Po Bozoum nyní Bangassou v přímém přenosu: Tentokrát ujeto celkem 500 km, 20 hodin jízdy, spousta opic a perliček!

Tentokrát ujeto celkem 500 km, 20 hodin jízdy, spousta opic a perliček!

Včera jsem se vrátil z farnosti v Obo, která je od Bangassou vzdálená více než 500 km.

Měli jsme původně v plánu odletět tam letadlem, ale když jsme ve čtvrtek 13.2. přijeli na letištní plochu, dověděli jsme se od zástupců Modrých přileb (kteří nám odlet den předtím slíbili a vydali nám i letenky), že už nemají místo.

Vracíme se tedy na misii a já se rozhoduji, že to riskneme a vyrazíme autem. V neděli je totiž v Obo naplánováno biřmování a nechci zklamat ani tamní kněze ani křesťany. Nicméně do Obo už několik let nikdo nejel autem jednak kvůli špatnému stavu silnic, velké vzdálenosti a zejména kvůli bezpečnostním rizikům.

Z Bangassou jsme odjeli společně ještě s automechanikem. Hned po 20 km přišel první defekt, který byl naštěstí zároveň i poslední. Silnice za moc nestojí, ale v 18:30 přijíždíme po 150 km do městečka Rafai. Zde strávíme noc u bratří františkánů a v pátek v 5:15 vyrážíme na zbytek cesty. Následujících 350 km je stav cesty hrozný, ale jedeme. V 10:20 máme za sebou 150 km, jsme v Zemio. Tady na chvíli zastavujeme, abychom si odpočinuli, pozdravili se s kněžími a pak pokračujeme dál. Ve vesnici Kitesse, o 50 km dál, potkáváme malou skupinu ozbrojených rebelů, kteří se však omezili jen na to, že nás zastavili a pozdravili... Kromě nich nepotkáváme žádná jiná auta, jen velmi málo motorek a vzácně pár kol. Zato vidíme spoustu perliček a opic! A krásné zvláštní květiny.

V 19:30 konečně přijíždíme do Obo, za nevěřícných pohledů lidí, kteří se pohybují po městě, v tuto hodinu už prakticky ponořeném do tmy.

Srdečně nás vítá kněz otec Gervais a jeho vikář otec Lucien. Je sice připravená večeře… ale jsem tak unavený, že jdu rovnou spát. Tedy po sprše, ve které se snažím zbavit se aspoň trochu červeného prachu, který mě pokrývá.

Sobotní dopoledne je věnováno 70 lidem, kteří následující den přijmou biřmování. Probíhá katechetické setkání s kmotry, rozhovory a odpoledne věnujeme zpovědím. Biřmováním si slavnostně připomeneme Jubilejní rok naděje.

V neděli ráno se mše slouží venku, protože kostel je příliš malý na to, aby pojal tak velké množství lidí. Odhaduji, že přišlo asi 2 000 lidí. Začínáme připomínkou Jubilea, po zpytování svědomí a prosbě o boží odpuštění. Věřící přicházejí blíž, žehnají se svěcenou vodou (na památku křtu) a pomalu míříme ke kostelu. Zde, u vchodu, se setkávám s otcem Lucienem a žehnáme každému, kdo přichází: je to znamení milosrdenství, které Bůh vždy znovu dává každému, kdo se mu svěří.

Po tomto krásném úvodu pokračujeme mší svatou a biřmováním. Na liturgii se vždy přítomní aktivně spolupodílejí a to písněmi, tancem, modlitbou nebo ztišením. Je to skutečná oslava, jak má být! Po mši svaté přicházejí členky Mariánské skupiny a přinášejí biskupovi dary a dárky. V následujících dnech se ještě setkávám s kněžími a věřícími a ve středu zase odjíždíme.

Zastavuji se v Mboki, což je už dva roky neobsazená farnost, protože rebelové tu zranili kněze. Doufám, že vojáci, kteří mezitím obsadili kostel, se snad brzy odstěhují jinam a že sem budu moci přijet oslavit Velikonoce. Čeká nás tu ještě hodně práce, ale chceme ujistit ty, kteří zde tolik trpěli, že i jim přinášíme Naději. Utrpení tu bohužel dál pokračuje, zrovna v těchto dnech tu panuje velké napětí. Před několika týdny tu došlo k dalším z řady masakrů, při nichž bylo 10 lidí zabito. Základní škola tu ale funguje a učitelé, když mě vidí, vyjadřují vděčnost za drobnou měsíční pomoc, kterou se nám daří jim posílat!

Z Mboki odjíždíme do Zemio, kam dorazíme odpoledne. I zde se setkávám s kněžími, přenocujeme a druhý den ráno sloužím mši svatou v 5:45, což není tady ve Středoafrické republice nic neobvyklého. V 7:15 jsme už zase na cestě a pokračujeme.

Kvůli silnému větru a dešti den předtím spadlo přes cestu několik stromů, ale přesto se nám kolem 13:20 podařilo dorazit do 150 km vzdáleného Rafai. Tady malé občerstvení a hned vyrážíme na poslední úsek. Navzdory tomu, že měl trajekt zpoždění, ztratili jsme čekáním jen hodinu času, v 15 hodin se nám podaří odjet a v 19:30 jsem konečně v Bangassou.

Bylo to hodně únavné, ale stálo to za to!