Cestování, setkání s kněžími, papežem a o Jubileu

  

 Cestování, setkání s kněžími, papežem a o Jubileu

Jsem teď v Římě, čili právě uprostřed dlouhé a náročné pouti. Z Bangui jsem vyjel v úterý 14. ledna. Po mezipřistání v Etiopii jsem dorazil ve středu ráno do německého Frankfurtu. Setkal jsem se tam s přáteli z nadace Aid to the Church in Need, která podporuje různé projekty ve Středoafrické republice a v diecézích po celém světě. Tato nadace se zrodila z nápadu nizozemského kněze, který chtěl po druhé světové válce pomáhat církvím v Německu (zničeným válkou) a ve východních zemích, včetně křesťanů, zejména těch, kteří utrpěli škody a násilí za nacistické okupace, čímž se otevřela cesta smíření a naděje.

Večer jsem pokračoval do Prahy, kde jsem během dvou dnů navštěvoval spolubratry karmelitány a přátele z nevládní organizace SIRIRI, která již léta působí ve Středoafrické republice a podporuje zejména vynikající vzdělávací projekty.

V sobotu 18. ledna ráno jsem přistál v Paříži. Je velká zima... ale jedna skutečnost (vlastně jich je několik) mě hřeje u srdce: v poledne budu sloužit mši v Notre Dame, pařížské katedrále, která byla nedávno znovu otevřena po požáru, který ji skoro zničil. Zatímco bočními loděmi katedrály proudí davy turistů, hlavní loď je plná lidí, kteří se ve ztišení účastní liturgie. Rozdávám Eucharistii a vidím tváře plné radosti!

Do pátku jsem byl ve Francii a setkával se s kněžími z diecéze Bangassou, kteří studují a pracují zde nebo jinde v zahraničí. Potkávám je všechny, ať už v Paříži, ve Versailles nebo v Rennes. Jsou to naplno prožité dny a jsem velmi rád, že je poznávám. Vidím, jak pracují a jak si jich váží lidé a biskupové, kteří je přijímají. Je to zcela nový svět, který takto objevuji. Církev zažívám stále více jako rodinu, ve které se setkáváme a navzájem si pomáháme, ať už jde o církev, která přijímá nebo církev, která davá.

V pátek ráno odjíždím do Říma a to je další hlavní cíl mé cesty. Účastním se zde akce s nazvem Jubileum světa komunikace. Schází se nás tu mnoho, včetně novinářů, šéfů mediálních komisí z diecézí a to ze 138 zemí světa. Střídají se chvíle modlitby, putování, procházíme Svatou bránou. Účastníci se setkávají s velmi zajímavými osobnostmi, jako je například nositelka Nobelovy ceny Maria Ressa, Colum McCann, novinář Mario Calabresi, otec Paolo Benanti a mnoho dalších. S papežem Františkem se scházíme několikrát. Slavíme s ním v neděli 26. společně mši a on při ní pronáší tato fantastická slova: "Dny zla jsou sečteny, protože budoucnost patří Bohu."

Dnes ráno v 8 hodin jsme se s ním znovu setkali, promluvil k nám velmi krásnými slovy, úryvek vám zanechám... Toto jsou dny, kdy chceme, aby naše srdce naplnila Naděje. Chceme nechat Naději, aby naplnila naše životy jako životy těch, kteří jsou nositeli komunikace a činila svět krásnějším a klidnějším.

Z projevu papeže Františka

Ptejme se proto sami sebe: jak zaséváme naději uprostřed takového množství zoufalství, které nás tak ovlivňuje a vnáší do nás pochybnosti? Jak můžeme vyléčit virus rozdělení, který ohrožuje naše komunity? Je naše komunikace doprovázena modlitbou? Nebo skončíme v Církvi s komunikací tak, že pouze přijmeme pravidla firemního marketingu?

Můžeme svědčit o tom, že dějiny lidstva neskončí ve slepé uličce? Jak naznačit jinou perspektivu budoucnosti, která ještě není popsána? Líbí se mi výraz “píšící budoucnost”. Je na nás, abychom psali budoucnost.

Víme, jak sdělovat, že tato naděje není jen iluzí? Naděje nikdy nezklame; ale víme, jak to sdělovat? Víme, jak komunikovat to, že životy druhých mohou být krásnější, a to i skrze nás? Mohu za sebe vnášet krásu do života ostatních? A víme, jak komunikovat a přesvědčovat o tom, že je možné odpustit? Je to tak těžké!

Křesťanská komunikace spočívá v ukazování, že Boží království je blízko: tady a teď, a je to jako zázrak, který může zažít každý člověk. Zázrak, který musí být vyprávěn, musí být nabízen klíč k jeho pochopení, abychom viděli za hranice toho, co je banální. Za hranice zla, předsudků, za stereotypy, za sebe. Království Boží leží mimo nás. A zároveň Boží království prochází i naší nedokonalostí, což je krásné. Království Boží přichází skrze péči a pozornost, kterou věnujeme druhým, skrze péči, kterou věnujeme čtení reality kolem nás. Přichází skrze naši schopnost vidět a rozsévat naději, která odkazuje k dobru. A tím lze překonat zoufalost fanatismu.

Služba, která je pro vás institucionální službou, je také povoláním každého křesťana, každého pokřtěného. Každý křesťan je povolán vidět a vyprávět příběhy dobra, které se špatná žurnalistika snaží vymazat tím, že dává prostor pouze zlu. Zlo existuje, nesmí se tato skutečnost skrývat, ale musí vyvolávat otázky a odpovědi. Tím je váš úkol velký a vyžaduje, abyste vyšli ze sebe, abyste dělali „symfonickou“ práci, do které se zapojí všichni. Važte si starších i mladých, žen i mužů, konejte ji skrz jakýkoli jazyk, prostřednictvím slov, umění, hudby, malby, obrazů. Všichni jsme povoláni zkoumat, jak komunikujeme a co komunikujeme. Komunikujte, stále komunikujte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jeden milion!

 

Concerto di Capodanno
Le concert du 1er Janvier

Jeden milion!

Do konce roku 2024 přesáhla různá vydání blogu (italsky, francouzsky, anglicky, španělsky, portugalsky, německy a česky) milion zobrazení. Děkuji z celého srdce!

Rok 2025 začal také v Bangassou, což i zde bylo spojeno s velkým očekáváním a mnoha oslavami. V katedrále jsme nový rok zahájili modlitební vigilií a slavením mše. Dne 3. ledna jsem spolu s biskupem Aguirrem odletěl do Bangui a hned 4. ledna jsem v 5:30 pokračoval dál, do Bouaru. Zde se už chystalo velké slavení. Dva spolubratři karmelitáni se rozhodli složit své věčné sliby a trvale odevzdat svůj život Bohu. Jeden z těch dvou, bratr Aristide, je dokonce z Bangassou, mé nové diecéze!

V neděli 5. ledna sloužím mši svatou, při které přijímají v katedrále v Bouaru kněžské svěcení další dva mladí karmelitáni. To je jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě biskupa! Znovu vidím své spolubratry a také potkávám mnoho lidí z Bouaru, Baora a zejména z Bozoum. Jakmile mše skončí, okamžitě odjíždím do Bangui, kam přijíždím už za tmy, ve 21 hodin. Uvědomuji si, že ujet 450 km mi trvalo šest hodin, zatímco předchozí týden mi trvalo 6 hodin, než jsem ujel pouhých 75 km mezi Mboki a Obo!

V Bangui se spolu s monsignorem Aguirrem účastním generálního zasedání biskupské konference. Setkáváme se se všemi biskupy a generálními vikáři. Od pondělí 6. do úterý 14. ledna máme čas na hodnocení a zprávy z diecézí a od všech národních komisí.

Je to vzácný okamžik naslouchání a diskusí, sdílení nadějí a utrpení našich komunit, rozprostřených po celém území. Panuje tu poklidná atmosféra plná vzájemné úcty a sdílené radosti. Smutní biskupové tedy určitě nejsme!

V pátek všechny biskupy přijímá prezident republiky. Bylo to dlouhé setkání, které trvalo více než dvě hodiny. Během něj každý z nás velmi otevřeně prezentoval situaci ze své diecéze. Mluvíme o situacích, které velmi dobře známe, o místech a lidech, které jsme potkali, navštívili a především jim naslouchali. Díky tomu jsme skutečně hlasem neslyšících, tedy těch, kteří jinak slyšet nejsou. A prezident naslouchá, dělá si poznámky a pak nám děkuje, protože ví, že tím má o zemi přesný a pravdivý obraz. Není to uklidňující obrázek, ale je užitečné pro pokus o zlepšení.

V neděli slaví mši společně všichni biskupové v katedrále a čte se tam poselství biskupské konference. Poselství naděje a povzbuzení pro církev a lid střední Afriky. Jsme poutníci naděje!

Ve čtvrtek 16. ledna budu v Praze. V 18 hodin budu sloužit mši v kostele Panny Marie Vítězné a po ní v 19 hodin budu mluvit o svém poslání.

Bangassou (la base dei Caschi Blu)
Bangassou, la base de la MINUSCA

Bouar

Il saluto della Conferenza Episcopale a p.Norberto
La salutation de la Conférence Episcopale au p.Morberto

 

Vánoce v roli biskupa

 

 

Obo

Vánoce v roli biskupa

Mnozí se mě ptali, jak jsem prožil své první Vánoce v nové funkci biskupa. Nyní už mohu odpovědět, bylo to úžasné!

V úterý 24. prosince jsem odletěl do Obo, což je nejvýchodnější farnost diecéze, vzdálená 520 km od Bangassou. Přiletěl jsem před polednem, ve 13:30 jsme odjeli do Mboki, kam jsme dorazili po více než čtyřech hodinách. Cestou jsme projížděli lesem a potkávali jsme antilopy a desítky perliček.

Mboki je farnost, která už dva roky kvůli válce v podstatě nefunguje. V celém regionu, a zejména zde, způsobují už celé roky různé povstalecké skupiny (UPC, Seleka, LRA atd.) násilí a přepady, rabují a vraždí. V okolí silnice už nejsou vidět žádné obydlené vesnice! I v těchto dnech skoro každý večer slyším střelbu...

Kněze z Mboki v dubnu 2023 rebelové napadli a střelili do paže. Teď v posledních měsících je oblast pod kontrolou oficiální středoafrické armády a MINUSCA (OSN) a život se díky tomu pomalu vrací zpět. K oslavě letošních Vánoc jsem si vybral Mboki, protože toto místo patří k těm, kde je život těžší než kde jinde, lidé tu velmi trpí a to je prostor, kde je Bůh nejštědřejší!

Při příjezdu nás vítá mnoho lidí a po rychlé sprše slavím štědrovečerní mši pod dvěma krásnými stromy, které tvoří jednu z nejkrásnějších katedrál na světě! Zpráva o narození Ježíše, Boha, který se stává člověkem, je tou nejúžasnější zprávou, která nabízí naději a důstojnost zejména těm, kteří tolik trpěli.

Na Boží hod vánoční, dne 25., se znovu scházíme s celou komunitou při mši. Je přítomná také starostka, velitel armády a imám. Jakoby to byl okamžik naděje, u kterého chce každý být přítomen. Kromě oslavy Vánoc dnes také křtím čtyři malé děti!

Odpoledne navštívíme faru, v kostele má základnu středoafrická armáda a v presbytáři sídlí modré přilby (Nepálci a Pákistánci z OSN).

Navštěvuji také základní školu, do které chodí více než 600 žáků. Je zde 6 učitelů, všichni pracují jako neplacení dobrovolníci. Hned na místě se rozhoduji učitele podpořit. Místní komunita by jim sice měla poskytnout plat, ale vím, že na to nemají. Svolám si proto učitele a ujišťuji je, že jim každý měsíc dám malou částku (30 eur každému), jsou z toho nadšeni. To je bude motivovat lépe pracovat a podávat lepší výkony ve škole po celý školní rok.

Jdu také pozdravit imáma, který nás srdečně vítá, nabízí nám čaj a dlouho si s ním povídáme. Válka byla strašná. Dozvídám se, že tomu postřelenému faráři zachránil život a ujal se ho právě tento muslim, když ho vloni na své motorce odvezl do Obo k ošetření. Následující den je 26., hned ráno jsme sloužili mši a po setkání s další skupinou vojáků jsme odjeli kolem 9:30 do Obo, kam jsme dorazili v 16 hodin.... a přitom šlo jen o vzdálenost 75 km!

Let do města Bambouti, ležícího na hranici s Jižním Súdánem, byl bohužel zrušen. A tak přeorganizujeme čas mé přítomnosti zde a práci těchto dnů jinak. Město Obo leží v pohraničí, na celá desetiletí zde našli útočiště uprchlíci ze Súdánu, Konga a také Středoafričané, vnitřní uprchlíci. V pátek a v sobotu navštěvujeme různé komunity a kapličky po městě a v neděli slavíme krásnou eucharistii. Je to den, kdy ve všech katedrálách světa biskupové zahajují jubilejní rok 2025. Téma je „Poutníci naděje“. Tato slova se hluboce dotýkají těch, kteří mají před očima po celá desetiletí příchody a odchody různých skupin rebelů!

V pondělí večer sloužím mši v kapli v jedné čtvrti města Obo. Zde žijí obyvatelé vesnic, ležících poblíž silnice Bambouti, které museli opustit. A i zde zní Slovo, to Slovo, které se stalo tělem, prosvěcuje náš život a přináší radost a důstojnost těm, kteří to tolik potřebují.

V úterý 31., po týdnu, který jsem tu strávil, se vracím do Bangassou. Poutník naděje. Naděje přinášené, naděje, kterou tu přijímají děti, mladí lidé a dospělí v tomto tak extrémně těžkém regionu země!

Ligoua

In strada per Mboki
En route pour Mboki

La scuola di Mboki
L'école de Mboki

Mboki