neděle 23. února 2014

Několik záblesků naděje





Chrétiens et Musulmans ensemble, à Tatale
Cristiani e Musulmani insieme, a Tatale

l'école de BATA
La scuola di Bata

Bozoum začíná dýchat, ale napětí je stále silné. Během dne je méně slyšet střelba, ale musíme zůstat ostražití. Každé ráno v osm hodin pořádáme setkání (zástupce prefekta, šéf vojáků MISCA, já, zástupci Červeného kříže, Lékařů bez hranic, IHCR a OCHA, Caritas, jeden pastor), abychom zhodnotili situaci a přijali opatření.

Jinak v zemi situace zůstává napjatá: v Bangui se několik posledních dní střílelo, v Bocaranga a Ngaundaye je strach z čadských rebelů a z Baba Laddé. V naší farnosti Baoro (kde mezi křesťany a muslimy bylo více než 3000 uprchlíků) se lidé začínají vracet, a nějakých tisíc M ´ Bororo vyrazilo na cestu do Kamerunu.

Potraviny ze Světového potravinového programu konečně dorazily a my je začínáme distribuovat 1500 rodinám (více než 6000 osob), jejichž domy byly vypáleny. Většina lidí začíná znovu stavět své domky a jsou vidět, jak staví střechy a nebo hledají slámu na opravy střech.

V sobotu a neděli máme návštěvu, která nás těší trojnásobně! Zaprvé, od listopadu jsme kromě řídkých setkání s nevládními organizacemi zde nikoho nepřivítali, zadruhé protože dva otcové z naší italské provincie přijedou dosvědčit spříznění a společenství naší náboženské rodiny. A zatřetí, otec Emilio Martinez, generální vikář Řádu bosých karmelitánů přijíždí, aby dal najevo úctu a ujistil nás o modlitbách bratrů karmelitánů, řeholnic z klauzury a karmelitánských laiků.

Jejich příjezd a odjezd byl dobrodružný, protože přijeli do Středoafrické republiky autobusem a odjeli z Bangui za střelby …
Pokračujeme v dohledu nad školami v Bozoum a ve vesnicích v této oblasti, se dvěma projekty, jedním financovaným vládou České Republiky a druhým UNICEF. Zde v Bozoum něco přes 50% žáků navštěvuje školu. Což už je něco, i když by to mohlo být lepší.

V pátek 21. února jsem jel 60 km do dvou vesnic, Bokpayen a Tatale, které přijaly 700 M ´ Bororo. Jedná se o dost řídký případ, i když ne úplně výjimečný. Setkali jsme se s lidmi z těchto vesnic a povzbuzovali jsme je v jejich mírovém soužití. Jedno malé zrnko naděje v zemi, ve které se napětí mezi různými komunitami nepřestává zhoršovat.

Distribution du matériel scolaire à Bockpayen
Distribuzione di quaderni e matite a Bockpayen


Réunion à Tatale

Chretiens et Mususlmans, réfugiés à la Paroisse de Baoro
Cristiani e musulmani rifugiati nella Parrocchia di Baoro

Pères et Soeur de Baoro au travail pour les réfugiés
Padri (Daniel e Dieudonné) e Suore al lavoro per i rifugiati


sobota 15. února 2014

Boj pokračuje !




Antibalaka à Bozoum



Zatímco vane Harmattan (suchý, prašný africký vítr), situace země je vystavena náporům násilností: jedna skupina proti jiné skupině, nové i staré rebelie… Snažíme se z tohoto kruhu násilí vykročit ven, ale vidět to není. Téměř všude, v Bozoum, Bouaru, Bocaranga, vidíme, že se tam usadilo šílenství občanské války, a že sen o míru a rozvoji se vzdaluje… Ale nesmíme zoufat…
 Sobota, 8. února 2014
Během noci je stále slyšet střelba … Kolem půl desáté zahajujeme velkou schůzi oficiálních orgánů města; několik vůdců z buše a šéfové Antibalaky. Všichni jsme zajedno, že aktivity Antibalaky s odchodem Seleky a muslimů by měly skončit. Hodně jsme jim vynadali … a snažili jsme se, aby si uvědomili svou odpovědnost za krádeže, střelbu, zabité a raněné …
Už je toho dost. Do úterý chceme, aby městské úřady (školy, obchody, kanceláře) začaly fungovat. Proto: žádné střílení, žádné zbraně ve iměstě, žádné vojenské uniformy. A požadovali jsme, aby přinesli a odevzdali kalašnikovy na policii…
Od rána jsme neslyšeli střelbu… Naděje!
Toho rána jeden z Bozoumskych muslimů, který odjel s konvojem ve středu, mi zavolal, aby mně řekl, že dobře dojel do Čadu a aby mi poděkoval. To mě moc potěšilo.
Ve 22:30 přišla poslední zpráva dne, velká zpráva: náš drahý Hyppolite, dítě ochrnuté v Bozoum, konečně dorazil na letiště v Bologni v Itálii.
 Nedělě, 9. února 2014
Trochu střelby v noci a přes den je téměř klid. Dnes jsem sloužil mše ve fialové barvě, kající, bez Gloria a jenom s málo zpěvem …
Proč ? Protože jsem chtěl pomoc křesťanům se zamyslet, požádat o odpuštění našich hříchů, zvláště proto, že se mnozí radovali a tancovali, když muslimové odjížděli. A také zamyslet se nad krádežemi a rabováním…
 Pondělí, 10. února 2014
Sekáni a Antibalakou, která obsadila budovu policie… Nakonec odešli, ale obsadili jiný dům !
Úterý a středa, 11. a 12. února 2014
Odjíždíme v 6 hodin s jedním lékařem z Lékařů bez hranic směrem do Bocaranga, Ndim a Ngaundaye, kam přijíždíme kolem 16. hodiny po 210 kilometrech po strašných cestách. Potkáváme se s lidmi s podomácku vyrobenými zbraněmi, ale žádné překážky na silnicích jinak nejsou (na zpáteční cestě nacházíme tři …). Víme, že na hranicích s Kamerunem jsou v Bangu rebelové Baba Ladde a že Antibalaka se je pokouší dostihnout, ale bez úspěchu.
Toho rána rebelové vypálili vesnice mezi Bangem a Ngaundaye a pravděpodobnost útoku se zvýšila. Tím vice, že přes žádosti, žádná vojenská síla nezasáhla, aby chránila obyvatelstvo, ani Francouzi ze Sangaris, ani Kamerunci z MISCA (presto, že nejsou vzdáleni vice než 150 km).
Nacházíme málo lidí ve vesnicích. V Ngaundaye je několik vypálených domů a nemocnice je úplně prázdná: žádní nemocní, žádný doktor, žádné léky …
Jsou tam čtyři kapucíni: 2 Středoafričané, Ital a Polák, a dvě polské sestry a jedna laická sestra. Všichni jsou ještě velmi šokováni po útoku na město Seleky z 21. ledna: vyhrožovali jim a ukradli všechno, co mohli, včetně dvou aut. Vzali jako rukojmí bratra Rolanda, který byl po několika hodinách propuštěn.
Všechny veřejné aktivity (školy, Centrum na podporu žen, nemocnice, atd.) jsou zastaveny… a vyhlídky jsou všude velmi pochmurné. Především proto, že nevidíme zlepšení a že jednotky MISCA jsou příliš daleko, aby mohly účinně chránit civilisty: v době kdy stovky členů Seleky procházely zemí do Čadu, nebyly doprovázeny a důsledkem byly krádeže, žhářství, vraždy a znásilnění. Naopak, o několik dní později byly eskortovány, ale z Paouy do Kagy, zóny, kterou by chtěla Seleka spravovat …
Na zpáteční cestě procházíme vesnicí Nzakoun, 14 km od Ngaundaye, kde Seleka zmasakrovala 22 osob (včetně 14 žen) v jejich vlastních domech… Vystřelili raketu na malou ošetřovnu, která byla zničena…Kam až dojde tahle šílenost?
Čtvrtek, 13. února
Dnes večer konečně MISCA dorazila do Bozoum!
V 8 hodin schůze, jako obvykle. Je zde také jeden mladík, který říká, že je členem řádné armády (FACA). Máme určité pochybnosti, protože říká, že má poslání, ale nemá pro to žádné doklady. Potkáváme se se zástupci MISCA a vyjadřujeme jim naše znepokojení nad situací ve městě a s faktem, že Antibalaka má stále kalašnikovy …
Během dne dostáváme zprávy z Ngaundaye. Vojáci MISCA přijeli ráno, setkali se s Antibalakou a s rebely APRD a zavázali se zaútočit na vesnici Bang, kde je celní přechod do Kamerunu. Ve vesnici sídlí sto rebelů Babba Ladde, dobře a těžce ozbrojených.
Když MISCA dorazila na místo, rebelové prchli do buše se zbraněmi … Takže, ve finále celní přechod je v rukách Antibalaky a rebelové jsou v buši …
Budoucnost? Velmi, velmi špatná. Když MISCA nezůstane na místě, bude to neštěstí pro oblast, přechod a okolní vesnice.
V Bozoum v 16 hodin jsem se setkal s učiteli a studenty státního lycea. Pokoušeli jsme se zjistit, jestli bude možné znovu obnovit vyučování, které tam začalo 11. listopadu a bylo přerušeno 4. prosince … Lyceum bylo vykradeno (dveře, okna, stoly, knihy, …) a my jsme požádali studenty, aby zjistili, co bylo ukradeno, a aby přišli na vyučování v pondělí  … uvidíme!





Antibalaka à Bozoum... avec des toles volées
Antibalaka con armi e bagagli (lamiere rubate)


Antibalaka

Boutques pillées en décembre par la Seleka à Ngutere
Negozi saccheggiati dalla Seleka a Ngutere

Ngaundaye: Pères Capucins et Soeurs polonaises à la prière du matin
Ngaundaye: i padri cappuccini e le suore polacche alla preghiera del mattino


le poste de santé de Hanzoung détruit par les Seleka le 4 février
il dispensario di Hanzoung distrutto dalla Seleka il 4 febbraio


Le poste de santé de Hanzoung
il dispensario di Hanzoung

sobota 8. února 2014

Odjezdy a odjezdy...














Neděle 2. 2. 2014

Po několika dnech klidu jsme kolem 14.00 slyšeli střelbu.
Ráno potkali kamerunští vojáci z Misca, když prováděli hlídku ve městě, muže s puškou. Když se přiblížili, muž vypálil na vojáka Misca a utekl.
Vojáci požádali obyvatele, aby jim ukázali dům onoho muže, ale nedostali žádnou odpověď . A tak přiměli lidi kolem nastoupit do obrněného vozu. Ptali se pak jednoho po druhém na vojenské základně, ale pak je nechali odejít, aniž by našli viníka (dvě ženy pak dorazily do nemocnice, jedna se zlomenou rukou, říkaly, že byly zbity vojáky Misca během výslechu, ale to není možné ověřit...).
Kolem 15. hodiny jsem šel dolů do města, kde bylo mnoho lidí na hlavní silnici. Navštívil jsem vojenskou základnu Misca; vojáci mi vysvětlují svou verzi incidentu. Odcházím ze základny a kolem je spousta lidí, kteří křičí a požadují odchod vojáků Misca z Bozoum. Snažím se je přivést k rozumnému uvažování, ale není to snadné.
Strávím chvilku návštěvou 2 500 muslimů a M´bororo, shromážděných v jejich tábořišti. Když se vracím, tak vidím, že někdo zapálil pneumatiky před základnou Misca. Jsou slyšet výstřely do vzduchu od příslušníků Misca a později na mnoha místech lidé zapalují další pneumatiky.

Pondělí 3. 2. 2014

Noc je celkem tichá i přesto, že došlo na několik požárů. Státní školy jsou zavřené, jeden učitel se svými žáky z katolické misijní školy byl ohrožován antiBalaka. Ti jsou ve městě celkem početní, se zbraněmi, mačetami...
V osm hodin jsem šel do města, máme schůzku s Misca, OCHA a s Lékaři bez hranic a později se přidali také čtyři představitelé antibalaka...
Probíhá vysvětlování na jedné i na druhé straně, ale diskuse je otevřená a čestná, ovšem kolem 09:30 musíme končit, protože jsou slyšet výstřely...
Skutečnost je taková, že antibalaka napadli oblast, kde je 2 500 uprchlíků, jak muslimů, tak M´bororo... I přes ochranu vojáků Misca (mají tři vojáky zraněné) tu je jeden mrtvý a 14 zraněných, včetně jednoho vážně zraněného. Zranění byli zasaženi střelbou, mačetami a dokonce i granáty  (z nichž jeden zůstal nevybuchlý...). Kolem 13. hodiny se situace zdá být klidnější a kolem 15. se jdu podívat tam, kde jsou shromážděni muslimové ...
V odpoledních hodinách se tu už nestřílí... Uvidíme!
Ale ... i přes střelbu a chaos je tu i jedna dobrá zpráva! Hyppolite odjel z Bozoum do Bangui! Hyppolite, dítě, které je ochrnuté od pasu dolů už téměř čtyři roky, a které potřebuje lékařskou péči. A konečně dnes máme možnost, přes MSF, poslat ho letadlem Červeného kříže do Bangui, odkud by měl v sobotu 8. února odletět do Boloně (Itálie)...
 
Úterý a středa, 4. a 5. 2. 2014
Přichází zpráva o příjezdu konvoje nákladních aut z Čadu, poslaných pro ty muslimy, kteří dosud zůstali v Bozoum. Nevíme, jestli se podaří naložit všech 2500 civilistů, nebo jestli odcestuje jenom část. Snažíme se najít bezpečné místo pro ty, kteří by tu případně museli zůstat, pokud by se všechny nepodařilo naložit...Po pondělním napětí jsme se snažíme dobře vyhodnotit situaci. Původci útoků na muslimy jsou mladí muži z Bozoum. A dokonce jsou mezi nimi i ti, kteří si se zbraní v ruce vymohli 6 kalašnikovů od policistů...Ve středu ve 12 hodin konvoj dorazil do Bozoum a okamžitě se začalo s nakládáním zavazadel, věcí všeho druhu a lidí. Všech 2500 civilistů odjíždějí ve zcela přetížených kamionech. Procházím kolem aut, pozdravy sem a tam. Je velmi bolestné, vidět odjíždět všechny tyto lidi. Mládež, ženy, matky, děti, muže, mnozí mě zdraví, mávají. U některých jsou to okamžiky velikých emocí. Budou muset začít žít svůj život jinde, zase od začátku! A pro mnohé ta budoucnost nebude snadná, přišli o všechno...Při odjezdu konvoje náhle přišla špatná zpráva: vojáci Misca odjedou s konvojem také. Jsme zděšení! Jak je to možné? Ve městě neexistuje žádná autorita a těch pár policistů, kteří jsou ve městě, si den předtím nechalo ukrást své zbraně!
A v momentě, kdy odjely poslední kamióny z města, propukla na hlavní tříde exploze jásotu... Radost z odchodu muslimů. Taky možná proto, že jejich odchod proběhl bez incidentů... Ale jak jsem se obával, okamžitě se začaly ozývat i výstřely...
Jak je možné, aby bezpečnostní síly opustily město, které je v tomto stavu? Není tu žádná autorita, prefekt není přítomen už po dobu 2 měsíců a není žádný způsob, jak tu omezit násilí. I kdyby se sem časem vojáci Misca znovu vrátili, budou muset začít zase od nuly, což vůbec nebude snadné!
 
Čtvrtek a pátek 6. a 7. 2. 2014

Odchodem (nezodpovědným) vojenské mise Misca a díky neexistujícím pořádkovým silám, posloucháme dvě noci za sebou střelbu velmi blízko, a ta pokračuje i v průběhu dne...
Trh je plný zeleniny a zemědělských produktů, ale nejsou tu nakupující! Odchod muslimů a Peul bude mít vážné následky. Už i ceny dovážených produktů (mýdla, paliva, oleje, soli, cukru) se zvýšily o 50-100 %, zatímco prodej zemědělských produktů je obtížný kvůli nedostatku zákazníků.
Desítky mladých lidí se zbraněmi jsou ve městě. Někdy s nimi mluvím a občas jsem je přiměl k odchodu, ale někdy je jejich odpovědí důrazná reakce, že jsou ozbrojeni proto, aby zabránili zlodějům a lupičům v krádežích (ale přitom často jsou právě oni sami zloději...), nebo tvrdí, že jim má být zaplaceno (ale kým? a po všem tom rabování, za kterým stojí?).
Na motorce vidím projíždět nějaké tři lidi, dva jsou vyzbrojeni puškami. Zastavím je, napomínám a pak se toho prostředního zeptám, kolik mu je let. On odpoví: 14! Řekl jsem mu, ať vystoupí a zabavil jsem mu jeho zbraně...
Ve čtvrtek ráno jdu do 10 km vzdálené Bata na návštěvu školy a beru s sebou jídlo.
Postupujeme kupředu pomalu. A někdy ani nevíme, jestli se vracíme nebo jdeme vpřed! Samozřejmě, že absence jakékoliv civilní nebo vojenské moci celou situaci nezlepšuje. Jediným řešením je probuzení vědomí odpovědnosti na straně obyvatel.








pondělí 3. února 2014

Situace se nezlepšuje…










V posledních dnech jsem mohl trochu cestovat a navštívit dvě města v naší oblasti:
- Bocaranga, 125 km na sever, byla napadena bojovníky Séléka v úterý 21. ledna. Stříleli na lidi, kteří se uchýlili na misii, potom ukradli, co mohli, u místních otců a sester. Po jejich odjezdu dokončili jejich dílo antibalaka, když vydrancovali obchody a vypálili domy muslimů...
- Bossemptélé, 87 km na jih, které obsadili antibalaka, zabili mnoho lidí a vykradli a zničili všechno, co patřilo muslimům nebo M´Bororo. Tady v Bozoum to ve srovnání se zbytkem země docela jde: antibalaka nevstupuje do města se zbraněmi, kromě občasných pár výstřelů je tu klid. V pondělí ráno se obnovilo vyučování ve školách, což je velmi dobrá zpráva.
Ve středu nás navštívili úředníci OSN, snažíme se pohnout lidi k tomu, aby zahájili rekonstukce. S úředníky přijeli také novináři. Tento článek napsal novinář Adrien Jaulmes z francouzských novin "Le Figaro":

BOZOUM, zvláštní zpravodaj
Ve vesnicích v buši i ve městečku Bozoum je otec Aurelio celebritou. Všichni mu mávají, když projíždí autem okolo, lidé ho obklopují, když se zastaví. V celém kraji je známá jeho silueta. Je hubený jako lunt, působí o deset let mladší než jeho 52 let, nosí na krku malý dřevěný křížek, modrá košile, bermudy a červené sandály, nakrátko zastřižený vous. Tento italský misionář je všude přijímán jako člověk, který vrací naději, dodává odvahu, navrací jistotu.
Byl sám v tomto městě 400 kilometrů severozápadně od Bangui a přesto, že jeho jedinými zbraněmi byly mobilní telefon, nevšední energie a nezlomná fyzická i morální odvaha, vedl otec Aurelio po mnoho měsíců skoro nemožný boj. Odmítal násilí, jež vypadalo jako neodvratné a usiloval o přerušení strašlivé spirály vydírání a únosů následované odvetami, která se rozjela ve Středoafrické republice. Nebo ještě jinak, jak sám píše, pokusil se "přinést trochu lidskosti a racionality do šílenství občanské války."
Otci Aureliovi se nepodařilo zabránit všemu násilí a ničení. Ale někdy dokázal přivést k rozumnému jednání jedny i druhé, někdy přispěl k tomu, že nedošlo k nejhoršímu. Po mnoho měsíců vedl svůj osobní boj, když se snažil upozornit na rostoucí nebezpečí násilí. Pak, když se ďábelský stroj občanské války rozjel, zasahoval, aby přesvědčil oba tábory, aby odložily zbraně, sám zabavoval mačety, mluvil s vrahy, snažil se uklidňovat vzbouřené mysli a působil jako prostředník, aby zabránil krveprolití.
Otec karmelitán Aurelio Gazzera přijel do Středoafrické republiky na začátku devadesátých let, od roku 2003 stojí v čele farnosti Saint-Michel v Bozoum. Příjezd rebelů Séléka do tohoto městečka proměnil jeho apoštolskou misi.
Tito rebelové dorazili ve svých dodávkách a pickupech ze severu 26. března 2013. Tito novodobí afričtí hrdlořezové se zde v Bozoum chovají stejně jako jinde v zemi, jako divoké šelmy: kradou, vydírají, drancují, požadují výpalné, mučí, zabíjejí. "Od samého začátku si dělali, co chtěli", říká otec Aurelio, který se i tak snažil omezovat jejich řádění. "Opakovaně jsem chodil za jejich plukovníkem, jistým Yahaya Massarem", říká. "S tím se dalo mluvit. Ale neměl vždy u svých lidí dostatečnou autoritu."
I otec Aurelio zažil násilí ze strany těchto rebelů. "Séléka mučili jednoho mladého muže deset dní. Nechali ho spoutaného tak dlouho, až ztratil vládu na svýma rukama. Šel jsem za nimi a řekl jsem jim, že nemají právo mučit lidi. Odpověděli mi, že jsou vojáci a mohou si dělat, co chtějí. Jeden z nich se naštval a udeřil mě do obličeje. Odešel jsem, ale i tak vypadali, že ze mě mají trochu strach. Jsou to koneckonců zbabělci. Když se jim někdo postavil, často nakonec uhnuli."
Ve svém blogu "Bozoum v přímém přenosu" (http://bozoum-czeck.blogspot.cz/) podává otec Aurelio zprávy o tomto řádění rebelů, o napětí, které ve městě roste. Snaží se přitáhnout pozornost světové veřejnosti, médií a vlád k požáru, který začíná stravovat Středoafrickou republiku.
"Velmi brzy jsme pochopili, že brutalita Séléky bude mít důsledky, že vytváří nenávist mezi společenstvími", říká otec Aurélio. "Už od srpna se lidé, rozhořčení násilím, krádežemi a mučením, začali organizovat v milicích anti-balaka."
Ukončení hrůzovlády ex-Séléka (jimž se takto začalo říkat poté, co jejich organizace byla oficiálně, byť vlastně jen fiktivně, rozpuštěna) intervencí francouzských vojáků a tlakem sousedních států spustilo v prosinci v Bozoum i ve zbytku SAR novou vlnu vražd a ničení.
Role jsou rázem vyměněné. Anti-balaka, vesnické milice vyzbrojené mačetami a doma vyrobenými puškami, přecházejí do útoku. Muslimové z města a chovatelé dobytka M´Bororo, spojovaní právem či neprávem s nenáviděnými ex-Séléka, se teď stávají oběťmi násilí.
Vrchol násilí nastává 10. ledna, když vynucená demise prezidenta Djotodii odstraní fasádu moci rebelů ex-Séléka v Bangui. Rebelové se stávají štvanou zvěří, přestávají se kontrolovat a řádí, jako by za sebou chtěli nechat jen ruiny a destrukci.
Bok po boku se svými spojenci z M´Bororo ničí vesnice okolo Bozoum a děsí obyvatele. "Dělali to spíš z hlouposti a zlé vůle, než že by měli nějaký skutečný cíl", říká otec Aurélio. 1300 domů bylo vypáleno. Vyděšení vesničané prchají do buše nebo se utíkají ke kostelu svatého Michala v Bozoum.
Vesnička Boyélé, těsně vedle města na jeho severní straně, byla zcela vypálena. Její obyvatelé, dosud v šoku, sedí na zápraží svých ubohých domků, černých od ohně a sbírají drobné předměty, které přestály ničení. Někteří se snaží vytvořit provizorní střechy nad začernalými zbytky stěn.
Obyvatelé Boyélé se zachránili jen díky útěku. "Ráno 10. ledna jsme slyšeli výstřely z děla," říká jeden z vesničanů, "tak jsme odběhli trochu dál do buše. Séléka a M´Bororo přišli a zapálili domy. Viděli jsme, jak kouř stoupá k nebi. Když jsme se odpoledne vrátili, bylo všechno zničeno, všechno jsme ztratili, úrodu, majetek, domy."
Anti-balaka se mstí tak, že útočí na osamělé muslimy a útočí ze zálohy na cestách. Muslimové uprchli do Bozoum, který stále držela ex-Séléka, ta byla teď ale v obklíčení. "Situace byla velmi, velmi komplikovaná", říká otec Aurelio. "Do blízkosti kostela se seběhlo nakonec kolem 3500 uprchlíků. K mešitě ve městě se shromáždilo asi 1500 uprchlíků muslimů a M´Bororo. A nějakých 50 ozbrojených Séléka bylo zablokovaných ve městě, ti byli pořád potenciálně nebezpeční."
Kněz tedy opět začal usilovat o vyjednávání. "Když mi volali Čaďané (vojáci afrických intervenčních sil MISCA v SAR), abych jim pomohl s organizací evakuace muslimských civilistů, odpověděl jsem, že pomohu jen pokud s sebou vezmou také Séléka. Dva dny jsem strávil tím, že jsem je (Seleka) přesvědčoval, aby odešli. Až do poslední chvíle se snažili zůstat. Nakonec jsem pohrozil vojákům z MISCA, že budou-li chtít odjet z města bez Séléka, zablokuji svým autem most přes řeku Ouham a budou-li chtít pokračovat dál, budou muset na mě střílet", říká. Most, který v roce 1943 postavili italští váleční zajatci v době francouzské koloniální Afriky je jediným místem, kde se dá překročit tato řeka směrem na sever, k čadské hranici, je jedinou cestou úniku pro muslimy.
Ex-Séléka nakonec souhlasí, že opustí město. Ale otec Aurelio se ihned stává cílem hněvu muslimského společenství. "Bylo to trochu ostřejší", říká. "Mnoho muslimů obklopilo můj vůz a začali na něj házet kameny", vysvětluje lehkým tónem. Z předního skla jeho auta zbyla jen mozaika střepů. "Překvapivě mě v té chvíli ochránil jeden muslim a jeden rebel ze Séléka (kterému se říkalo 10/15), což byl přitom jeden z nejhorších rebelů."
Na misii Saint-Michel si všichni mysleli, že byl Padre zabit. "Když jsem se vrátil, byl to výbuch radosti. Lidé si mysleli, že se stal zázrak. Pokládali kusy oblečení na cestu, kudy jsem projížděl, aby mě uvítali, podobně jako o Květné neděli."
Sotva skončila hrozba ex-Séléka, musí Aurelio čelit touze po pomstě obyvatel, poblázněných mnoha měsíci teroru. Z obětí se často stávají výborní kati, a tak je teď řada na muslimech, aby platili za řádění Séléky. "Z milic anti-balaka se stal velký problém", říká otec Aurélio. "Většina z nich jsou lumpové bez hierarchie, bez vedení, přidali se, aby mohli ničit, drancovat, zabíjet. Unášejí děti M´Bororo a požadují výkupné, ničí jejich majetek a rozhánějí jejich stáda."
"Je teď těžké přesvědčit lidi, aby rozlišovali mezi rebely Séléka, muslimy a M´Bororo", říká otec Aurélio. "Muslimové se nedokázali jasně vymezit proti Séléka, a teď za to platí."
Aniž by někoho omlouval, nemá kněz žádné pochyby o příčinách těchto násilností. "Například M´Bororo jsou oběti svých vlastních chyb. Nedokázali vidět trochu do budoucna. Spojili se se Sélékou, aniž by přemýšleli o důsledcích. Snažil jsem se je varovat, že se dříve či později dostanou do neudržitelné situace. Copak se se svými stády nastěhujete do měst, až nebudete moct zůstávat na venkově? Nechtěli mě poslouchat."
Pod ochranou malého oddílu kamerunské MISCA se 2500 muslimů tlačí v jediné ulici u bozoumského tržiště. Tito uprchlíci sedí na svých pytlích a na tom zbytku majetku, který se jim podařilo vzít s sebou, a čekají, až budou moct opustit zemi. "SAR pro nás skončila", říká Djodo Mahamatom, zástupce bozoumských obchodníků, před svou výkupnou zlata a diamantů. "V této zemi už nemůžeme zůstat". Jsou tu shromážděné celé rodiny M´Bororo, kteří jsou polonomádští pastevci se světlejší kůží a protáhlými obličeji. Vaří si tu jídlo na malých ohýncích. Ženy nosí pestrobarevné šaty, vlasy spletené do copánků, nosí stříbrné šperky a některé z nich mají nádherné tetování. Otec Aurelio vozí každý den uprchlíkům pytle s rýží, které sám nakoupil.
"Zlý otec nám přivezl dobré věci!", říká mu vedoucí čtvrti, Saleh Ibrahim. "Dělá si legraci", říká Aurélio, "takhle mi říkali, když mě chtěli zabít. Mezi těmito lidmi jsou ti, kteří na mě nedávno házeli kameny", říká a zdraví muslimy sedící na pytlech, jakoby se nic nestalo.
"Naše jediná pomoc je pan Aurelio," říká Saleh Ibrahim. "Všechno jsme ztratili, naše obchody byly vydrancovány, naše stáda ukradena. Nemůžeme se vzdálit z této ulice. Jen co uděláme pár kroků za hranici hlídanou kamerunskými vojáky, zabíjejí nás anti-balaka a unášejí naše děti".
"Chceme opustit tuto zemi, ale nemáme ani žádné dopravní prostředky", říká muslimský starší, který žil 45 let v Bozoum. "Já už jsem starý, ale mladí potřebují najít klidné místo, kde by mohli v klidu začít nový život".
Saleh Ibrahim patří mezi mnoho středoafrických muslimů, kteří jsou spíše oběťmi než spojenci Séléky. "Příchod Séléky roztrhl Bozoum", říká. "Předtím tu nikdy nebylo násilí mezi námi a křesťany. Způsobila mnoho zlého."
Z pohledu otce Aurelia není tato občanská válka nic náboženského. "Myslím, že je třeba vyhýbat se použití tohoto termínu: nestojí tu proti sobě křesťané a muslimové. Je to především politický, etnický a kulturní problém. Nemyslím si, že by Séléka kdy měla nějaký plán islamizace. Byli z větší části muslimové a mluvili arabsky, opírali se o muslimské společenství, obchodníky a pastevce M´Bororo. Teď už ale ke škodám došlo, bude těžké vrátit se zpět."