Cestování, setkání s kněžími, papežem a o Jubileu

  

 Cestování, setkání s kněžími, papežem a o Jubileu

Jsem teď v Římě, čili právě uprostřed dlouhé a náročné pouti. Z Bangui jsem vyjel v úterý 14. ledna. Po mezipřistání v Etiopii jsem dorazil ve středu ráno do německého Frankfurtu. Setkal jsem se tam s přáteli z nadace Aid to the Church in Need, která podporuje různé projekty ve Středoafrické republice a v diecézích po celém světě. Tato nadace se zrodila z nápadu nizozemského kněze, který chtěl po druhé světové válce pomáhat církvím v Německu (zničeným válkou) a ve východních zemích, včetně křesťanů, zejména těch, kteří utrpěli škody a násilí za nacistické okupace, čímž se otevřela cesta smíření a naděje.

Večer jsem pokračoval do Prahy, kde jsem během dvou dnů navštěvoval spolubratry karmelitány a přátele z nevládní organizace SIRIRI, která již léta působí ve Středoafrické republice a podporuje zejména vynikající vzdělávací projekty.

V sobotu 18. ledna ráno jsem přistál v Paříži. Je velká zima... ale jedna skutečnost (vlastně jich je několik) mě hřeje u srdce: v poledne budu sloužit mši v Notre Dame, pařížské katedrále, která byla nedávno znovu otevřena po požáru, který ji skoro zničil. Zatímco bočními loděmi katedrály proudí davy turistů, hlavní loď je plná lidí, kteří se ve ztišení účastní liturgie. Rozdávám Eucharistii a vidím tváře plné radosti!

Do pátku jsem byl ve Francii a setkával se s kněžími z diecéze Bangassou, kteří studují a pracují zde nebo jinde v zahraničí. Potkávám je všechny, ať už v Paříži, ve Versailles nebo v Rennes. Jsou to naplno prožité dny a jsem velmi rád, že je poznávám. Vidím, jak pracují a jak si jich váží lidé a biskupové, kteří je přijímají. Je to zcela nový svět, který takto objevuji. Církev zažívám stále více jako rodinu, ve které se setkáváme a navzájem si pomáháme, ať už jde o církev, která přijímá nebo církev, která davá.

V pátek ráno odjíždím do Říma a to je další hlavní cíl mé cesty. Účastním se zde akce s nazvem Jubileum světa komunikace. Schází se nás tu mnoho, včetně novinářů, šéfů mediálních komisí z diecézí a to ze 138 zemí světa. Střídají se chvíle modlitby, putování, procházíme Svatou bránou. Účastníci se setkávají s velmi zajímavými osobnostmi, jako je například nositelka Nobelovy ceny Maria Ressa, Colum McCann, novinář Mario Calabresi, otec Paolo Benanti a mnoho dalších. S papežem Františkem se scházíme několikrát. Slavíme s ním v neděli 26. společně mši a on při ní pronáší tato fantastická slova: "Dny zla jsou sečteny, protože budoucnost patří Bohu."

Dnes ráno v 8 hodin jsme se s ním znovu setkali, promluvil k nám velmi krásnými slovy, úryvek vám zanechám... Toto jsou dny, kdy chceme, aby naše srdce naplnila Naděje. Chceme nechat Naději, aby naplnila naše životy jako životy těch, kteří jsou nositeli komunikace a činila svět krásnějším a klidnějším.

Z projevu papeže Františka

Ptejme se proto sami sebe: jak zaséváme naději uprostřed takového množství zoufalství, které nás tak ovlivňuje a vnáší do nás pochybnosti? Jak můžeme vyléčit virus rozdělení, který ohrožuje naše komunity? Je naše komunikace doprovázena modlitbou? Nebo skončíme v Církvi s komunikací tak, že pouze přijmeme pravidla firemního marketingu?

Můžeme svědčit o tom, že dějiny lidstva neskončí ve slepé uličce? Jak naznačit jinou perspektivu budoucnosti, která ještě není popsána? Líbí se mi výraz “píšící budoucnost”. Je na nás, abychom psali budoucnost.

Víme, jak sdělovat, že tato naděje není jen iluzí? Naděje nikdy nezklame; ale víme, jak to sdělovat? Víme, jak komunikovat to, že životy druhých mohou být krásnější, a to i skrze nás? Mohu za sebe vnášet krásu do života ostatních? A víme, jak komunikovat a přesvědčovat o tom, že je možné odpustit? Je to tak těžké!

Křesťanská komunikace spočívá v ukazování, že Boží království je blízko: tady a teď, a je to jako zázrak, který může zažít každý člověk. Zázrak, který musí být vyprávěn, musí být nabízen klíč k jeho pochopení, abychom viděli za hranice toho, co je banální. Za hranice zla, předsudků, za stereotypy, za sebe. Království Boží leží mimo nás. A zároveň Boží království prochází i naší nedokonalostí, což je krásné. Království Boží přichází skrze péči a pozornost, kterou věnujeme druhým, skrze péči, kterou věnujeme čtení reality kolem nás. Přichází skrze naši schopnost vidět a rozsévat naději, která odkazuje k dobru. A tím lze překonat zoufalost fanatismu.

Služba, která je pro vás institucionální službou, je také povoláním každého křesťana, každého pokřtěného. Každý křesťan je povolán vidět a vyprávět příběhy dobra, které se špatná žurnalistika snaží vymazat tím, že dává prostor pouze zlu. Zlo existuje, nesmí se tato skutečnost skrývat, ale musí vyvolávat otázky a odpovědi. Tím je váš úkol velký a vyžaduje, abyste vyšli ze sebe, abyste dělali „symfonickou“ práci, do které se zapojí všichni. Važte si starších i mladých, žen i mužů, konejte ji skrz jakýkoli jazyk, prostřednictvím slov, umění, hudby, malby, obrazů. Všichni jsme povoláni zkoumat, jak komunikujeme a co komunikujeme. Komunikujte, stále komunikujte.