pondělí 3. února 2014

Situace se nezlepšuje…










V posledních dnech jsem mohl trochu cestovat a navštívit dvě města v naší oblasti:
- Bocaranga, 125 km na sever, byla napadena bojovníky Séléka v úterý 21. ledna. Stříleli na lidi, kteří se uchýlili na misii, potom ukradli, co mohli, u místních otců a sester. Po jejich odjezdu dokončili jejich dílo antibalaka, když vydrancovali obchody a vypálili domy muslimů...
- Bossemptélé, 87 km na jih, které obsadili antibalaka, zabili mnoho lidí a vykradli a zničili všechno, co patřilo muslimům nebo M´Bororo. Tady v Bozoum to ve srovnání se zbytkem země docela jde: antibalaka nevstupuje do města se zbraněmi, kromě občasných pár výstřelů je tu klid. V pondělí ráno se obnovilo vyučování ve školách, což je velmi dobrá zpráva.
Ve středu nás navštívili úředníci OSN, snažíme se pohnout lidi k tomu, aby zahájili rekonstukce. S úředníky přijeli také novináři. Tento článek napsal novinář Adrien Jaulmes z francouzských novin "Le Figaro":

BOZOUM, zvláštní zpravodaj
Ve vesnicích v buši i ve městečku Bozoum je otec Aurelio celebritou. Všichni mu mávají, když projíždí autem okolo, lidé ho obklopují, když se zastaví. V celém kraji je známá jeho silueta. Je hubený jako lunt, působí o deset let mladší než jeho 52 let, nosí na krku malý dřevěný křížek, modrá košile, bermudy a červené sandály, nakrátko zastřižený vous. Tento italský misionář je všude přijímán jako člověk, který vrací naději, dodává odvahu, navrací jistotu.
Byl sám v tomto městě 400 kilometrů severozápadně od Bangui a přesto, že jeho jedinými zbraněmi byly mobilní telefon, nevšední energie a nezlomná fyzická i morální odvaha, vedl otec Aurelio po mnoho měsíců skoro nemožný boj. Odmítal násilí, jež vypadalo jako neodvratné a usiloval o přerušení strašlivé spirály vydírání a únosů následované odvetami, která se rozjela ve Středoafrické republice. Nebo ještě jinak, jak sám píše, pokusil se "přinést trochu lidskosti a racionality do šílenství občanské války."
Otci Aureliovi se nepodařilo zabránit všemu násilí a ničení. Ale někdy dokázal přivést k rozumnému jednání jedny i druhé, někdy přispěl k tomu, že nedošlo k nejhoršímu. Po mnoho měsíců vedl svůj osobní boj, když se snažil upozornit na rostoucí nebezpečí násilí. Pak, když se ďábelský stroj občanské války rozjel, zasahoval, aby přesvědčil oba tábory, aby odložily zbraně, sám zabavoval mačety, mluvil s vrahy, snažil se uklidňovat vzbouřené mysli a působil jako prostředník, aby zabránil krveprolití.
Otec karmelitán Aurelio Gazzera přijel do Středoafrické republiky na začátku devadesátých let, od roku 2003 stojí v čele farnosti Saint-Michel v Bozoum. Příjezd rebelů Séléka do tohoto městečka proměnil jeho apoštolskou misi.
Tito rebelové dorazili ve svých dodávkách a pickupech ze severu 26. března 2013. Tito novodobí afričtí hrdlořezové se zde v Bozoum chovají stejně jako jinde v zemi, jako divoké šelmy: kradou, vydírají, drancují, požadují výpalné, mučí, zabíjejí. "Od samého začátku si dělali, co chtěli", říká otec Aurelio, který se i tak snažil omezovat jejich řádění. "Opakovaně jsem chodil za jejich plukovníkem, jistým Yahaya Massarem", říká. "S tím se dalo mluvit. Ale neměl vždy u svých lidí dostatečnou autoritu."
I otec Aurelio zažil násilí ze strany těchto rebelů. "Séléka mučili jednoho mladého muže deset dní. Nechali ho spoutaného tak dlouho, až ztratil vládu na svýma rukama. Šel jsem za nimi a řekl jsem jim, že nemají právo mučit lidi. Odpověděli mi, že jsou vojáci a mohou si dělat, co chtějí. Jeden z nich se naštval a udeřil mě do obličeje. Odešel jsem, ale i tak vypadali, že ze mě mají trochu strach. Jsou to koneckonců zbabělci. Když se jim někdo postavil, často nakonec uhnuli."
Ve svém blogu "Bozoum v přímém přenosu" (http://bozoum-czeck.blogspot.cz/) podává otec Aurelio zprávy o tomto řádění rebelů, o napětí, které ve městě roste. Snaží se přitáhnout pozornost světové veřejnosti, médií a vlád k požáru, který začíná stravovat Středoafrickou republiku.
"Velmi brzy jsme pochopili, že brutalita Séléky bude mít důsledky, že vytváří nenávist mezi společenstvími", říká otec Aurélio. "Už od srpna se lidé, rozhořčení násilím, krádežemi a mučením, začali organizovat v milicích anti-balaka."
Ukončení hrůzovlády ex-Séléka (jimž se takto začalo říkat poté, co jejich organizace byla oficiálně, byť vlastně jen fiktivně, rozpuštěna) intervencí francouzských vojáků a tlakem sousedních států spustilo v prosinci v Bozoum i ve zbytku SAR novou vlnu vražd a ničení.
Role jsou rázem vyměněné. Anti-balaka, vesnické milice vyzbrojené mačetami a doma vyrobenými puškami, přecházejí do útoku. Muslimové z města a chovatelé dobytka M´Bororo, spojovaní právem či neprávem s nenáviděnými ex-Séléka, se teď stávají oběťmi násilí.
Vrchol násilí nastává 10. ledna, když vynucená demise prezidenta Djotodii odstraní fasádu moci rebelů ex-Séléka v Bangui. Rebelové se stávají štvanou zvěří, přestávají se kontrolovat a řádí, jako by za sebou chtěli nechat jen ruiny a destrukci.
Bok po boku se svými spojenci z M´Bororo ničí vesnice okolo Bozoum a děsí obyvatele. "Dělali to spíš z hlouposti a zlé vůle, než že by měli nějaký skutečný cíl", říká otec Aurélio. 1300 domů bylo vypáleno. Vyděšení vesničané prchají do buše nebo se utíkají ke kostelu svatého Michala v Bozoum.
Vesnička Boyélé, těsně vedle města na jeho severní straně, byla zcela vypálena. Její obyvatelé, dosud v šoku, sedí na zápraží svých ubohých domků, černých od ohně a sbírají drobné předměty, které přestály ničení. Někteří se snaží vytvořit provizorní střechy nad začernalými zbytky stěn.
Obyvatelé Boyélé se zachránili jen díky útěku. "Ráno 10. ledna jsme slyšeli výstřely z děla," říká jeden z vesničanů, "tak jsme odběhli trochu dál do buše. Séléka a M´Bororo přišli a zapálili domy. Viděli jsme, jak kouř stoupá k nebi. Když jsme se odpoledne vrátili, bylo všechno zničeno, všechno jsme ztratili, úrodu, majetek, domy."
Anti-balaka se mstí tak, že útočí na osamělé muslimy a útočí ze zálohy na cestách. Muslimové uprchli do Bozoum, který stále držela ex-Séléka, ta byla teď ale v obklíčení. "Situace byla velmi, velmi komplikovaná", říká otec Aurelio. "Do blízkosti kostela se seběhlo nakonec kolem 3500 uprchlíků. K mešitě ve městě se shromáždilo asi 1500 uprchlíků muslimů a M´Bororo. A nějakých 50 ozbrojených Séléka bylo zablokovaných ve městě, ti byli pořád potenciálně nebezpeční."
Kněz tedy opět začal usilovat o vyjednávání. "Když mi volali Čaďané (vojáci afrických intervenčních sil MISCA v SAR), abych jim pomohl s organizací evakuace muslimských civilistů, odpověděl jsem, že pomohu jen pokud s sebou vezmou také Séléka. Dva dny jsem strávil tím, že jsem je (Seleka) přesvědčoval, aby odešli. Až do poslední chvíle se snažili zůstat. Nakonec jsem pohrozil vojákům z MISCA, že budou-li chtít odjet z města bez Séléka, zablokuji svým autem most přes řeku Ouham a budou-li chtít pokračovat dál, budou muset na mě střílet", říká. Most, který v roce 1943 postavili italští váleční zajatci v době francouzské koloniální Afriky je jediným místem, kde se dá překročit tato řeka směrem na sever, k čadské hranici, je jedinou cestou úniku pro muslimy.
Ex-Séléka nakonec souhlasí, že opustí město. Ale otec Aurelio se ihned stává cílem hněvu muslimského společenství. "Bylo to trochu ostřejší", říká. "Mnoho muslimů obklopilo můj vůz a začali na něj házet kameny", vysvětluje lehkým tónem. Z předního skla jeho auta zbyla jen mozaika střepů. "Překvapivě mě v té chvíli ochránil jeden muslim a jeden rebel ze Séléka (kterému se říkalo 10/15), což byl přitom jeden z nejhorších rebelů."
Na misii Saint-Michel si všichni mysleli, že byl Padre zabit. "Když jsem se vrátil, byl to výbuch radosti. Lidé si mysleli, že se stal zázrak. Pokládali kusy oblečení na cestu, kudy jsem projížděl, aby mě uvítali, podobně jako o Květné neděli."
Sotva skončila hrozba ex-Séléka, musí Aurelio čelit touze po pomstě obyvatel, poblázněných mnoha měsíci teroru. Z obětí se často stávají výborní kati, a tak je teď řada na muslimech, aby platili za řádění Séléky. "Z milic anti-balaka se stal velký problém", říká otec Aurélio. "Většina z nich jsou lumpové bez hierarchie, bez vedení, přidali se, aby mohli ničit, drancovat, zabíjet. Unášejí děti M´Bororo a požadují výkupné, ničí jejich majetek a rozhánějí jejich stáda."
"Je teď těžké přesvědčit lidi, aby rozlišovali mezi rebely Séléka, muslimy a M´Bororo", říká otec Aurélio. "Muslimové se nedokázali jasně vymezit proti Séléka, a teď za to platí."
Aniž by někoho omlouval, nemá kněz žádné pochyby o příčinách těchto násilností. "Například M´Bororo jsou oběti svých vlastních chyb. Nedokázali vidět trochu do budoucna. Spojili se se Sélékou, aniž by přemýšleli o důsledcích. Snažil jsem se je varovat, že se dříve či později dostanou do neudržitelné situace. Copak se se svými stády nastěhujete do měst, až nebudete moct zůstávat na venkově? Nechtěli mě poslouchat."
Pod ochranou malého oddílu kamerunské MISCA se 2500 muslimů tlačí v jediné ulici u bozoumského tržiště. Tito uprchlíci sedí na svých pytlích a na tom zbytku majetku, který se jim podařilo vzít s sebou, a čekají, až budou moct opustit zemi. "SAR pro nás skončila", říká Djodo Mahamatom, zástupce bozoumských obchodníků, před svou výkupnou zlata a diamantů. "V této zemi už nemůžeme zůstat". Jsou tu shromážděné celé rodiny M´Bororo, kteří jsou polonomádští pastevci se světlejší kůží a protáhlými obličeji. Vaří si tu jídlo na malých ohýncích. Ženy nosí pestrobarevné šaty, vlasy spletené do copánků, nosí stříbrné šperky a některé z nich mají nádherné tetování. Otec Aurelio vozí každý den uprchlíkům pytle s rýží, které sám nakoupil.
"Zlý otec nám přivezl dobré věci!", říká mu vedoucí čtvrti, Saleh Ibrahim. "Dělá si legraci", říká Aurélio, "takhle mi říkali, když mě chtěli zabít. Mezi těmito lidmi jsou ti, kteří na mě nedávno házeli kameny", říká a zdraví muslimy sedící na pytlech, jakoby se nic nestalo.
"Naše jediná pomoc je pan Aurelio," říká Saleh Ibrahim. "Všechno jsme ztratili, naše obchody byly vydrancovány, naše stáda ukradena. Nemůžeme se vzdálit z této ulice. Jen co uděláme pár kroků za hranici hlídanou kamerunskými vojáky, zabíjejí nás anti-balaka a unášejí naše děti".
"Chceme opustit tuto zemi, ale nemáme ani žádné dopravní prostředky", říká muslimský starší, který žil 45 let v Bozoum. "Já už jsem starý, ale mladí potřebují najít klidné místo, kde by mohli v klidu začít nový život".
Saleh Ibrahim patří mezi mnoho středoafrických muslimů, kteří jsou spíše oběťmi než spojenci Séléky. "Příchod Séléky roztrhl Bozoum", říká. "Předtím tu nikdy nebylo násilí mezi námi a křesťany. Způsobila mnoho zlého."
Z pohledu otce Aurelia není tato občanská válka nic náboženského. "Myslím, že je třeba vyhýbat se použití tohoto termínu: nestojí tu proti sobě křesťané a muslimové. Je to především politický, etnický a kulturní problém. Nemyslím si, že by Séléka kdy měla nějaký plán islamizace. Byli z větší části muslimové a mluvili arabsky, opírali se o muslimské společenství, obchodníky a pastevce M´Bororo. Teď už ale ke škodám došlo, bude těžké vrátit se zpět."