úterý 28. května 2013

Po dvou měsících



Je neděle ráno, jeden mladý muž, kterého dobře znám, mi vypráví, co se mu včera stalo. Je technikem mobilních telefonů. Byl pracovat v Mbaiki (100 km od Bangui), vracel se do hlavního města s dalšími lidmi, když potkali nějaká jiná auta. Šoféra oslňovaly dálková světla protijedoucího vozu, tak jednou bliknul světly. Bohužel to byla dvě auta plná rebelů (Séléka). Když přijeli blíž k protějším autům, rebelové je zastavili a nějaký plukovník (všichni jsou plukovníci nebo generálové) přišel k jejich autu, vyhrožoval řidiči střelnou zbraní a ptal se ho, kdo mu dovolil na ně blikat. Začal ho tlouci zbraní, mluvil arabsky a opakovaně mu vyhrožoval. Nakonec nějaká osoba (někdo vysoce postavený, kdo byl s těmi rebely, kteří ho doprovázeli) zasáhl a rebela zastavil.
Řidič byl zraněn na hlavě, ranami pěstí a pažbou samopalu. Po ošetření se vydali dál do Bangui...
Ten mladý muž mi napsal: "Mně samotnému se nic nestalo, nezastrašili mě, ale byl jsem zraněn tím, že jsem musel přihlížet mučení lidské bytosti, aniž bych mohl cokoli udělat."
Totéž pociťuji já, pociťujeme všichni vzhledem k tomu, co se děje ve Středoafrické republice.
Puč, státní převrat, to je už skoro zvyk v historii Středoafriky. Ale tentokrát je to mnohem horší! Po dvou měsících drancování pokračuje, stejně jako střelba, vraždy, násilí.
Příchod rebelů do země způsobil:
- Útěk státních úředníků.
- Útěk vojáků a policistů.
- Zavření škol a všech veřejných institucí.
- Vynořují se zločinci a budižkničemové, kteří kradou, drancují a doslova plení domy.
- Etnické, a především náboženské napětí.
Je obtížné cestovat, protože rebelové ukradli stovky aut (včetně toho našeho a auta naší komunity v Bangui) a protože se všichni bojí zlých setkání.
Loupeže a drancování jsou na denním pořádku. V Bangui přišli rebelové k jedné vdově, matce čtyř dětí, která už o všechno přišla při drancování v roce 2003. Odvezli si část vybavení domu. Druhý den přišli znovu, když byla zrovna pryč. Nejen že úplně vyplenili dům, ale dokonce ho natrvalo obsadili, vdova ho musela opustit!
Bohužel jsou takové příběhy dnes "normální". A podobný osud zažily některé nemocnice, školy, úřady, benzínové pumpy, rodinné domy, kostely a kláštery, neziskové organizace...
Školy jsou zavřené už měsíce. Učitelé utekli, a těch pár, kteří zůstávají, mají strach, že je okradou rebelové. A navíc je státní pokladna prázdná! Už předtím v ní bylo jen pramálo, před příchodem rebelů. Ale ti začali tím, že ji zcela vyprázdnili... Všechno! I benzínové pumpy vykradli: prodej benzínu a nafty byl jedním z hlavních zdrojů státních příjmů. Výsledkem je, že stát nemá na zaplacení státních zaměstnanců...
Kromě toho všeho jsou další důvody ke starostem:
- Vměšování se Čadu a Sudánu: většina rebelů jsou cizinci, nemluví sango (národní jazyk), ale jen arabsky...
- Ovládání přírodního bohatství, zvláště nafty: prvním ministrem nové vlády je ministr pro naftu (takový ministr dosud neexistoval).
- Nedostatek jakékoli kontroly nad rebely, minulý týden mi jeden z nich řekl: 1. jsme rebelové, 2. jsme ve válce, 3. tohle je jedna z provincií Čadu.
- Nedostatek programu rozvoje: Středoafrická republika nepostavila 50 let po své samostatnosti ani jedinou školu ze státních peněz.
- Islámský prvek: více než polovina ministrů nové vlády jsou muslimové (kterých je v zemi přitom jen 15%). Drancování se zaměřovalo především na nemuslimy (zvláště katolickou církev). To vše je znepokojující v zemi, kde dosud vládlo dobré spolužití obou komunit.
- Zablokování veškerých obchodních a ekonomických aktivit. A perspektiva útěku investorů, kteří byli okradeni a kterým se vyhrožovalo.
Jeden ze žalmů mi často zaznívá v srdci v těchto dnech napětí a strachu: "Když se totiž základy řítí, co může spravedlivý dělat?" (Ž 11,3)