Nezdá se to, ale týden jako by snad ani neměl jen sedm dní, vypadá to, že jich má mnohem víc!
V pondělí dopoledne jsme se vydali společně
s Vojtěchem (dobrovolníkem z neziskové organizace SIRIRI z České
republiky, jejíž ministerstvo zahraničních věcí nám pomohlo se
znovuzprovozněním škol) do města, abychom zkontrolovali, zda jsou místní státní školy skutečně otevřené. A byli jsme mile překvapeni, když jsme viděli, že učitelé jsou tam, kde mají být, připraveni přivítat své žáky. A na konci prvního školního týdne byl počet zapsaných žáků na úctyhodném čísle 1 196.
Rodiče se ve všech školách vrhli do úklidu a vyčistění i okolí škol. V jedné škole uspořádali rodiče u příležitosti zahájení nového školního roku setkání, na němž vybaveni televizorem, zesilovačem a reproduktory napájenými z elektrického agregátu, bavili děti několik hodin programem, jehož součástí bylo promítání videa a filmů a pouštění hudby. Byla to zkrátka velká sláva!
Mezi dospělými z řad vysídlených rodin jsme uspořádali výběrové řízení, z něhož vzešlo osm učitelů, kteří v těchto dnech procházejí intenzivním školením.
Úterní budík mi zazvonil ve čtyři ráno. Po mši (toho dne se slavil karmelitánský svátek svaté Terezie z Avily, naší zakladatelky) jsem odjel přes Bossentele a Baoro do Bouaru, kam jsem dorazil v půl desáté. Cestou jsem potkal vojáky z mnohonárodních sil ve Středoafrické republice (FOMAC), kteří mířili do Bouaru, kde mají zaujmout své pozice. Během několika týdnů by jich tam mělo dorazit na pět set. Můžeme jen doufat, že budou působit ve prospěch obnovy míru a bezpečnosti! Na cestách, které jsem tento týden vykonal (600 km), jsem bez obtíží projel 14 zátarasy, obsazenými rebely..
V úterý a ve středu jsem se zúčastnil diecézního pastoračního setkání: kolem
biskupa se tu shromaždili desítky laiků, řádových sester a kněží, kteří
působí ve farnostech této diecéze. Jsme tu všichni, zástupci všech
farností. Vzájemně jsme si dodávali odvahu, abychom nehledě na problémy
této doby s radostí a energicky sloužili Božímu lidu, který nám byl svěřen. Ve středu večer naše setkání uzavřela eucharistická slavnost, při níž jsme si s vděčností a láskou připomněli dva zesnulé dobrovolníky, Giorgia Grandicelliho a Antonia Savietta.
Ve
čtvrtek ráno jsem pokračoval podle svého dalšího programu. V 10 hodin
jsme přijeli do Bohongu, do vesnice, v níž rebelové vypálili přes 1500
domů. Za námi jely tři nákladní vozy nevládní organizace ACF (Organizace pro boj proti hladu), které vezly deky, moskytiéry, kuchyňské a hygienické potřeby pro těch 3 350 rodin, jejichž domy byly vypáleny...
Sešli jsme se s místním imámem
a dalšími zbývajícími místními představiteli včetně rebelů. Atmosféra
je ve srovnání se situací před několika týdny o poznání klidnější. Příděly by měly celé vesnici do jisté míry vrá !@#$%^&* odvahu a naději. Pokud to půjde, pomůžeme i jim při opětovném otvírání škol.
Odpoledne jsem se vrátil do Bocarangy, kam jsem přijel navečer. V pátek jsem pokračoval dál. Nyní, v období dešťů, jsou cesty mnohem horší než jindy. V jednom místě uvízlo naše auto v bahně. Nevyjelo ani s náhonem na všechna čtyři kola. Ven nám pomohli mladí muži, kteří se zabořili do bahna až po kolena. Trvalo jim to dvě hodiny, než nás vyprostili!
Zastavil
jsem se ve vesnici Herba, v níž bylo vypáleno 222 domů. Setkal jsem se
tam s ředitelem školy a přesvědčil ho, aby i on školu znovu otevřel.
Lidé tu ještě mají velký strach, ale nepřestáváme doufat ve zlepšení. Do auta jsem naložil mladíka, zraněného kulkou rebelů a odvezl ho do nemocnice v Bozoum. Jeho stav byl velmi špatný, střela mu totiž pravděpodobně zlomila hlavici kyčelního kloubu... Ale v Bozoum není možné ani pořídit rentgenový snímek! Uvidíme, jestli se nám ho podaří dostat ještě do jiné nemocnice.
Během cest těchto uplynulých dnů jsem se – kromě snahy překonat zátarasy rebelů, aniž by znovu došlo ke střílení – si pouštím hudbu. Poslouchal
jsem Beethovena, Rossiniho a další; a mezi nimi také Jovanottiho. Jedna
jeho píseň mě velmi zaujala. Věnoval ji své ženě, ale já ji poslouchal
tak trochu jako modlitbu. A zvláště u vědomí, že prožíváme měsíc misií,
je tahle píseň ještě pravdivější:
Tobě, jen tobě,
jaká prostě jsi, kterás podstatou mých dní.
Tobě, jen tobě,
lásce mého žití, lásce mého bytí.
Tobě, jen tobě,
která bereš můj život do dlaní, která můj život rozzáří.
Tobě, jen tobě,
tys mě naučila snít, a žít svůj život, žít.
Tobě, jen tobě,
která jsi tím nejlepším, co můj život zakouší.
Tobě, jen tobě,
mé jediné lásce.
Tebe, kdybych tě neměl...
tebe, která vede můj šťastný život ke smrti, která mění bolest v nezměrné potěšení,
tebe, která bereš můj život do dlaní, která můj život rozzáří...
Žádné komentáře:
Okomentovat