pondělí 23. června 2014

Na cestě po Evropě







Na cestě po Evropě
Od neděle jsem na cestách. Odjel jsem v neděli po mši a přijel jsem do Bangui večer. V pondělí ráno jsem odletěl směrem do Doualy (Kamerun). Večer jsem odletěl do Paříže a kolem půl jedné jsem dorazil do Osla v Norsku.
Zde každoročně organizuje Centrum pro humanitární dialog fórum, na které se sjedou zprostředkovatelé : asi sto osob ze všech koutů světa, kteří se snaží nalézt mírové řešení konfliktů, které sužují národy. Je ohromující vidět, jak svět směřuje, zdá se, k sebedestrukci, ale je také dobře vidět, jak svět pracuje, často v tichosti, pro nalezení a budování míru.
Během dvou dnů jsme pracovali ve skupinách na tématických setkáních. Mezi námi byli také vysoce postavení lidé : Kofi Annan, Jimmy Carter…
Ve čtvrtek přichází na řadu Středoafrická republika. Sedím po boku paní prezidentky Catherine Samba Panza a snažíme se vylíčit situaci. Já hodně mluvím o zkušenosti z Bozoum.
Ve středu jsem opět na cestě a před obědem dorážím do Ženevy. Zde se setkávám s Florianen Politem z Caritas Internationalis, Albertem Hengelaarem z l’Alliance Evangélique Mondiale, Fabiem z Communauté Jean XXIII, Béatricí z organizace Cordaid, a s biskupem z Bossangoy, SAR.
Odpoledne představujeme ve velkém sále Organizace spojených národů Sředoafrickou republiku velmi pozornému publiku. S námi je tam také apoštolský nuncius, expert pro lidská práva v SAR jmenovaný OSN, Keita Bocoum, a M. Slimane Chikh, stálý pozorovatel z Organizace pro spolupráci s islámem.
Zde je můj příspěvek :
Excelence, dámy a pánové,
především mi dovolte poděkovat všem, kteří mi umožnili zúčastnit se tohoto prestižního setkání. Zvláště Caritas Internationalis, l’Alliance Evangélique Mondiale a Stálé misi Svatého stolce.
Jsem přesvědčen, že naším posláním je nejen upřít naši pozornost tam, kde se vynoří konflikty, ale také udělat vše, co je v našich silách, abychom zastavili válčící strany. Jinak se zranění ve společnostech mohou rozšířit a znetvořit celé země, ty potom mohou upadnout do násilí a nenávisti, s nebezpečím, že se rozšíří do sousedních zemí a celého regionu. A toto je právě případ Středoafrické republiky.
Jsem pouze prostý kněz, a jako takový, se cítím hluboce zasažený, protože jde o lidi, kteří trpí. Poslední roky mě vrhly do popředí scény a musel jsem vícekrát vyjednávat s ozbrojenými lidmi, lupiči a rebely.
Minulé měsíce jsem pochopil surové soukolí etnických a komunitních konfliktů. Tato situace, která nutí prchat místní obyvatelstvo, která rozsévá hrůzu, a to s takovou rychlostí, že mezinárodní společenství, i když reaguje rychle a důrazně, přichází pozdě. Příliš pozdě, aby pomohlo neozbrojenému obyvatelstvu. Stává se, že mezinárodní společenství přichází až stabilizovat faktický stav, který byl způsobem různými skupinami rebelů.
Dovolte mi nyní načrtnout v několika slovech to, co se děje v SAR. Země bohatá přírodními i lidskými zdroji, nicméně jedna z nejchudších na světě. Země, ve které představitelé občanské moci, armády a policie utečou pokaždé, když se zvyšuje napětí. Země, jejíž společenská tkáň byla zpřetrhána posledním konfliktem způsobeným nejprve invazí a následně reakcí na tuto invazi, ve které došlo k rozbití soužití mezi muslimy a ostatními, které až do příchodu Seleky nepředstavovalo žádný problém. Země, ve které stovky tisíc lidí byly donuceny opustit svá bydliště a kteří ze strachu z neustálých loupeží a násilí ozbrojenců nemohou nalézt cestu zpátky.
Tohle všechno má nesmírné důsledky na místní hospodářství. Rozšiřuje se malárie, AIDS, podvýživa, děti jsou bez škol, fenomén dětských vojáků, znásilňování atd. A tomuto krutému konfliktu v zapomenutém koutu Afriky trvalo dlouho, než přitáhl pozornost mezinárodního společenství.
Ale to, co se stalo, bylo předvidatelné. Někteří viděli, předvídali a jednali ve snaze čelit této krizi. Jde zvláště o náboženské vůdce, kteří od prosince 2012 situaci pochopili a začali pracovat na tom, aby nedošlo k válce. Katolíci, protestanti a muslimové vytvořili mezináboženskou platformu, reflektovali situaci a křižovali zemí, odsuzovali násilí a poukazovali na rizika, která to vše zahrnovalo.
Zkušenost této platformy se rozšířila do některých částí země. V mnoha místech se křesťané a muslimové začali setkávat, bdít a pracovat proto, aby muži a ženy země začali společně budovat mír. Tyto místní platformy byly někde spontánní (Bossemptele, Bozoum), jinde více organizované a strukturované (Bouar, Bocaranga…).
Není náhodou, že tisíce muslimů našly útočiště na katolických misiích (např. Carnot, Baoro, Boali, Yaloke, Bangui…).
V rámci krize Středoafrické republiky v letech 2013 a 2014, Bozoum představuje zvláštní případ, protože ukazuje jak čelit konfliktu, ve kterém jsou zahrnuty všechny strany (Seleka, Anti-balaka, civilní společnost: křesťané a muslimové) způsobem komunikace a uchopením odpovědnosti za problémy.
Krize, která vypukla už v březnu 2013 s příchodem rebelů Seleka (jedna z koalic rebelů pocházející z velké části z Čadu, ze Sudánu a ze severu SAR), se zhoršila v Bozoum po srážkách mezi Selekou a Anti-balakou 6. prosince 2013 a způsobila útěk lidí do buše a na katolickou misii, kde žilo po dobu jednoho a půl měsíce 4 – 6 tisíc lidí. Této krizi čelily s odvahou některé elementy občanské společnosti: katolický kněz, protestanský pastor, dva muslimští imámové, sekretář prefektury, zaměstnanci školského resortu, mladí, ženy – krátce muži a ženy dobré vůle.
Přístup, orientovaný na pravdivost a na jasné přidělení odpovědností, umožnil na začátku zmírnit násilí páchané Selekou a následně – od prosince – přispěl k odchodu Seleky.
Naneštěstí, tento přístup nemohl odvrátit odchod civilního muslimského obyvatelstva; nicméně umožnil omezit ztráty: jestliže během prvních útoků Anti-balaky Seleka zabila více než 130 osob – většinou civilních obyvatel – a vypálila 1400 domů, po odchodu Seleky došlo pouze ke dvěma úmrtím, z nichž jeden byl muslim.
Angažování civilní společnosti je jedním z pozitiv této zkušenosti
Selhání státu je výrazné všude, a zvláště mimo hlavní město: prefekt pro Bozoum chybí od 8. prosince a od své nominace před jedním rokem nezůstal na místě více než tři týdny… Prakticky neexistuje četnictvo a policie, a obecně autorita funkcionářů a sil zajišťujících veřejný pořádek je nulová po jejich pravidelném útěku pokaždé, když se objeví zvěsti o hrozbách …
Krok za krokem jsou vytvářené malé skupiny, tzv. Výbor pro zprostředkování. Jde o ženy a muže dobré vůle, kteří sebrali odvahu pokusit se o zprostředkování. Schůzky se Selekou, Anti-balakou, s obyvatelstvem … Při tomto přístupu, který se datuje od prosince 2013, v souvislosti s odchodem Seleky, hrají důležitou roli každodenní schůzky: každý den v osm hodin Výbor zasedá za přítomnosti vojáků z MISCA, aby analyzoval bezpečnostní situaci a dělal rozhodnutí. Na tyto schůze nejsou zástupci Anti-balaky – přes jejich přítomnost ve městě – pravidelně zváni, aby jim nebyla dána oficiální role. Jsou ale často zváni, když chtějí položit otázky. Tento výbor zřídil telefonní číslo pro hlášení násilí a Radu moudrých pro řešení problémů, které z důvodu absence soudu a personálu by mohly být řešeny ozbrojenými skupinami.
Věřím, že jeden z faktorů, které umožnily určitý úspěch, je reálná autorita založená na důvěře a odvaze, kterou členové Výboru osvědčili. Muži a ženy, kteří riskovali (osobně jsem byl políčkován, byly na mě házeny kameny a stříleno z kalašnikova) a kteří mají vyjasněné cíle svých akcí, to jest Mír, ale kteří mají zároveň vědomí své důstojnosti a limitů a mezí, které nechtějí překročit: lidské důstojnosti a respektu pro každou lidskou osobu. Rád kladu důraz na roli žen: měly více odvahy než muži !
Tato zprostředkovatelská práce rovněž umožnila znovu otevřít všechny školy v okruhu sedmdesáti kilometrů (asi 100 škol a 8000 žáků přítomných v březnu) a distribuci semen díky podpoře nevládních organizací.
Role ozbrojených sil Africké unie a MISCA byla zároveň kladná i záporná. Kladná, když naslouchaly a spolupracovaly ve zprostředkovatelském přístupu. Záporná, když nespolupracovaly a nechávaly obyvatelstvo samotné a bez ochrany (osobně jsem musel pohrozit, když chtěly opustit město, aniž by se staraly, jak město po jejich odjezdu ohrozí reakce Seleky, že jim zablokuji na mostě cestu svým autem, aby nemohly odjet …).
Role státu je stále velmi slabá. Stát musí čelit hluboké krizi, která se datuje dlouho do minulosti: země, která nikdy nepostavila ani jedinou školu z vlastních zdrojů, musí ještě ujít dlouhou cestu.
Tato krize nezačala až v prosinci 2012: je výsledkem chyb a problémů, které nebyly nikdy řešeny. Pokud chceme, aby se SAR vzchopila, je nutná hluboká reflexe a skutečné změny týkající se demokracie, korupce, vzdělávání, spravedlnosti …
Role mezinárodního společenství je podstatná. Této chudé zemi s malým obyvatelstvem a velkým nerostným bohatstvím hrozí, že se stane kořistí sousedních zemí a nedávná prudká změna může způsobit, že se stane křižovatkou fundamentalizmu a terorizmu: Boko Haram a al-Qaeda jsou stále blíže… Pokud se v OSN rozhodne o intervenci v dubnu a je naplánovaná až na září, zdá se nám to příliš zdlouhavé! Děkujeme mezinárodnímu společenství, děkujeme Africké Unii, děkujeme Evropské Unii, děkujeme Francii, ale je třeba vše realizovat rychleji a lépe a musí toho být uskutečněno více !
Až do současnosti se mezinárodnímu společenství nepodařilo určité věci změnit: žádné skutečné odzbrojení nenastalo a rozdělení země se může stát skutečností. Podle mého skromného názoru, je potřeba více naslouchat: nejen na nejvyšší úrovni (prezidenti, vlády, atd.), ale ZVLÁŠTĚ těm, kteří se angažují konkrétně v terénu: hrstce mužů a žen se podařilo zabránit úplnému zničení města Buzoum. Jiní, jako arcibiskup z Bangui, Dieudonné Nzapalainga, imám Kobine Layama a pastor Guerékoyamé spolu s platformou náboženských vůdců brázdili od prosince 2012 zemi, aby přispěli svým dílem. Možná by bylo zajímavé si je poslechnout a podpořit jejich práci…!
Nemělo by se zapomenout na roli médií a internetu zvláště, které představují mimořádný nástroj pro informování a posílání zpráv. Pomocí mailů, blogu a sociálních sítí jsme utkali cenné vazby, které mohou změnit věci.
Místo závěru mi dovolte sdílet to, co cítím.
Často si kladu otázku, čeho je nám nejvíce zapotřebí.
Jsou to peníze? Ne, i když jsou tak důležité, viděno nesčetnými potřebami obyvatelstva a pro zajištění humanitární pomoci.
Je to více vojenské síly? Možná. Může to pomoci zajistit bezpečnost země, ale jde jenom o dočasné řešení.
To, co je nejvíce potřeba, je podle mého názoru, obnova srdcí: tedy školy, vzdělávání, informace.
Také potřebujeme know-how. Existují lidi dobré vůle. Ale ta vždy nestačí! Potřebujeme se poučit ze zkušenosti druhých, abychom se inspirovali tím, co fungovalo a co bylo úspěšné. Potřebujeme rozumět tomu, co přivedlo země na okraj propastí, chápat a přiznávat chyby minulosti, ale také analyzovat situaci, abychom byli schopni objevit a vytvářet budoucnost v míru.
Protože budoucí mír je možný. Toto místo, OSN, bylo zrozeno, protože muži a ženy po druhé světové válce pochopili, že « je potřeba více odvahy pro mír než pro vedení války » a udělali nemožné pro uskutečnění snů o Míru.
S naším úsilím, s podporou žen a mužů dobré vůle, se sílou Boha, můžeme uspět.
Děkuji za vaši pozornost.

La Cathédrale de Oslo




Le débat sur la Centrafrique, avec Mme la Présidente



A Genève

A Genève