KVĚTEN 2013

Je květen... nejlepší měsíc (měsíc mých narozenin...)!
Je právě poslední měsíc vyučování... ale pouze našich škol, protože ve
městě a jinde v zemi téměř všechny školy zůstaly zavřeny z
bezpečnostních důvodů a kvůli střelbě...
To pokračuje i zde v Bozoum... V pátek přijeli rebelové vysoké šarže
(!) až z Bangui - hlavního města, aby odzbrojili ty, co jsou zde...
(Ti ale usoudili, že bude lepší, když je nenajdou). V
sobotu odjeli šéfové z Bangui a rebelové stříleli celý den, protože
slavili svatbu... Jestli není lepší házet na svatebčany rýži, jako to děláme v Itálii... Zítra
jim to navrhnu!!!

V neděli večer mi zavolal Otec Mirek z Bouaru: šlo mu o mladého člověka,
kterého rebelové unesli z Bocaranga a měl by být u nás v Bozoum. Požadují
výkupné 250 tisíc f CAF (375 euro). Částka byla zaplacena, ale
rebelové ho neosvobodili.
V pondělí odpoledne půjdu za šéfem rebelů. Je to plukovník (všichni
rebelové jsou buď plukovníci nebo generálové...).
Zrovna jedí. Je jich tu asi desítka.
Vysvětluji problém. Jeden z rebelů mi říká, že mladík byl zadržen
kvůli svému otci, který je starostou jedné vesnice.
Šéf mi řekl, že ho pustili dnes ráno... Tím si ale nejsem úplně jist...
Každopádně mluvím o druhém problému... Postavili závoru před vjezd do
lycea. Závora slouží k zastavování motorek a jiné dopravy, a k vybírání
poplatků...
Vysvětluji jim, že dokud tam bude závora, škola nemůže být otevřena...
Chvíli se domlouvají, pak řeknou, že ji přemístí...
Ptám se jich: ale proč chcete někam dávat závoru?
Odpoví mi: abychom kontrolovali, jestli motorkáři respektují pravidla
silničního provozu!!!!!!!!!!!!!
Říkám: ale vždyť žádné z vašich aut nemá ani státní poznávací značku!
Odpověď: Ale my jsme rebelové...
Já na to: ale teď je přeci ustanovená vláda, takže nemůže být žádné
povstání (rebélie).
Odpověď: ne, my jsme ve válce a zde je provincie... Čadu...
Ještě jim říkám: ale vy jste zde, abyste zajistili bezpečí nebo abyste
dělali více problémů?
Všiml jsem si, že na jednom místě seděl jeden z věznů. Ptám se jich
znovu: jestli byl ten mladík osvobozen? Ano, říkají. Já na to: ale
jsou zde další. Oni na to: ale tenhle ten, to je bandita.
Jako vy? říkám...
Uvidíme.....

Další novinky: odjíždí otec Nicola, misionář, který je v SAR od roku 1971...
Krásná osobnost muže, misionáře, z italského kraje Piémont. Je mu 90 let a je čas, aby odjel do
míst o něco klidnějších.

 

 

 

od komedie k tragédii, a naopak

Komedie, dějství první

Dnes ráno jsem měl pocit, že se jsem na představení absurdního divadla ...

Minulý týden rebelové ušli 15 km, aby mohli ukrást auto, které náš mechanik opravoval pro faráře z Paoua (125 km vzdálené).

Auto schoval... Oni ale zjistili, kde je ...

Přinesl jsem potvrzení od biskupa, které dokazuje, že vůz je ve vlastnictví diecéze.

Přinesl jsem ho konzulovi sousedního Čadu.... (Proč? Protože téměř všichni rebelové jsou z Čadu, a on je jediným orgánem, který uznávají...)

Zatímco čekáme na příchod vůdce rebelů, tak si povídáme...

Konzul mi říká, že je příliš mnoho zbraní ve střední Africe:

Já: Souhlasím.

On: Příliš mnoho zbraní vyrobených ručně.

Já: Ano.

On: Nechávají je vyrábět státní autority...

Já: Je mnoho zbraní, které přicházejí přes hranice... (Skutečností je, že v noci proudilo směrem na Čad hodně aut odcizených v Bangui)  Opravdu, přes hranice proudí příliš mnoho věcí, které by se neměly dostat jak dovnitř tak ven...

On: Souhlasím. Ale existuje příliš mnoho zbraní veStředoafrické republice vyráběných ručně.

Já: Kalašnikovy také? Ty se také vyrábějí ručně veStředoafrické republice?

On: To ne, ale ...

Já: Vidám také spoustu raket na autech rebelů ... i ty jsou vyráběny ručně?

On: ne, ale ...

Pak přišel vůdce rebelů.

Nemluví francouzsky, neumí číst.... Mladý, dobře oblečený, dva mobily...

Bere do ruky papír, který jsem mu podal ... vzhůru nohama ... pak mu konzul přečte potvrzení a

překládá ho do arabštiny.

Vůdce rebelů říká, že auto vrátí ... pokud zaplatíme náklady (Říkám si, jaké náklady? Benzín stejně kradou oni...)

I při této příležitosti jsem se zeptal, jestli je možné otevřít školy ve městě (naše jsou otevřené od 3. dubna, ale ostatní ne).

On mi říká, že v tom nevidí žádný problém. Odpověděl jsem mu, že pak ale nesmí chodit do škol ohrožovat učitele ani pokoušet se je okrádat atd. ....

Ujišťuje mě (samozřejmě), že nebudou obtěžovat ...

atd ...

Tragédie, dějství první

...a ve stejný den přišli povstalci do vesnice Manga, vzdálené 30 km od místa, kde jsme schovali druhé auto, a ukradli ho. Vydali se směrem na Čad a já se obávám, že už auto nikdy neuvidíme (pokud někdo uvidí Toyotu Landcruiser s poznávací značkou 002 NM, tak je to ta naše...)
Komedie, dějství druhé
V pátek jsem jel do Bouar, abych se setkal s ostatními řeholníky a řeholnicemi a zúčastnil se setkaní Komise Iustitia et Pax. Bylo mi řečeno, že předchozí den se chtěl setkat prefekt spolu s místním vůdcem rebelů s katolickými misionáři a laiky, aby je uklidnil.... To ale neznamenalo, že by se na něčem úspěšně domluvili, protože výstřely a krádeže (zejména aut) pokračují.
Vůdce rebelů dokonce na setkání přijel v ukradeném autě... které bylo ukradeno diecéznímu knězi před pár dny!
Prefekt jezdí také v ukradeném autě ...
Tragédie, dějství druhé
Když se vracím z Bouar, tak projíždím Bosemptelle, kde otcové kamilliáni a sestry karmelitky z Turína spravují nemocnici. Zrovna včera tam zemřel třináctiletý chlapec: byl na operaci kýly v Yaloke, ale když rebelové dorazili do nemocnice, tak všichni zaměstnanci utekli. Bez řádné následné léčby a za použití postupů tradiční medicíny dostal tetanus! Zemřel po několika dnech hrozného utrpení.
Teprve včera jsem volala sestře Elvíře do Berberati, a ta mi řekla, že zemřelo jedno dítě: rodina v době, kdy se střílelo, utekla s pěti dětmi do pralesa, ale když se vrátili, tak jedno z nich mělo velmi silnou malárii a zemřelo. Bylo přijato v této rodině, protože ho jeho biologičtí rodiče opustili....
Šťastný konec, dějství nulté
V Bouar jsem potkal muže a ženy, členy Komise Iustitia et Pax ze dvou farností. Středoafričané. Byl jsem ohromen jejich odvahou a schopností analyzovat situaci.
ODVAHA: jeden z nich, po setkání s prefektem a vůdcem rebelů, říkal, že jsme všichni rukojmí povstalců. Prefekt byl naštvaný. Ale je to pravda! A on, prefekt, je jedním z prvních rukojmí ...
ANALÝZA: někteří z nich řekli: dejme si pozor, protože oni nás sice zvou na schůzky a myslí si, že nás přesvědčí o tom, že je vše v pořádku a že my pak toto poselství předáme lidem, ale ve skutečnosti bychom lidi podvedli a uvedli je do omylu, kdybychom je přesvědčovali o klidu v zemi!

Prší ...

Prší ...

Zlodějská vláda ... ale musíme ji tu, ve Středoafrické republice, snášet!

Je to jen teoreticky vláda. Ale prakticky se nadále děje všechno možné. Samozvaný prezident po převratu spolu s premiérem vytvořili novou vládu. S mnoha ministry a se vším všudy. Ale situace v zemi je, více než měsíc po převratu, stále chaotická až tragická. V Bangui pokračuje plenění a střelba a to samé se děje tak trochu v celé zemi.

V pátek ve 23h40 zazvonil telefon. P. Marco mě informoval, že rebelové se vrátili do Yole, kde je seminář, ve kterém žije a studuje osmdesát chlapců. Strach, střelba, loupeže a hrozby. Díky Bohu, že nedošlo k žádnému zranění nebo něčemu horšímu.

Tento týden tady v Bozoum zabili učitele. Rebelové odjeli do jedné vesnice, aby tam hledali schované auto nějakého obchodníka. Když tam přijeli, zajali učitele, svázali ho a zbili, a tak ho donutili, aby jim ukázal to místo. Pak ho zabili. A ve stejný den rebelové jezdili po hlavní silnici sem a tam tímto autem...

Neexistuje žádné ospravedlnění pro toto všechno. Pouze zlo a neschopnost těch, kteří chtějí moc, aniž by převzali jakoukoli odpovědnost.

Jak říkal Gándhí:

"Člověka zničíte politikou bez zásad, bohatstvím bez práce, inteligencí bez moudrosti a charakteru, podnikáním bez morálky, vědou bez humánnosti, náboženstvím bez víry, láskou bez oběti. "

O několik týdnů později ...

Již uplynuly celé týdny od převratu ... ale stále jsme v chaosu!

Minulou sobotu prozatímní národní rada (která by měla reprezentovat celou zemi) vybrala aklamací jediného kandidáta na prezidenta, který je ale ve skutečnosti samozvaným prezidentem...

Mezitím se pokračuje v rabování a zabíjení. Zejména minulou sobotu a neděli rebelové vstoupili do některých čtvrtí, aby "odzbrojili obyvatelstvo", ale ve skutečnosti ukradli vše, co mělo alespoň nějakou hodnotu. Někteří lidé se jim postavili a rebelové začali střílet. Bilance: dvacet mrtvých během víkendu. Mezi nimi byly i děti, které byly v kostele. Ten byl zasažen minometným granátem...

A totéž se odehrává i ve zbytku země. Kapucíni museli opustit svou misii v Gofo. Ale také v mnoha dalších městech, která utrpěla více nebo méně škody, panuje strach z rebelů. Není jasné, co vlastně chtějí. Ničí vše: administrativu, ekonomiku, politiku...

Bohužel politici (i zde!) vynikají neschopností a oportunismem...

Jediným hlasem, který zazněl s odvahou a rozhodností, je hlas arcibiskupa z Bangui. Ve své homilii minulou neděli a v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas (který si můžete přečíst zde http://it.radiovaticana.va/news/2013/04/20/caos_in_centrafrica._l%E2%80%99arcivescovo_di_bangui:_la_popolazione_/it1-684688) se nebál říct, co se děje, protože to vidí každý den během návštěv lidí.

Prohlásil: "Minulé úterý se celá čtvrť vylidnila: panoval tam hrozný strach, jako by mělo být všechno vypáleno. Já jsem šel s některými dětmi přes silnici: všechny děti se bály ... Psychóza, scény úzkosti ... Ptám se sám sebe, jak je možné, že někdo takto traumatizuje dokonce i děti, tedy ty nejmenší, kteří představují současnost a budoucnost země? Už jen proto, že vidí zbraně, slyší střelbu nebo vidí rychle projíždějící vozidla... všechny děti se takových věcí bojí! Neexistuje už žádná důvěra, ale jak je pak možné s někým pracovat? To jsou otázky, které si noví zodpovědní činitelé budou muset položit. Je čas vytvořit ovzduší důvěry. Je čas uklidnit lidi: to očekáváme od politiků. V současné době máme dojem, že rebelové "Seleka", kteří mají veškerou moc, si mohou dělat, co chtějí. Přišel čas, abychom je nyní mohli kontrolovat, vymezit jim přesné hranice a odzbrojit je, aby se lidé mohli zase začít starat o své běžné záležitosti. "

Půjdeme dál. Stavba pro ubytování studentů naší školy, kteří přicházejí z dálky, pokračuje (viz foto níže).

Ve středu jsem jel do Bouar, 250 km odtud, abych viděl spolubratry a setkal se s komunitami, které tam jsou. Byla to také příležitost setkat se s členy komise Iustitia et Pax (spravedlnost a pokoj), s nimiž jsme posuzovali situaci a snažili se vymyslet, co dělat dál. Co udělat okamžitě? (např. svědčit o jakémkoli druhu násilí a zneužívání), a co v nejbližší budoucnosti? -

(jak pomáhat lidem, křesťanům a zejména mladým lidem, jak vytvářet budoucnost, jak položit základy pro hlubokou obnovu mentality lidí...)

Dnes je neděle a abych mohl sloužit první mši v půl sedmé ráno, tak jsem vyšel pěšky ke kapli sv. Jana. Máme teď jen jeden vůz, druhý jsme ukryli z obavy, že by ho rebelové ukradli...

V odpoledních hodinách jsme se setkali s výborem farní charity Iustitia et pax, abychom posoudili situaci a udělali něco proto, aby se i státní školy mohly znovu otevřít...

A pokračujeme dál: pomalu, s úzkostí, ale i s velkou důvěrou... jednak proto, že Ježíš řekl v dnešním evangeliu, že nedovolí, abychom se dostali do rukou těch, kteří nám chtějí ublížit, ale i díky modlitbám, podpoře a sympatii mnoha lidí. Děkuji vám!

Válka a mír ...

Tento týden jsme svědky - ostatně jako už několik měsíců - toho samého: občasné důvody k radosti se bohužel střídají s až příliš mnoha důvody ke smutku a bolesti ...

Zatímco ve zbytku země je situace, bohužel, stále ještě příliš napjatá, tak v Bozoum žijeme v relativním klidu ... Čemu za to vděčíme? Pravděpodobně dobré vůli lidí, ale také přítomnosti konzula ze sousedního Čadu ... je to právě on, ke komu rebelové zamíří, kdykoliv přijdou do Bozoum ....

V pondělí jsme zase začali pracovat, dál pokračujeme se stavbou ubytovny pro studenty, kteří jsou z daleka ... Doufáme!

Ve středu v pět hodin ráno jsme se vydali na cestu já, Joseph (mechanik) a Christin (odpovědný za spořitelny), a to směrem na Ndim, obec 160 km na sever, po špatných cestách a s mosty ještě horšími!

V osm jsme dorazili do Bocaranga, kde je farnost kapucínů a dům řeholnic Misionářky lásky. V tomto městě rebelové vyplenili pobočku americké nevládní organizace IRC, která se věnuje (spíše věnovala) školství, zdravotnictví, budování studní, apod. ...

Při odjezdu z Bocaranga potkáváme auto plné rebelů ... kulomety, střelivo v opascích, sluneční brýle ... hrůza... jedeme ale dál, jako by se nic nestalo ...

V devět hodin jsme v Ndim. Zde je komunita kapucínů a setkáváme se s jednou řeholnicí z komunity Milosrdných sester. Jsou v pořádku, ale každý tu prožívá strach a je ve velkém napětí ... Žijí už několik měsíců v napětí a ve strachu ... je to velmi těžké.

Také tyto řeholnice znovu otevřely školy; stejně jako my, stejně jako ti v Bocaranga, pokoušíme se dětem vytvořit dojem určité normálnosti.

Jedeme se podívat na spořitelnu, která byla minulý týden 4. dubna napadena a vypleněna rebely.

Rebelové vylomili mříž a prorazili dřevěné dveře, a pak vstoupili. Shromáždili to, co se jim podařilo nalézt, rozbili skříně a zásuvky a také se snažili otevřít trezor.

To sice nedokázali, ale včetně materiálu (tři baterie pro solární panely, kalkulačky, židle, knihy a záznamy) a hotovosti (cca 1.000 euro) udělali škodu za více než 2 000 euro, ale především zaseli stín pochybnosti nad pokračováním této iniciativy ...

Po obědě jsme vyrazili na zpáteční cestu. Vzali jsem s sebou studenty naší školy, kteří byli doma na prázdninách. Ale co bylo ještě důležitější: jel s námi Pierre, čtrnáctiletý chlapec, kterého jsem sem přivezli do péče k sestrám kvůli podivné psychické labilitě (nemluvil, měl divné reakce ...). Díky Bohu a práci sester je mu nyní dobře a přivezli jsme ho zpátky domů!

Ve čtvrtek odpoledne byla porada profesorů za druhé čtvrtletí, a včera ráno jsme rozdávali vysvědčení ...

V pátek odpoledne jsme uspořádali setkání a příležitost k reflexi pro mladé lidi o současných problémech a snažili jsme se jim pomoci pochopit situaci a učit je především o všem přemýšlet ....

Ale včera, v sobotu, jsme bohužel obdrželi dvě špatné zprávy: rebelové zaútočili na klášter v Bangui (v dopoledních hodinách) a večer na seminář v Yole...

V Bangui díky zásahu arcibiskupa, některých přátel a po intervenci Francouzů se podařilo vyhnout tomu nejhoršímu: rebelové nakonec opustili klášter poté, co rozbili okna několika automobilů ...

V Yole byla situace horší. V sobotu v osm večer tam dorazili dva ozbrojení rebelové spolu s jedním mladíkem z Bouar. Jako rukojmí si vzali sestru ze zdravotního centra a donutili je otevřít bránu kláštera. Požadovali peníze a vyhrožovali, dokonce vystřelili pár ran. Mezitím otcové poslali zprávu do Bouaru (což je asi 8 km daleko). Zpráva o incidentu byla rovněž odvysílána v místní rozhlasové stanici, Radio SIRIRI, někteří přátelé šli za místním šéfem rebelů a přijeli s ním do Yole spolu s několika ozbrojenci. Ti, když dorazili, začali střílet, protože se domnívali, že rebelové jsou stále uvnitř (ale ti mezitím odešli) ...

Bilance: strach, několik střel ve zdech, ale naštěstí žádní zranění nebo něco horšího!

Problém je, že v Yole je 80 chlapců, žáků základní a střední školy ... a teď se otcové, kteří jsou tam (P.Enrico, P. Maurice a P.Marco) potýkají s dilematem, zda ponechat chlapce v semináři nebo je poslat domů ...

To je, po třech týdnech od státního převratu, jasnou známkou neschopnosti nových vládců řídit zemi ...

Proč zůstáváme?

O velikonoční neděli mi volal můj bratranec a ptal se mne (mluví jen v piemontském nářečí): "Fate nen masè, pitost ven via." (nenech se zabít, radši běž pryč).

Řekl jsem mu, že je všude klid, i když to tak úplně nebyla pravda...

Když je země v takové situaci jako je Středoafrická republika, může se stát cokoliv. Povstalci dobyli jedno město za druhým a všude se opakovalo plenění a ničení.

Když je v této zemi neklid, tak první, kdo utíká, jsou občanské a vojenské úřady... Tedy stejní lidé, kteří až donedávna tvrdě vládli a týrali slabé; dnes se schovávají jako malé děti a tváří se, že jsou neviditelní...

Pryč jsou lékaři, zdravotní sestry a ošetřovatelé, učitelé... Zkrátka město není "v provozu".

Děsivé ticho a všichni čekají na nejhorší... Každý zvuk je podezřelý... i zvuk motocyklu nás děsí, štěkající pes... co bude? Kolují zprávy... rebelové jsou tady, jsou tam, udělali to a to... hledají otce Aurelia, hledají auto....

Pak začne střílba. Srdce začne nekontrolovatelně bít, přidají se bolesti břicha, bolesti žaludku... je to jako kdyby tělo podlehlo strachu, zatímco hlava se snaží myslet... i když ani to vždy nejde...

A když se situace stane ještě obtížnější, když si uvědomíte, že jste jednou z mála "osobností", které zůstaly ... tak se začnete ptát proč...?

Proč lidé potřebují Otce, Matku, Sestru? I když nebudete dělat nic, tak pouhá skutečnost, že jste zde, dodává naději a pomoc. Je to jako být u nemocného člověka nebo u spícího dítěte. Oni ví, že jste tam. A vaše přítomnost je také znamením jiné Přítomnosti...

Protože víte, že když odejdete, tak to, co bylo v průběhu mnoha let vybudováno, bude zničeno: školy, nemocnice, zemědělská družstva, spořitelny... Všechno může být zničeno ve velmi krátké době. A máte strach, že už nebudete mít sílu začít znovu... A nemusíte mít ani tolik strach proto, že jste na tom či onom sami pracovali, ale proto, že v tom všem je práce i ostatních lidí; jejich vzdělávání a odborná příprava se budují velmi pomalu, a nyní je pravděpodobné, že toto vše bude trvale zablokováno...

Protože víte, že On je vždy na vaší straně, i když se zdá, že se loď potápí...

Protože každou chvilku přijde nějaký muž nebo žena a řeknou: děkuji vám, protože jste zůstali! Nebo dítě, které je schopné přijít do školy, a přes to všechno dění se na vás dívá a usmívá se...

Takže i přes strach, žaludeční bolesti, minulé noci z poloviny probdělé, víte, že děláte něco dobrého a důležitého: dáváte pohlazení Nazaretského těm, kteří to nejvíce potřebují!

Odvaha? Trochu i té, ale je naplněna také strachem. Ale také přítomnost Někoho, kdo nás nikdy neopustí!

Toto jsou fotografie ze spořitelny, kterou jsme otevřeli v Ndim (160 km od Bozoum) vloni. Byla rebely vyrabovaná... naštěstí... trezor vykrást nemohli, protože byl prázdný...

A tady je Bozoum na Velikonoční neděli... A ...včera jsme znovu otevřeli školy... Navzdory rebelům! I to je Vzkříšení!

Velikonoce 2013

... i tento rok se nám podařilo slavit Velikonoce, v rozhořčení z rebelů, ze strachu a všeho!

Díky Bohu jsme včera večer prožili krásnou Velikonoční vigílii s více než 120 křty.

A Boží slovo nám pomáhalo žít v naději v Boha v každodenním životě, s izraelským lidem, který vidí egyptské vojáky... Baruch, který nám připomíná, že jedině lid žíjící v míru s Bohem může žít v míru.

A potom evangelium Vzkříšení s ženami (jejichž jména a příjmení, jakoby chtěli podtrhnout přímého svědka a ověřitelnost pro Lukášova čtenáře), které se stanou prvními svědky Vzkříšeného Krista.

Dnes ráno - velká Velikonoční Bohoslužba. Znovu se nacházíme se zástupem 25 dětí ve sboru, s 30 tanečnicemi, katechety, atd. okolo těch, který tento večer byli pokřtěni. Obracíme se na tento velký dar víry, který musí být s péčí chráněn, jako mladá rostlina, která je malá na počátku, ale která, s Kristem, může přinést velké ovoce!

A po mši novokřtěnci odcházejí doprovázení přáteli a rodinami do svých čtvrtí, aby oslavovali.

A muzika a zpěvy, které naplnily veké prostranství sestupují dolů a zaplňují město.

Radostné Velikonoce i vám!