pondělí 21. listopadu 2011

Bandité v Bangkoku ...

Nelekněte se... tento týden jsem v Thajsku. Ani já sám tomu nemůžu uvěřit!

Byl jsem pozván, abych se zúčastnil konference o vzdělávání v nouzových situacích, která začala v úterý 8. listopadu a končí tento pátek ve 13:00.

Nás účastníků je přibližně sedmdesát z 15 různých zemí:

Kolumbie

Středoafrická republika

Demokratická republika Kongo

Pobřeží Slonoviny

Indie

Irák

Myanmar (bývalá Barma)
Nepál

Palestina

Pákistán

Filipíny

Jižní Súdán

Zimbabwe

Srí Lanka

Malajsie

Konferenci uspořádala organizace GCPEA (Světová Koalice bojující proti útokům na školství), která koordinuje vše, co se týká útoků na školy, vyučující a žáky.

Setkání s lidmi z různých států bylo velmi zajímavé, stejně jako dozvídat se, jak každý reaguje tváří tvář problémům a tragédiím a jak tyto problémy řeší.

Byl jsem vyzván, abych prezentoval práci prostředníka pro komunikaci s bandity. Tento zajímavý příběh napíšu i Vám.



 

Pozvánku od banditů (povstalců) - to se nestává každý den

Dostal jsem strach, když jsem prostřednictvím starosty z Toumi dostal v červenci 2007 dopis, kterým mě žádali o setkání s nimi.

Banditi: víc než čtyři roky jsme žili kvůli nim ve strachu. Devítiměsíční studie malého počtu vesnic (29) pouze v našem regionu Ouham Pende odhalila 192 útoků ve vesnicích, 143 zraněných, 30 mrtvých, 27 znásilnění a 206 únosů. Banditi unášeli osoby, zvláště mladé a děti, za které žádali výkupné. To byl pak důvod vysokého počtu uprchlíků (počet obyvatel města Bozoum stoupl z 16.000 na 28,000). Většina škol byla zavřených, protože rodiče nechtěli riskovat další únosy.

V roce 2007 a 2008 jsme pomohli rodičům se zápisem dětí utečenců do škol v Bozoum a otevřeli jsme školu ve městě místo venkovských škol, které byly zavřeny a kam chodilo přes pět set zapsaných dětí.

A právě v této situaci jsem byl požádán o setkání s bandity. Chtěli nalézt "únikovou cestu" ze své situace, a tak mě požádali, abych se stal prostředníkem mezi nimi a vládou. Velmi dobře věděli, jak pracujeme s uprchlíky. Nikdy jsem nepřestal povzbuzovat lidi, aby jednali a neztráceli odvahu. Ve všech vesnicích jsem doporučoval dospělým, aby nedovolovali jen tak vstoupit třem či čtyřem ozbrojeným mužům do vesnic, aby zabíjeli, ubližovali, unášeli jejich děti... Také jsme se snažili o to, aby obyvatelé neopouštěli vesnice.

Když jsem dostal tento dopis, přemýšlel jsem, co budeme dělat. V první řadě jsem kontaktoval státní autority z hlavního města. Od prezidenta jsem dostal velmi pozitivní odpověď. Nekonec se tedy prvního setkání v Bozoum 31.7.2007 účastnil politický poradce prezidenta, vojenský poradce a šéf kabinetu. My čtyři v mém autě, bez ochrany a neozbrojení... Ale s velkou chutí nalézt nějaké řešení tohoto problému, ovšem i s velkým strachem... Dopředu jsme se o tom nedomlouvali, ale domnívali jsme se, že tam bude lepší jet neozbrojení a bez ochranky, abychom dokázali, že druhé straně věříme a předvedli dobrou vůli nalézt klidné řešení.

Toto první setkání se konalo v Toumi, v malé vesničce 75 km od Bozoum (475 km od hlavního města Bangui). Naštěstí jsme byli v dobré sestavě: dva Středoafričané, jeden Francouz, jeden Ital... Každý z nás s vlastními zkušenostmi a schopnostmi.

Hlavním cílem bylo pochopit, co vedlo tyto bandity žít takovýmto způsobem života, a proč kontaktovali zrovna nás, když se rozhodli pro změnu života. Většina z nich byli mladíci z Čadu, Nigeru, Kamerunu a Súdánu. Každý se svým příběhem. Všichni měli za sebou řadu let života násilí, únosů  a jiných zločinů, často se zapletli s drogami, alkoholem, problémy si ale přinášeli také z rodin... Jaká byla tedy jejich motivace, aby se zastavil koloběh násilí? Únava, nemoc, stesk po normálním rodinném životě, jisté morální důvody anebo výhrady svědomí či náboženské přesvědčení (téměř všichni byli muslimové).

Já, tím že jsem kněz, a tím pádem bez politických nebo vojenských předsudků, jsem se mohl svobodněji - na rozdíl od ostatních - vyjadřovat a říci jim, že to, co udělali, bylo velmi vážné a že jakákoliv odpověď na jejich požadavky (ať už ze strany vlády nebo nevládních organizací) nemůže být uspokojivá, pokud každá jejich akce či zločinné jednání nebudou ukončeny.

Myslel jsem si, že jsem byl příliš tvrdý, ale nakonec jsem vlastně splnil očekávání. A skutečně, po tomto setkání banditi přestali s útoky.

Na cestě ze setkání ... jsme byli živí a spokojenější než při cestě tam... Ale především jsme byli šťastní, že jsme mohli klidně pohovořit s těmito muži a také s obyvateli vesnice. Jejich požadavky? Především moci se vrátit domů, k jejich rodinám, bez toho, aby byli zablokováni nebo zatčeni. Měli také podivné podmínky (peníze či jiné), o kterých jsme se vyjádřili, že jsou neakceptovatelné. Vláda žádné peníze či něco podobného neposkytla. Dala jim akorát nějaké potraviny, aby jim pomohla, když už nekradli a neprováděli únosy (podpora v nezaměstnanosti...).

Průběžně jsme se vraceli k dalším diskuzím. Mezitím jsme hledali pomoc či radu na všech možných úrovních (EU, velvyslanectví, OSN, nevládní organizace), ale nikdo nechtěl či nemohl reagovat. Také koncept vlády nebyl jasný. My jsme uvažovali o tom, že bychom sjednotili bandity, a pak je poslali do jejich země, ale s jasnými podmínkami jak pro vlády jejich zemí, tak pro ně samé: pro bandity bylo podmínkou zůstat na jednom místě, neodcházet z něj a nevracet se ke zločinu.

V říjnu jsme nemohli uskutečnit další setkání ve škole v Toumi, protože škola byla obsazena žáky... to byl velký krok vpřed: vidět více než tři sta dětí ve škole, vidět vedle sebe lidi a bandity beze strachu bylo tak krásné! Také v ostatních vesnicích oblasti se situace uklidnila.

Toto sblížení umožnilo zlepšení situace v řadě dalších vesnic. Otevření škol mělo dvojí dopad:

·         studenti se mohli vrátit do školy (se vším, co obnáší "normální" život)

·         otevření školy přesvědčí rodiče, vládu i bandity k respektování toho, že i škola může podpořit proces usmiřování

Nakonec ale jedna událost v únoru 2008 způsobila neočekávaný zvrat událostí: jiná skupina banditů napadla konvoj aut a unesla dva lékaře. Vláda ale jako obvykle v podobných situacích nemohla dělat, že se nic neděje, ale musela zasáhnout vojensky, a to tak, že prohledala celou oblast. Bohužel ale nebyla vláda jednotná, a to je vždycky problém...

Někteří o ničem nevěděli, jiní odmítali poskytovat rozhovory... Velmi složitá záležitost!

Banditi se v tomto případě rozhodli se stáhnout, a tím se vyhnout nebezpečí. Mezitím se ve vesnicích vytvořily skupiny domobrany, kteří banditům zabránili v návratu. Skupiny domobrany se naštěstí většinou nechovaly násilnicky. Alespoň v Bozoum byly velmi dobře organizovány, měly svého předsedu, malý výbor, který dohlížel na radu vesnice. Utvořily se na základě toho, co mohly jako občané v takové situaci dělat, ale co bylo zákonem zakázáno. Předseda soudu, ale předpokládal jejich vznik. Zasahovaly také tam, kde se nedodržovala pravidla.

K povstalcům byl přístup v něčem podobný. Ale také víc komplikovaný, protože za vším byly i politické zájmy... Povstalci bojovali proti ústřední vládě. Jedná se o boj mezi vládní mocí a opozicí, ale často se nejednalo o nic jiného než o politickou hru: silový bod, možnost, jak se předvést jako ten silnější, nebo možnost jak se dostat k civilním úřadům, ministerským křeslům ... Některé požadavky jsou pochopitelné (škola, zdraví, ekonomická obnova, boj proti korupci...), ale jiné byly neproveditelné (podíl na moci, nová vláda, nové volby...). Někteří povstalci pocházeli z napadených vesnic: byli to ti nejproblémovější, kteří měli problém se zbytkem obyvatel, ale také mladí s malými vyhlídkami, u kterých může být povstání cestou k politickému vzestupu.



Mezi rebely jsou i mladí idealisté, ale i osoby bez skrupulí, bez programu, tedy pokud se za takový nepočítá využití situace. K rebelům. Obyvatelé se tak často nacházeli mezi kladivem a kovadlinou: oběť jak rebelů, tak vojska. Cílem práce bylo tedy umožnit rozhovory mezi civilním obyvatelstvem, státními autoritami a rebely.



Závěry:

První, co bych chtěl zdůraznit v tom, co jsme prožili a částečně ještě i prožíváme je to, že musíš věřit v mír. Je to obtížné, ale bez víry v člověka a v Boha se nic nepodaří...

Role kněze. Důležitou věcí je to, že jsem kněz, což znamená, těšit se značně neutrálnímu postavení, které ale umožňuje možnost rozsáhle pracovat pro lidi. Vše tím bylo usnadněno - byl tu respekt jak ze strany ozbrojených mužů, tak místních obyvatel a také civilních autorit.

Jasnost a korektnost v přístupu k věci. Další bod: být jasný a přímý. Neslibovat to, co je možné rozumně dostat. Nebát se povzbuzovat a přesvědčovat lidi,  že změna je možná.

Vůle obou stran jednat. Je důležité mít vážné partnery, zejména ze strany vlády. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl jednat s osobami, které měly skutečný zájem o dobro obyvatel. To ale vždy není možné.

Přesvědčit obyvatele. Ve Středoafrické republice jsou bohužel lidé zvyklí trpět. Ale když lidé pochopí, že o něco jde, že jsou to jejich děti, jejich ženy, kteří jsou ve hře, tak se něco může změnit.

Je třeba hledat kořeny násilí. Poslední lekce: některé problémy jsou výsledky a následky jiných problémů. Je k ničemu a také hloupé myslet si, že stačí řešit problémy tím, když jednoduše odstraníme symptomy zla. Povstání a banditi jsou následky, a práce musí být dobře udělána, zejména v oblasti vzdělání a v kvalitě vzdělání. V zemi s tolika těžkostmi, kde má mladý člověk pramalé možnosti nalézt práci nebo rozvíjet ekonomické, obchodní či zemědělské aktivity je jeho budoucnost téměř beznadějná. To je jeden z důvodů nestability a nedostatku bezpečí. Občas je zajímavější a snazší být mladým banditou nebo povstalcem než se pokusit o vybudování nějaké solidní kariéry, což je obtížné vzhledem k nízké úrovni školství... Je tedy důležité pracovat na vzdělání a na kvalitě vzdělání. To platí pro všechny: pro stát, nevládní organizace, občanskou společnost....

Je tu plno práce!