Světový den misií 2024
Měsíc říjen je
zasvěcený misiím. Celá církev si tím připomíná téma, které je společné
všem, ve všech zeměpisných šířkách, tedy hlásání evangelia. Tedy těm,
kteří ve všech zeměpisných šířkách a na nejrozmanitějších místech světa
zvěstují krásu a radost z toho, že jsou křesťané. Předposlední říjnová
neděle je věnována misiím a misionářům. Tak to se tu tedy snažíme
pořádně oslavit!
V úterý ráno sloužím mši v
katedrále zde v Bangassou. Kostel zaplní více než 1300 žáků základních
škol, které přišly i s misionářkami, které školy vedou. Je tu spousta
radosti, spousta hluku, je potěšení sledovat vysmáté tváře a doprovázet
tuto mládež na její dobrodružné cestě za vzděláním.
Ihned
poté odjíždíme do města Zemio, což je misie, nacházející se 300 km
východně od Bangassou. Rozhodl jsem se odjet tam raději autem než
letadlem. Vím, že to bude mnohem únavnější, ale umožní mi to lépe poznat
tento region a sdílet potíže kněží a lidí, kteří žijí a pracují v
oblasti kolem Zemia.
Stále máme období
dešťů a cesta je hrozná. Za celou cestu tam a zpět jsme potkali jen tři
motorky a tři kamiony... a jinak žádná auta. V jednu chvíli nám cestu
zkřížila opice, která skákala z větve na větev.
Když
jsem řekl svým kněžím, že tam hodlám jet autem, podpořili mě v tom.
Cestu tím prý „požehnám“ a lidi to velmi povzbudí. Vyjíždíme v 10 hodin a
po 150 km, v 16 hodin, jsme v Rafai, kde je františkánská misie.
Ve
středu je cesta ještě obtížnější, brodíme se blátem, projíždíme výmoly a
míjíme zřícené mosty. Nicméně dalších 150 km zvládáme celkem v pohodě a
v 17 hodin jsme před městem, kde nás vítají skauti. Poklusem vedle auta
nás doprovázejí poslední dva kilometry až ke kostelu v Zemiu. Tam se
setkáváme s knězem Gervaisem, vikářem Crépinem a seminaristou Médardem.
Je sice už tma, ale z příjezdu biskupa tu zavládla velká radost!
Na
následující program sem přijeli lidé z širokého okolí, dokonce ze 130
km vzdálené Djemy. Čekají nás dny společných hovorů, katechismu,
modliteb a pastorační práce. To vše předchází nedělnímu udělení
biřmování 77 chlapcům a dívkám, což se uskuteční ve zcela zaplněném
kostele.
Život v Zemiu je velmi
těžký. Litr benzinu tu stojí více než 5 eur, pytel cementu 75 eur. Na
obyvatele tu dopadá odlehlost regionu, od Bangui je to 1 050 km, silnice
jsou naprosto zdevastované a válka tu všechny lidi těžce zasáhla.
Přesto je na nich vidět, že navzdory tomu všemu hledí do budoucnosti s
velkou vírou a odvahou.
Ve městě lze potkávat
Středoafričany, kteří narukovali k ruské žoldnéřské společnosti
Wagnerovců. Jsou to bývalí rebelové (a mnozí ne až tolik “bývalí”).
Chovají se velmi arogantně a bez úcty k lidem... V sobotu večer jsme
slyšeli hrozivé zvuky výstřelů, později jsme se dozvěděli, že to byli
žoldáci, kteří „slavili“ návrat svých kamarádů.
V
posledních týdnech provedli nějaké akce, při nichž dokonce zabili lidi,
kteří se jim zdáli nebezpeční. To vneslo zase velké napětí do zdejší
oblasti. Když míjíme vesnice podél silnice, dozvídám se, že na konci
července je obývalo více než tisíc nomádů z kočovných kmenů Fulanů, ale
nyní jsou zcela opuštěné...
Od čtvrtka do úterý
se setkávám s těmi, kteří se připravují na přijetí biřmování, jsou
velmi soustředění a dobře připravení. Je to výsledek dobré práce
katechetů a zdejších komunit. Pozdravím se také s muslimským imámem,
který mi popisuje těžkou situaci, ve které zde žijí.
Neděle
je dnem biřmování, slavnost je velmi krásná. V závěru mše přinášejí
farníci a zástupci různých místních sdružení biskupovi roztodivné dary,
včetně kopí a ručně tkaného lehátka pro můj odpočinek. Obávám se ale, že
ačkoli je konstrukce ze dřeva, než ho použiji, tak asi zrezaví!
Také
zde vidím školy, základní a střední, které spravují misionáři. Je tu
spousta práce, kterou je potřeba udělat a financovat. Vymalovat interiér
kostela a tříd, natřít podlahy, opravit dveře učeben, pomoct
uprchlíkům... Prozřetelnost je ale mocná a my spolu s ní dokážeme mnohé!
V
pondělí odpoledne odjíždíme o dalších 20 km dál směrem na Tambouru,
abychom se setkali s vesničany, žijícími podél této silnice a pomodlili
se s nimi.
V úterý ráno po mnoha setkáních s farními radami odjíždíme v 9 hodin s nadějí, že dorazíme v pořádku do 150 km vzdáleného Rafai.
Přijíždíme
k trajektu Dembia, překračujeme řeku a pokračujeme dál. Ale krátce poté
do bahna zapadne náklaďák a zablokuje nám cestu. Zkoušíme objížďku, ale
i my se zapadneme do bahna, ve kterém pak naše auto trčelo od 14:30 až
do 21:30!
A samozřejmě začíná pršet! Pozitivní je, že během deště nás komáři a různý hmyz nechají aspoň hodinu na pokoji...
Demontujeme,
zvedáme, kopeme, podkládáme dřevo pod kola, znovu vše opakujeme, znovu
rozebereme, znovu kopeme, znovu vkládáme dřevo pod kola, zas a znovu…!
Nakonec nám trvalo více než sedm hodin, než jsme zdolali asi dvacet
metrů!
A půl hodiny po půlnoci přijíždíme do
Rafai. Více než 15 hodin jsme potřebovali na ujetí 150 kilometrů. Snažím
se setřít si bláto z nohou a rukou a rovnou usínám.
V
6 hodin slavím mši s bratrem Normanem, polským františkánem. Kolem 7.
hodiny vyrážíme na další úsek, posledních 150 kilometrů. A konečně ve
14:30 přijíždíme do Bangassou!
Jsme zdraví a šťastní! Jak krásný je misionářský život!
 |
| Il fiume a Rafai Le fleuve à Rafai |
 |
| Foglie di manioca per il pranzo Feuilles de manioc pour le repas |
 |
| Scuola elementare, Zemio Ecole élémentaire, Zemio |
 |
| Tamboura |
 |
| Villaggi abbandonati, vicino a Dembia Un village abandonné par les Peuls, près de Dembia |
