80%99arcivescovo_di_bangui:_la_popolazione_/it1-684688) se nebál říct, co se děje, protože to vidí každý den během návštěv lidí.
Prohlásil: "Minulé úterý se celá čtvrť vylidnila: panoval tam hrozný strach, jako by mělo být všechno vypáleno. Já jsem šel s některými dětmi přes silnici: všechny děti se bály ... Psychóza, scény úzkosti ... Ptám se sám sebe, jak je možné, že někdo takto traumatizuje dokonce i děti, tedy ty nejmenší, kteří představují současnost a budoucnost země? Už jen proto, že vidí zbraně, slyší střelbu nebo vidí rychle projíždějící vozidla... všechny děti se takových věcí bojí! Neexistuje už žádná důvěra, ale jak je pak možné s někým pracovat? To jsou otázky, které si noví zodpovědní činitelé budou muset položit. Je čas vytvořit ovzduší důvěry. Je čas uklidnit lidi: to očekáváme od politiků. V současné době máme dojem, že rebelové "Seleka", kteří mají veškerou moc, si mohou dělat, co chtějí. Přišel čas, abychom je nyní mohli kontrolovat, vymezit jim přesné hranice a odzbrojit je, aby se lidé mohli zase začít starat o své běžné záležitosti. "

Půjdeme dál. Stavba pro ubytování studentů naší školy, kteří přicházejí z dálky, pokračuje (viz foto níže).
Ve středu jsem jel do Bouar, 250 km odtud, abych viděl spolubratry a setkal se s komunitami, které tam jsou. Byla to také příležitost setkat se s členy komise Iustitia et Pax (spravedlnost a pokoj), s nimiž jsme posuzovali situaci a snažili se vymyslet, co dělat dál. Co udělat okamžitě? (např. svědčit o jakémkoli druhu násilí a zneužívání), a co v nejbližší budoucnosti? -
(jak pomáhat lidem, křesťanům a zejména mladým lidem, jak vytvářet budoucnost, jak položit základy pro hlubokou obnovu mentality lidí...)
Dnes je neděle a abych mohl sloužit první mši v půl sedmé ráno, tak jsem vyšel pěšky ke kapli sv. Jana. Máme teď jen jeden vůz, druhý jsme ukryli z obavy, že by ho rebelové ukradli...
V odpoledních hodinách jsme se setkali s výborem farní charity Iustitia et pax, abychom posoudili situaci a udělali něco proto, aby se i státní školy mohly znovu otevřít...
A pokračujeme dál: pomalu, s úzkostí, ale i s velkou důvěrou... jednak proto, že Ježíš řekl v dnešním evangeliu, že nedovolí, abychom se dostali do rukou těch, kteří nám chtějí ublížit, ale i díky modlitbám, podpoře a sympatii mnoha lidí. Děkuji vám!




pondělí 15. dubna 2013

Válka a mír ...





Tento týden jsme svědky - ostatně jako už několik měsíců - toho samého: občasné důvody k radosti se bohužel střídají s až příliš mnoha důvody ke smutku a bolesti ...
Zatímco ve zbytku země je situace, bohužel, stále ještě příliš napjatá, tak v Bozoum žijeme v relativním klidu ... Čemu za to vděčíme? Pravděpodobně dobré vůli lidí, ale také přítomnosti konzula ze sousedního Čadu ... je to právě on, ke komu rebelové zamíří, kdykoliv přijdou do Bozoum ....
V pondělí jsme zase začali pracovat, dál pokračujeme se stavbou ubytovny pro studenty, kteří jsou z daleka ... Doufáme!
Ve středu v pět hodin ráno jsme se vydali na cestu já, Joseph (mechanik) a Christin (odpovědný za spořitelny), a to směrem na Ndim, obec 160 km na sever, po špatných cestách a s mosty ještě horšími!
V osm jsme dorazili do Bocaranga, kde je farnost kapucínů a dům řeholnic Misionářky lásky. V tomto městě rebelové vyplenili pobočku americké nevládní organizace IRC, která se věnuje (spíše věnovala) školství, zdravotnictví, budování studní, apod. ...
Při odjezdu z Bocaranga potkáváme auto plné rebelů ... kulomety, střelivo v opascích, sluneční brýle ... hrůza... jedeme ale dál, jako by se nic nestalo ...
V devět hodin jsme v Ndim. Zde je komunita kapucínů a setkáváme se s jednou řeholnicí z komunity Milosrdných sester. Jsou v pořádku, ale každý tu prožívá strach a je ve velkém napětí ... Žijí už několik měsíců v napětí a ve strachu ... je to velmi těžké.
Také tyto řeholnice znovu otevřely školy; stejně jako my, stejně jako ti v Bocaranga, pokoušíme se dětem vytvořit dojem určité normálnosti.
Jedeme se podívat na spořitelnu, která byla minulý týden 4. dubna napadena a vypleněna rebely.
Rebelové vylomili mříž a prorazili dřevěné dveře, a pak vstoupili. Shromáždili to, co se jim podařilo nalézt, rozbili skříně a zásuvky a také se snažili otevřít trezor.
To sice nedokázali, ale včetně materiálu (tři baterie pro solární panely, kalkulačky, židle, knihy a záznamy) a hotovosti (cca 1.000 euro) udělali škodu za více než 2 000 euro, ale především zaseli stín pochybnosti nad pokračováním této iniciativy ...
Po obědě jsme vyrazili na zpáteční cestu. Vzali jsem s sebou studenty naší školy, kteří byli doma na prázdninách. Ale co bylo ještě důležitější: jel s námi Pierre, čtrnáctiletý chlapec, kterého jsem sem přivezli do péče k sestrám kvůli podivné psychické labilitě (nemluvil, měl divné reakce ...). Díky Bohu a práci sester je mu nyní dobře a přivezli jsme ho zpátky domů!
Ve čtvrtek odpoledne byla porada profesorů za druhé čtvrtletí, a včera ráno jsme rozdávali vysvědčení ...
V pátek odpoledne jsme uspořádali setkání a příležitost k reflexi pro mladé lidi o současných problémech a snažili jsme se jim pomoci pochopit situaci a učit je především o všem přemýšlet ....
Ale včera, v sobotu, jsme bohužel obdrželi dvě špatné zprávy: rebelové zaútočili na klášter v Bangui (v dopoledních hodinách) a večer na seminář v Yole...
V Bangui díky zásahu arcibiskupa, některých přátel a po intervenci Francouzů se podařilo vyhnout tomu nejhoršímu: rebelové nakonec opustili klášter poté, co rozbili okna několika automobilů ...
V Yole byla situace horší. V sobotu v osm večer tam dorazili dva ozbrojení rebelové spolu s jedním mladíkem z Bouar. Jako rukojmí si vzali sestru ze zdravotního centra a donutili je otevřít bránu kláštera. Požadovali peníze a vyhrožovali, dokonce vystřelili pár ran. Mezitím otcové poslali zprávu do Bouaru (což je asi 8 km daleko). Zpráva o incidentu byla rovněž odvysílána v místní rozhlasové stanici, Radio SIRIRI, někteří přátelé šli za místním šéfem rebelů a přijeli s ním do Yole spolu s několika ozbrojenci. Ti, když dorazili, začali střílet, protože se domnívali, že rebelové jsou stále uvnitř (ale ti mezitím odešli) ...
Bilance: strach, několik střel ve zdech, ale naštěstí žádní zranění nebo něco horšího!
Problém je, že v Yole je 80 chlapců, žáků základní a střední školy ... a teď se otcové, kteří jsou tam (P.Enrico, P. Maurice a P.Marco) potýkají s dilematem, zda ponechat chlapce v semináři nebo je poslat domů ...
To je, po třech týdnech od státního převratu, jasnou známkou neschopnosti nových vládců řídit zemi ...