Naděje nebo zoufalství?

Naděje nebo zoufalství?

Středoafrická republika pokračuje na své cestě vpřed. Ale kam směřuje? Jsou chvíle, kdy se takto ptám sám sebe. Na jednu stranu mi nechybí dobrá vůle vidět pozitivní malé krůčky, které umožňují mnoha lidem vymanit se z krize a dělat, co se dá: jsou tu rodiče, kteří se obětují, aby mohli posílat své děti do školy, rodiny, které se věnují mladým lidem, aby se navzdory všemu kolem mohli rozvíjet a zrát k dospělosti. Vidím úsměvy dětí, tance, slyším písně dospělých, které zní o nocích; vidím tu muže a ženy, kteří se starají o svá políčka a s důstojností pracují...

V sobotu 16. června jsem jel na pracovní setkání do Bocarangy, týkalo se projektu Caritas (jde o rekonstrukci domů, opravy silnic, spořitelny, minikredity...). Odpoledne jsem se šel pozdravit s budoucími katechety, kteří se zde se svými rodinami účastní vzdělávacího kurzu a připravují se na to, aby v budoucnu uměli dobře vést křesťanské komunity. Jsou zde už od prosince, kurz potrvá do května. Učí se tu rozumět božímu slovu, studují katechezi, teologii, svátosti, morálku, témata, týkající se rodin. Osvojují si ale i praktické dovednosti jako je šití nebo truhlařina. 

Cestou zpět se zastavím ve vesnici Tolle. V nově zrekonstruovaném kostele se nachází soška Pražského Jezulátka, která je patronem obce. Vedle silnice vidím Peulse, kočovné pastevce. Pomalu se vracejí sem do regionu, bohužel díky tomu, že je podporují rebelové z hnutí 3R, což je jedno z těch ozbrojených hnutí, se kterými vláda vyjednává. Bohužel se zdá, že jednání v Chartúmu, které se uskutečnilo minulý měsíc, moc konkrétní výsledky nepřineslo. Stát má sice novou vládu, ale to, že ve skutečnosti stejně na většině ministerstvech zůstali stejní lidé, vyvolalo rozhořčení mnoha povstaleckých hnutí. Takže v posledních týdnech dochází k tomu, že jedinou trasu, která umožňuje zásobování Středoafrické republiky zbožím, blokují v Zoukoumbo povstalci...

A místo toho, aby stát dbal na veřejné blaho, stará se, aby zajistit blaho těm, kteří jsou u moci. Před několika měsíci otevřela nedaleko Bozoum jedna čínská společnost nejméně 17 míst, kde těží zlato. Odklonili tok řeky Ouham a buldozery a mechanickými rypadly prohledávají dno. Pohled na katastrofu, kterou tu tím způsobili, je šílený: hory štěrku, místa zaplavená vodou, tok řeky v troskách, znečištěná voda... (používají velmi pravděpodobně k snadnějšímu hledání zlata rtuť).

Odhaduji, že je jen náklady na pohonné hmoty pro stroje přijdou denně nejméně na 30 tisíc eur. Denně! Kolik asi musí vydělávat, když můžou utrácet tolik peněz? Úřady tvrdí, že o ničem nevědí a zlato putuje každý týden do Kamerunu. A na hranicích (kupodivu!) žádná kontrola... Takže nic z toho se do státní kasy nedostane!

Naděje nebo zoufalství?

Peuls a Ngoutere

Tolle

cantieri dell'oro a Bozoum
les chaniters pour l'or à Bozoum

8. března 2019

8. března 2019

Stejně jako je tomu všude jinde na světě, také ve Středoafrické republice se stal 8. březen dnem, který se zaměřil na akce, v jejichž hledáčku je žena. 

Jan Pavel II. napsal: "Církev si přeje poděkovat Nejsvětější Trojici za „tajemství ženy“, - každé ženy - a za to, co je věčnou mírou její ženské důstojnosti, za „velká Boží díla“, která se v historii lidských generací naplnila na ní a jejím prostřednictvím. Vždyť konec konců, neuskutečnilo se v ní a jejím prostřednictvím to, co je největší v dějinách člověka na zemi: že se sám Bůh stal člověkem? 

Církev tedy vzdává díky za všechny ženy a za každou z nich: za matky, sestry, manželky; za ženy, zasvěcené Bohu v panenství; za ženy, věnující se mnoha a mnoha lidským bytostem, jež očekávají nezištnou lásku jiného člověka; za ženy, které bdí nad lidskou bytostí v rodině, jež je základním znamením lidského společenství; za ženy, které pracují v zaměstnání; za ženy, které nesou někdy velkou společenskou zodpovědnost; za ženy „dokonalé“ i za ženy „slabé“, za všechny: tak jak vyšly z Božího srdce, v celé kráse a bohatosti svého ženství, tak jak byly obejmuty jeho věčnou Láskou; tak jak jsou spolu s mužem poutnicemi na této zemi, která je v tomto čase „vlastí“ lidí a mění se leckdy v „slzavé údolí“; tak jak přijímají zároveň s mužem společnou odpovědnost za osudy lidstva, podle každodenních potřeb a podle konečného určení, které má lidská rodina v Bohu, v lůně nevýslovné Trojice. Církev děkuje za všechny projevy ženského „tvůrčího ducha“. které se vyskytly v průběhu dějin, mezi všemi lidmi a národy. Děkuje za všechna charizmata, která Duch svatý uštědřuje ženám v dějinách Božího lidu, za všechna vítězství, za něž vděčí jejich víře, naději a lásce: děkuje za všechny plody ženské svatosti."

Ve Středoafrické republice není život žen snadný. Je to často právě žena, kdo nese břemeno života, rodiny a budoucnosti. A toho, co chybí, je tolik. V naší škole sv. Augustina již několik let tento sváteční den se studentkami slavíme. Je to chvíle pro zamyšlení, (pro dívky i pro chlapce), pro sebevyjádření (tance, scénky, hry...), jsme vděčni za podporu učitelů a zejména za práci sestry Annity, zástupkyně ředitele.

Na druhé straně světa - v italském Cuneu - přišli s novou iniciativou: v květinářství (Roagna Garden) a v baru Baramò nabízejí prvosenky, jejichž zakoupením se přispívá pro naše letošní nejlepší studentky na stipendium pro příští školní rok. A 8. března si můžeme připomenout také Donaldovu maminku: má 10 dětí, z nichž 7 je už dospělých a nezávislých. Je to ona, kdo se stará o děti, které ještě potřebují její péči. A do doby, než budou i ty zbývající soběstačné, jim poskytuje zázemí domova. Když mi to říká, dojímá mě její velká láska a odvaha.

popel a Popelec

 

popel a Popelec

Na přelomu ledna a února tohoto roku se sešli zástupci ozbrojených skupin (v počtu 14!) se zástupci středoafrické vlády a mezinárodních společenství v Chartúmu (Súdán), aby uzavřeli (další!) dohodu. Během uplynulých pěti let bylo totiž podepsáno takových dohod nejméně osm, (byly okázale přijaty a následně okázale odmítnuty), a také u té poslední dohody hrozí, že se vydá stejnou cestou.

Dohoda v Chartúm je dobrou ukázkou současné situace a problémů, které vedly Středoafrickou republiku do aktuální katastrofy: korupce, centralizace moci a neschopnost spravovat věci veřejné... Naplňovat tyto dohody, které jsou často rozsáhlé (a často velmi zmatené), bylo vždy hned od začátku problematické.

Součástí dohody, kterou uzavřela vládu se zástupci ozbrojených skupin (proč ????), je nově jmenovaná vláda, jejíž složení bylo v neděli zveřejněno. Dvacet jeden ministr z celkových nově jmenovaných třiceti šesti ministrů bylo znovu potvrzeno ve funkcích (co to tedy je „nová vláda“?!) Takže ozbrojené skupiny se cítí zastoupeny nedostatečně.

Hned v neděli zástupci některých skupin od dohody odstoupily a další to udělali vzápětí. Žádají více míst ve vládě a nový seznam ministrů. A někteří rebelové to pojali po svém, využívají nepřehlednou situaci, aby získaly větší vliv nad dalším územím (jako třeba zde na severu našeho regionu v Bocaranga, Ndim, Koui, Ngaundaye, tedy všude tam, kde dochází k zabíjení a blokování přístupu humanitárním organizacím). Na jiném místě, jako například v Baboua, což je město poblíž hranic s Kamerunem, zablokovala povstalecká skupina FDPC (Demokratická fronta středoafrického lidu) silnici a zajala několik lidí, kteří cestovali místním minibusem (mezi nimi byl i Fabrice, bývalý student naší školy sv. Augustina, který nyní studuje na Univerzitě v Bertoua v Kamerunu). Byli zajati a odvezeni do buše, vzali jim oblečení a až po třech dnech, díky zásahu modrých přileb Minusca byli osvobozeni... Zde popisuje Fabrice co zažil:

„Ve snaze ušetřit čas jsem chtěl využít jediný spoj, který by mi umožnil dorazit do Garoua Boulaï (na hranice s Kamerunem) ještě večer. Jenže jsme měli smůlu, protože když jsme přijeli do vesnice Zoukombo, náš minibus zastavili rebelové z frakce FDPC. Přepadením chtěli vyjádřit svůj vztek z nově jmenované vlády, včetně nově jmenovaného premiéra. Ohrožovali cestující, pak nás o všechno, včetně oblečení, okradli a požadovali od nás peníze, konkrétně žádali asi deset milionů CFA, což je asi 15.000 eur. Drželi nás všechny (25 lidí) v zajetí po dobu 2 dny a 2 nocí ve velmi nepříjemných podmínkách! Sice vůči nám nebyli nějak brutální, ale když se jeden obchodník dožadoval, aby mu vrátili peníze, které mu neoprávněně sebrali (3 000 000 CFA), byl následně odveden mimo naši skupinu a už ho pak nikdo neviděl... Třetí den ráno jsme byli díky zásahu vojáků z Minusca a místních zástupců z Baboua konečně osvobozeni. "

Uvidíme, co se bude dít dál...

Jinak jsme - stejně jako všichni katolíci na celém světě - také my vstoupili ve středu do čtyřicet dnů trvajícího postního období, během něhož se budeme připravovat na Velikonoce. Je to také čas určený pro přípravu katechumenů, což jsou žadatelé o křest, který by měli přijmout o Velikonocích. Tento čas je požehnaný a jsme šťastní, protože každý rok se chystá přijmout milost křtu mnoho chlapců, dívek a dospělých. Je to čas odhodlání, zrozený z jistoty a radosti z toho, že poznáváme, jak jsme Bohem jedinečným a nekonečným způsobem milovaní.

Na Popeleční středu se vydáváme na kopec poblíž města (trochu přehnaně nazývaný „hora" Binon), kde slavíme Eucharistii a k žehnání používáme popel (jako symbol a znamení obrácení se). Mnozí pak zůstali na hoře v modlitbě a ztišení po celý den. A ve čtvrtek se vracíme do školy, kde zahajujeme „kulturní týden“, dny naplněné pestrým programem s různými soutěžemi a scénkami, písněmi a tancem, který je určen našim studentům ze školy sv. Augustina.

A posílám přání všeho dobrého všem ženám k jejich svátku!

Lavori sul tetto della Chiesa di Bozoum
POse des toles sur l'église de Bozoum

La vecchia scuola di Dayanga
la vieille école de Dayanga

Cappella e nuova scuola (in costruzione) a Dayanga
La chapelle et la nouvelle école (en construction) à Dayanga

Salita al Monte Binon
Montée au Mont Binon

 

Attività culturali al St Augustin
Journées culturelles à St Augustin

Normální týden

Normální týden

Konečně je za námi veletrh i cestování, tak jsem vděčný za klidný týden! V neděli 24. února po dopolední mši skládá kolem padesátky mladých chlapců a dívek skautský slib. Je to krásná slavnost, ale především závazek. Modlíme se s nimi a za ně, aby dokázali být v životě silní.

Sleduji, jak se shromažďují na prostranství před kostelem, na plném slunci. Jsme v období sucha a počasí je velmi suché a velmi horké. A přesto přichází v noci z neděle na pondělí krásné překvapení: prší! Je to v únoru dost neobvyklý úkaz. Naposledy pršelo na konci října a období dešťů obvykle začíná až v dubnu. Pršelo po celou noc a ještě dopoledne, město se příjemně zchladilo a tak nás déšť zbavil nánosů prachu, který jinak leží všude. Práci, kterou jsme měli naplánovanou na pondělí dopoledne... tu jsme museli samozřejmě odložit na další den. Budeme totiž odstraňovat krytinu ze střechy našeho kostela. Stará krytina je z pozinkovaného plechu, je těžká a místy prorezivělá. Budeme ji nahrazovat novou mnohem lehčí hliníkovou krytinou.

Práce pokračuje a život jde dál!

Zpátky z Indie ve Středoafrické republice

Couroupita guianensis

Zpátky z Indie ve Středoafrické republice

Tak jsem se zase po dlouhé cestě vrátil do Bozoum! Minulou sobotu 16. února byla v Indii oslava 50. výročí řeholních slibů 32 sester, včetně sestry Payton (to je sestra, která s námi pracovala v Bouar ve zdravotním centru posledních 25 let). Proběhla slavnostní mše, které se účastnilo asi 3000 lidí, včetně příbuzných oslavenkyň. Poté byl oběd (pro všechny přítomné!), bohatý, ale velmi jednoduchý a rychlý.

Odpoledne jsme navštívili sestru Elisabette, druhou řeholnici, která pracovala ve Středoafrické republice v Niem. Setkáváme se s její rodinou, ukázali nám malý park s krásnou řekou a velkým závěsným mostem (několik opic nám předvedlo úplné divadlo!).

V neděli zahajujeme zpáteční cestu. Večer po 23 hodinách dorazím do Cochina v Bombaji. V pondělí ráno pokračuji do Nairobi, kam přilétám po více než 6 hodinách letu. Měli bychom odletět ve 13 hodin, ale odlet nabírá zpoždění, až nás nakonec kolem 15:30 vyzvali, abychom opustili letadlo a že let je zrušen! Pokračujeme tedy až další den a v úterý konečně přilétám v 9 hodin do Bangui.

Setkávám se na misii s dalšími, kteří přicestovali sem do Bangui a ve středu brzy ráno vyrážíme do Bozoum. Jede se mnou i zubař Gaetano Barbagallo se svou ženou Lucií, kteří budou pracovat v naší zubní ordinaci v Bozoum.

Cesta je zas v horším stavu. Opustili jsme Bangui v 5.30 ráno, necelých 400 kilometrů jsme ujeli za téměř osm hodin jízdy a v cíli jsme byli ve 13.30! Na začátku posledního nejhoršího úseku v Bossemptele vidím odstavené stoje pro opravu silnice. Stojí tu nečinně už dva měsíce. Za šest měsíců od zahájení prací bylo opraveno necelých 13 km (což je průměrně za měsíc 2,1 km a 70 metrů denně).

V Bozoum je také Enrico Massone, který tu zatím za měsíc a půl postavil velkou část nového kostela ve vesnici Kpari. Blahopřejeme!

Kpari