Bozoum, přímý přenos z Madridu...
Jméno
města Bozoum – s jeho barvami, s jeho utrpením, ale i s jeho úsměvy –
v těchto dnech zaznívá Madridem, hlavním městem Španělska.
Španělská advokátní komora (Consejo General de la Abogacía Española)
pořádá každým rokem u příležitosti výročí vyhlášení Deklarace lidských
práv slavnostní shromáždění, které vrcholí předáváním ocenění osobnostem
a institucím, jež pracují a působí ve prospěch dodržování lidských
práv. Letos byla mezi oceněnými zastoupena i Středoafrická republika,
konkrétně Mons. Juan José Aguirre (biskup z Bangassou) a já...
Zajímavé bylo zdůvodnění:
„Prostředník
míru, člověk, který přijímá potřebné a s nasazením života pomáhá a
brání křesťany i muslimy, blogger činný v oblasti obrany lidských práv.“
Vyrazil
jsem tedy v úterý z Turína a přes Paříž jsem dojel sem do Madridu,
který je opravdu krásným městem. Ve středu dopoledne jsem měl schůzku
s pořadateli, kteří slavnost připravují a začal jsem dávat rozhovory.
Kolem 13. hodiny přijely, rovněž z Itálie, má sestra Marisa a neteř Luisella, které mi dělají v těchto dnech společnost.
Večer jsem šel pozdravit P. Juana Montera, který překládá můj blog do španělštiny.
Čtvrtek
je velký den. Další rozhovory, pak v 18.30 začíná slavnost, jíž
zahajuje ministr spravedlnosti. Oceněných je nás pět: novinář Henrique Cyberman, který pracoval na uspořádání vatikánského setkání mezi Šimonem Peresem a Mahmúdem Abbásem; „Ciudad de Escuela de los Muchachos“ a Iñigo Ortiz de Mendibil, dvě instituce zabývající se prací s ohroženými dětmi a mládeží; já a bratr Mons. Aguirra.
Každý z oceněných něco řekl... a tak jsem si připravil tuto řeč:
Dobrý večer. Jsem velmi dojatý. A
omlouvám se, pokud moje výslovnost nebude dokonalá... Je to velká čest být tady
s vámi dnes večer, děkuji vám ze srdce za toto pozvání. Pro mě jako
karmelitána, syna svaté Terezie z Avily, je to důvodem k hrdosti...
Děkuji vám za toto ocenění, které umožní zaměřit pozornost na
zapomenutou krizi v zapomenuté zemi, kterou je Středoafrická republika. Krize,
která trvá už dva roky, má už tisíce obětí a více než milion
lidí (čtvrtina obyvatel) museli opustit domovy a hledat útočiště v
jiné části země (často v katolických misiích) a nebo ze země odešli.
V prosinci 2013 - po více než osmi měsících - rebelové Séléka (mnozí z nich
pocházeli z Čadu a Súdánu a mluvili pouze arabsky) ukončili svou
vládu teroru. Po měsících mučení, krádeží, rabování, zabíjení, znásilňování a
ničení všeho, se část obyvatel (antibalaka) chopila zbraní proti Séléka a
bohužel také proti muslimskému obyvatelstvu (které částečně podporovalo
Séléka). V Bozoum se tisíce lidí dalo na útěk: někteří do buše a 4 000-6
000 lidí přišlo k nám na misii. Příjetí těchto lidí,
zajišťování potravin, starost o bezpečnost a udržet při životě naději: to
byla moje a naše práce po více než měsíc a půl.
Mezitím jsme spolu s muži a ženami dobré vůle vytvořili mediační výbor,
abychom našli mírovou alternativu k válce. Sešli jsme se spolu: katolíci,
protestanti, muslimové, abychom šli diskutovat se Séléka, s antibalaka, s
muslimy i nemuslimy. Toto trpělivé a odvážné dílo omezilo počet zraněných a
mrtvých a vedlo k odchodu rebelů Séléka.
Právě s těmito lidmi: Bartolomeo Mondele, Jonasem Nodjitouloum,
Thierryem Kanghal, pastorem Samuelem Laoue, Monikou, Josephem a pěti muslimy se
chci podělit o tuto cenu.
Děkuji vám
za tuto cenu.
Ale... není
to první ocenění, které dostávám. Jsou i další, které jsem obdržel během těchto
dvou let války. Ceny, ke kterým mám zvláštní citový vztah...
První byla facka,
kterou jsem obdržel od Goniho, jednoho z rebelů Séléka, naštvaného, protože
jsem si šel k němu stěžovat na mučení a svévolné zatýkání, které bylo pácháno
na lidech.
Druhé bylo rozbité
okno mého auta, které napadl dav muslimů, bránící odchodu rebelů
Séléka.
Třetí byl aplaus,
když jsem se vrátil na misii 13. ledna po konečném dosažení
odchodu rebelů Séléka (ale i házení kamenů a vyhrožování zbraněmi ze
strany muslimů...). Lidé křičeli radostí, když jsem na
misii přijel, protože se předtím rozšířila fáma, že jsem byl
zabit. Pokládali z vděčnosti kusy oblečení před kola
mého auta... Zdálo se, že je Květná neděle!
Čtvrtým
oceněním byl pohled mladého muslima ze
Séléka - "10/15", což byla jeho neobvyklá přezdívka.
Zabránil davu muslimů, aby mě zabili a nebo zranili...
Pátým
oceněním byly tisíce úsměvů tisíců dětí v průběhu onoho měsíce
a půl, kdy byli uprchlíci na misii. Hodně z mého úsilí, kromě
organizování, jsem vědomě věnoval úsměvům pro druhé, abych dodal důvěru a
naději. A ujišťuji vás, že i já na oplátku dostal téhož nepočítaně!
Šestou cenou
bylo více než 15.000 dětí, které mohly chodit do školy, a
to jak v loňském roce, tak i letos! V zemi ve válečném stavu jsou otevřené
školy výzvou a fackou všemu násilí! Chystat se do školy znamená zasívat
budoucnost, znamená to odvést pozornost dětí od násilí a dát
rodičům naději a důvod žít v míru.
Sedmou cenou
jsou telefonické rozhovory s muslimskými přáteli, kteří volají z Čadu
nebo Kamerunu, aby věděli, jak mi je.
Osmou cenou
je sbírka, kterou jsme uspořádali před měsícem v mé farnosti v Bozoum.
Požádal jsem, abychom vybrali něco pro asi 200 muslimů, kteří zůstali v Bozoum
(převážně ženy a děti). Za normálních okolností děláme tuto druhou sbírku pro
potřebné jednou za měsíc a lidé přinesou trochu potravin pro sirotky a trochu
peněz (mezi 15 a 20 Euro). V neděli mě moji křesťané dojali: přinesli
spoustu věcí k jídlu a vybrali jsme téměř 70 Euro!
Jsem šťastný
člověk. A děkuji Bohu každý den za dar, že mohu žít a pracovat ve Středoafrické
republice.
Děkuji za
váš zájem, za vaši pozornost a za vaši každodenní práci.
Díky.