pondělí 28. října 2013

Vzestupy a pády








I tento týden tu máme neočekávané události a zprávy.
Státní školy v Bozoum jsou otevřené, končí druhý týden vyučování a žáků je 3753.
Je to nádherné číslo, které mluví samo za sebe! A vypovídá také o rodičích, kteří čelí strachu, o dětech, které mají radost z toho, že můžou chodit do školy, o učitelích, kteří se vracejí do práce, o přátelích a dobrodincích, kteří toto vše umožňují a podporují. Kromě této dobré zprávy je tu ještě jedna další: po formačním týdnu pro učitele jsme mohli rozšířit vyučování pro uprchlíky o dalších 700 dětí!
Dokonce i v Herba (vesnice, kde rebelové 20. září vypálili více než 200 domů) jsem našel úžasné překvapení. Když jsem tam byl minulý týden, panovala tam ještě rezignace a strach. Ale v pátek - právě, když jsem vystupoval z auta, slyšel jsem hlas dětí ve třídách! Rodiče posekali trávu a připravili školu a tři učitelé jsou plně zaměstnáni přípravami na začátek školního roku.
Tento víkend připravujeme třetí distribuci potravin z WFP (Světový potravinový fond) pro 8 500 uprchlíků.
A v pátek dorazila konečně mise OSN, aby zahájila vyšetřování porušování lidských práv (mučení, zabíjení a nezákonné zatýkání), což rebelové nadále dělají. Máme tak naději, že to pomůže prolomit zeď násilí.
Bohužel, v těchto dnech v Bouar došlo k útokům jakýchsi ozbrojených mužů, kteří mají už plné zuby násilí, krádeží a mučení ze strany rebelů. Čeho se obáváme je, že pak rebelové budou reagovat pomstou na obyvatelích, což obvykle dělají...
Pokusit se zastavit tuto situaci, která se vleče sedm měsíců, je možné i peticí připravenou některými přáteli k Mezinárodnímu trestnímu soudu, aby zahájil šetření mezi vládními autoritami ve Středoafrické republice. Pokud otevřete následující odkaz tak tam najdete stránku, kde se můžete přihlásit pouhým zadáním e-mailové adresy. Malé gesto, které může mít velké důsledky. Díky!

V české verzi je zmíněný text na www.siriri.org, pod článkem: "Podpořme otevřený dopis prokurátorce Mezinárodního trestního soudu (ICC)", i s možností otevřený dopis svým podpisem podpořit.









neděle 20. října 2013

Misionáři, školy, cesty...








Nezdá se to, ale týden jako by snad ani neměl jen sedm dní, vypadá to, že jich má mnohem víc!
V pondělí dopoledne jsme se vydali společně s Vojtěchem (dobrovolníkem z neziskové organizace SIRIRI z České republiky, jejíž ministerstvo zahraničních věcí nám pomohlo se znovuzprovozněním škol) do města, abychom zkontrolovali, zda jsou místní státní školy skutečně otevřené. A byli jsme mile překvapeni, když jsme viděli, že učitelé jsou tam, kde mají být, připraveni přivítat své žáky. A na konci prvního školního týdne byl počet zapsaných žáků na úctyhodném čísle 1 196.
Rodiče se ve všech školách vrhli do úklidu a vyčistění i okolí škol. V jedné škole uspořádali rodiče u příležitosti zahájení nového školního roku setkání, na němž vybaveni televizorem, zesilovačem a reproduktory napájenými z elektrického agregátu, bavili děti několik hodin programem, jehož součástí bylo promítání videa a filmů a pouštění hudby. Byla to zkrátka velká sláva!
Mezi dospělými z řad vysídlených rodin jsme uspořádali výběrové řízení, z něhož vzešlo osm učitelů, kteří v těchto dnech procházejí intenzivním školením.
Úterní budík mi zazvonil ve čtyři ráno. Po mši (toho dne se slavil karmelitánský svátek svaté Terezie z Avily, naší zakladatelky) jsem odjel přes Bossentele a Baoro do Bouaru, kam jsem dorazil v půl desáté. Cestou jsem potkal vojáky z mnohonárodních sil ve Středoafrické republice (FOMAC), kteří mířili do Bouaru, kde mají zaujmout své pozice. Během několika týdnů by jich tam mělo dorazit na pět set. Můžeme jen doufat, že budou působit ve prospěch obnovy míru a bezpečnosti! Na cestách, které jsem tento týden vykonal (600 km), jsem bez obtíží projel 14 zátarasy, obsazenými rebely..
V úterý a ve středu jsem se zúčastnil diecézního pastoračního setkání: kolem biskupa se tu shromaždili desítky laiků, řádových sester a kněží, kteří působí ve farnostech této diecéze. Jsme tu všichni, zástupci všech farností. Vzájemně jsme si dodávali odvahu, abychom nehledě na problémy této doby s radostí a energicky sloužili Božímu lidu, který nám byl svěřen. Ve středu večer naše setkání uzavřela eucharistická slavnost, při níž jsme si s vděčností a láskou připomněli dva zesnulé dobrovolníky, Giorgia Grandicelliho a Antonia Savietta.
Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval podle svého dalšího programu. V 10 hodin jsme přijeli do Bohongu, do vesnice, v níž rebelové vypálili přes 1500 domů. Za námi jely tři nákladní vozy nevládní organizace ACF (Organizace pro boj proti hladu), které vezly deky, moskytiéry, kuchyňské a hygienické potřeby pro těch 3 350 rodin, jejichž domy byly vypáleny...
Sešli jsme se s místním imámem a dalšími zbývajícími místními představiteli včetně rebelů. Atmosféra je ve srovnání se situací před několika týdny o poznání klidnější. Příděly by měly celé vesnici do jisté míry vrá !@#$%^&* odvahu a naději. Pokud to půjde, pomůžeme i jim při opětovném otvírání škol.
Odpoledne jsem se vrátil do Bocarangy, kam jsem přijel navečer. V pátek jsem pokračoval dál. Nyní, v období dešťů, jsou cesty mnohem horší než jindy. V jednom místě uvízlo naše auto v bahně. Nevyjelo ani s náhonem na všechna čtyři kola. Ven nám pomohli mladí muži, kteří se zabořili do bahna až po kolena. Trvalo jim to dvě hodiny, než nás vyprostili!
Zastavil jsem se ve vesnici Herba, v níž bylo vypáleno 222 domů. Setkal jsem se tam s ředitelem školy a přesvědčil ho, aby i on školu znovu otevřel. Lidé tu ještě mají velký strach, ale nepřestáváme doufat ve zlepšení. Do auta jsem naložil mladíka, zraněného kulkou rebelů a odvezl ho do nemocnice v Bozoum. Jeho stav byl velmi špatný, střela mu totiž pravděpodobně zlomila hlavici kyčelního kloubu... Ale v Bozoum není možné ani pořídit rentgenový snímek! Uvidíme, jestli se nám ho podaří dostat ještě do jiné nemocnice.
 
Během cest těchto uplynulých dnů jsem se – kromě snahy překonat zátarasy rebelů, aniž by znovu došlo ke střílení – si pouštím hudbu. Poslouchal jsem Beethovena, Rossiniho a další; a mezi nimi také Jovanottiho. Jedna jeho píseň mě velmi zaujala. Věnoval ji své ženě, ale já ji poslouchal tak trochu jako modlitbu. A zvláště u vědomí, že prožíváme měsíc misií, je tahle píseň ještě pravdivější:

Tobě, jen tobě,
jaká prostě jsi, kterás podstatou mých dní.
Tobě, jen tobě,
lásce mého žití, lásce mého bytí.
Tobě, jen tobě,
která bereš můj život do dlaní, která můj život rozzáří.
Tobě, jen tobě,
tys mě naučila snít, a žít svůj život, žít.
Tobě, jen tobě,
která jsi tím nejlepším, co můj život zakouší.
Tobě, jen tobě,
mé jediné lásce.
Tebe, kdybych tě neměl...
tebe, která vede můj šťastný život ke smrti, která mění bolest v nezměrné potěšení,
tebe, která bereš můj život do dlaní, která můj život rozzáří...























pondělí 14. října 2013

otevření školy v Bozoum

zvláštní vydání v České republice:
dnes, 14. října, otevření školy v Bozoum, pro uprchlíky a pro všechny!
díky České republice, a pro všechny z vás!
(Automatický překlad z Google ..., omlouvám se!)





link  video
https://www.dropbox.com/s/sgjgfx3n2dhtvac/ouverture%20Bozoum3.MP4


a


https://www.dropbox.com/s/j3tchrxa4ib55pn/ouverture%20Bozoum1.MP4








Řeči a fakta



Řeči a fakta
V těchto dnech se trochu víc mluvilo o Středoafrické republice. Na půdě OSN proběhla diskuse před Valnou hromadou, a v těchto dnech Rada bezpečnosti OSN jednomyslně přijala rezoluci, která umožní zásah ze strany mnohonárodních sil a pak možná dorazí i Modré přilby. Všechno to sice nějakou dobu ještě potrvá, ale něco se konečně děje...
Situace se ale zatím stále zhoršuje: v těchto dnech došlo ke střetům v obci Garga, která se nachází asi 150 km od Bozoum. V tomto středisku jsou zlaté doly a rebelové ze Seleka jsou tu přítomní již několik měsíců a jejich násilné činy, krádeže a rabování jsou tam na denním pořádku. Někteří občané - vyčerpaní z tohoto dlouhé útlaku - reagovali tím, že zabili několik muslimů a některé z rebelů. Reakce rebelů byla okamžitá: zabili desítky lidí...
V mnoha oblastech Středoafrické republiky napětí stoupá, stejně jako reakce na tento pekelný kolotoč nekončícího násilí ze strany rebelů. A napětí mezi muslimy a křesťany se zvyšuje.
Tento týden bylo oznámeno, že podle nové vyhlášky je stanoveno zřízení vojenských velitelů ve dvanácti prefekturách. Mohlo by se to sice jevit jako důležité a prospěšné rozhodnutí, možná ale spíše znamená nový problém: ze 24 velitelů (jeden velitel a jeho zástupce na dvanáct prefektur) je jen osm vojáků, a pouze v prefektuře Mbomou je velitelem voják. V ostatních sedmi případech jsou vojáci zástupci velitelů z hnutí Seleka... Je těžko uvěřitelné, že bude profesionální voják poslouchat "civila"... Kromě toho: z 24 velitelů a jejich zástupců je křesťanů pouze šest, a možná ani ne všech šest jsou křesťané... Všichni ostatní jsou Arabové. Problémem ale není islám, ale to, že se tito lidé (většinou pocházející z Čadu a Súdánu ) dopustili příliš dlouhého seznamu zločinů...
V pátek jsem byl v Herba, ve vesnici, kde povstalci zabili dva lidi, zranili další dva a vypálili více než dvě stě domů, a to po hádce mezi rebely a jedním mladým mužem z vesnice.
Vypálené domy bez střech rozmáčí déšť... Než rebelové s vypalováním domů začali, procházeli dům od domu, aby je vykrádali. Ukradli také dvě motorky a zapálili jedno auto. Vydrancovali také malou ošetřovnu. Mnozí obyvatelé žijí ukrytí, a jakmile uslyší zvuk motocyklu nebo automobilu, tak utíkají pryč. Žijeme v naději, že se už brzy snad něco stane!
Ale máme tu i dobré zprávy! V těchto dnech připravujeme znovuotevření veřejných škol, přinejmenším ve městě Bozoum, a to tím, že podporujeme učitele (stát je neplatí už déle než tři měsíce). Takže asi 6 000 dětí se vrátí do školy, a to díky grantu z České republiky. Před tváří rebelů!











neděle 6. října 2013

Skoro jako v kině...









Scény z westernu
Před pár dny jsem byl v Bangui, kvůli nějakým schůzkám. Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili na zpáteční cestu. Když jsme přijeli na PK 12 (dvanáctý kilometr silnice ve směru na Bozoum – hlavní příjezdová a výjezdová brána hlavního města), rebelové ze Séléka (kteří na zmíněném kilometru svévolně vybírají mýtné) po mě chtěli misijní příkaz. Přestože jsem s tím nesouhlasil, nakonec jsem jim ho vydal. Podepsali ho a zapečetili. Během té chvíle se ale jeden rebel rozhodl, že nám zároveň prohledá auto. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, pouze policie má povolení vykonávat takovéto prohlídky (policejní stanice byla naproti přes ulici). Vysvětlil jsem mu, že pokud prohlídku vykoná policie, nebudu nic namítat, ale že rebelové v žádném případě.
Po té, co jsme dořešili všechny formality a chystali se k odjezdu, přišel další rebel - neměl žádné označení hodnosti, trval na tom, že se prohlídce musíme podrobit. Odmítl jsem to a vyrazil. Po méně než pěti stech metrech jsem dostal signál, že mám zastavit. Ve zpětném zrcátku jsem uviděl blížící se motorku, na které byli dva rebelové. Jeden z nich stál a v ruce držel kulomet. Zastavil jsem. Když přijeli k nám, ten s tím kulometem sesedl a namířil mi přímo do obličeje s tím, že se mám okamžitě vrá !@#$%^&* zpět k závoře. Kolem bylo hodně lidí, řekl jsem mu, aby mi dal pro manévrování s autem trochu času. On ale poodstoupil a začal střílet na naše pneumatiky. Pak střílel do vzduchu v domnění, že budu schopný začít couvat zpět. Vystoupil jsem z auta a koukám, že dvě pneumatiky jsou úplně pryč. Snažil jsem se ho uklidnit a vysvětlit mu, že s autem v tomhle stavu už nemůžu pohnout. Mezitím kolem nás projela motorka odvážející ženu, kterou zranila jedna zatoulaná kulka...
Bohu díky, zatímco jsme se dohadovali, okolo nás zrovna projížděla hlídka složená ze Středoafrické a Konžské policie. Zastavil jsem je a poprosil vojáky, aby zasáhli, neboť tu je jeden ozbrojený maniak, který po nás střílel a stále nás ohrožuje. Vojáci vystoupili a začali toho chlápka spolu se shromážděným davem lidí uklidňovat. Vyměnili jsme gumy, vrátili jsme se k závoře a začali jsme podávat hlášení na tamější policejní stanici. V tu dobu jsme už uskutečnili několik telefonátů všem možným lidem... Zanedlouho na to dorazil generální policejní ředitel spolu s jedním plukovníkem, vyslaným samotným ministrem vnitra. Chlápka, který po nás střílel (jmenuje se Ngougai Alban), zatkli a my jsme se odebrali na jinou policejní stanici, abychom dořešili naše hlášení.
Když už bylo po všem, šéf rebelů přesto začal naléhat, že je ale pořád nezbytné učinit prohlídku našeho auta... Policejní velitel, který již z toho byl velmi unavený (už 6 měsíců, je zdejší policie ponižovaná těmito rebely) nakonec souhlasil: zeptal se mě, co je v tom autě. Řekl jsem mu, že jsou tam pouze 4 kbelíky s barvou a naše osobní věci. Nato se velitel otočil směrem k rebelovi, a aniž by se dotkl čehokoliv v autě, mu do očí řekl: „Prohlídka je hotová!“
My jsme pak vyrazili dokoupit dvě pneumatiky, opravili jsme obruče na kolech a v jedenáct hodin jsme byli znovu připraveni k odjezdu.

Scény z policejní kriminálky
Ministr zemědělství nám nabídnul, že nás osobně doprovodí až k závoře na PK 12. Souhlasil jsem a tak se k nám zanedlouho připojil a společně jsme vyjeli. Během cesty se ale mezi naše a ministrovo auto najednou vecpal zelený Land Cruiser bez poznávací značky a s neprůhlednými skly. Za nějakou chvíli jsem ho předjel, ministr zastavil a my také. Podezřelé auto jsme nechali odjet, zatímco se mě ministr začal vyptávat, jestli s tím autem máme něco společného. Vysvětlil jsem mu, že ne... Za chvíli jsme tedy zase vyrazili, ale vzápětí se k nám znovu připojili - tentokrát dvě auta (s rebely uvnitř). Ministr zastavil a my spolu s ním. Nechali jsme auta přejet a pak jsme to raději otočili a vrátili se zpátky. Báli jsme se, že se rebelové chtějí pomstít nebo že chtějí někoho z nás zajmout, aby nás vzali jako rukojmí a mohli osvobodit svého kolegu, toho, který byl zatčený za to, že po nás střílel. Dalo se předpokládat, že rebelové byli vzteky bez sebe, protože PK 12 je pro ně hodně důležité místo, odkud získávají nemalé peníze vybíráním mýtného. Proto jsme se ocitli v nebezpečí.

Scény z mezinárodních intrik
Ve čtvrtek odpoledne a v pátek ráno jsme se snažili nějakým způsobem dostat z města. Napadlo nás si obstarat eskortu, ale to se z organizačních důvodů nepovedlo zařídit. Další možností bylo letedlo OSN, ale to zas nemělo v plánu odletět dříve než v úterý a ještě ke všemu by asi ani nepřistálo v Bozoum, ale někde jinde... Také jsme mohli zvolit jinou silnici, ale to by byla hodně dlouhá cesta, na které nám hrozilo podobné nebezpečí... Nakonec jsme byli nuceni vyčkat v Bangui...

Scény ze Spy Story
V sobotu již od čtyř hodin ráno intenzivně pršelo. Po modlitbě a po mši jsem řekl mým přátelům, kteří mě doprovázeli, že bychom mohli využít nepříznivého počasí a zkusit odjet. Všichni souhlasili. Došel jsem pro Josepha (našeho řidiče) a jeho ženu a vyrazili jsme. Sedl jsem si na zadní sedadlo, vzal jsem si černé brýle a svetr. Přijeli jsme na PK 12. Joseph vystoupil, aby nechal podepsat misijní příkaz (navíc musel ilegálně zaplatit 1000 f CFA). Poté se rebelové rozhodli udělat prohlídku auta. Přestože pršelo, Joseph se nakonec podrobil. Ale ve chvíli, kdy se začali hrabat v našich věcech, jeden policista důrazně rebelům vyčetl, že na to nemají právo, neboť ministr dal jasný příkaz, že auta všech nevládních organizací a misionářů mohou být prohledána výhradně jen policií. Přestože to na rebely nemělo žádný vliv, byl tento výstup pozitivním symbolem, že se věci začínají dávat pomalu do pohybu.
Po deseti minutách naprostého ticha a v napětí, kdy se skla našeho auta začala zvolna rosit z vydýchaného vzduchu a vysoké teploty, zaslechli jsme někoho, jak volá na Josepha, zdali neveze náhodou otce Aurelia. Chvíle naprosté hrůzy: byl to jeden z policistů, který kdysi navštěvoval jednu naši misijní školu. Naštěstí si všimnul pouze otce Stefana, pokynul mu a odešel. Nakonec nás nechali odjet!
Proč to všechno? Je zcela absurdní, že hlavní vstupní brána je ponechána v rukách rebelů, kteří si tam hrají na kovboje. Je absurdní, že lidé musí i nadále strpět všechny tyto ukrutnosti a bezpráví. Je absurdní, že stát není schopný plnit své povinnosti a dovolí, aby nějaký blázen střílel ze své zbraně uprostřed dne na jednom z nejlidnatějších míst hlavního města.
Doufám a věřím, že to, čím jsme si prošli, alespoň pomůže něco změnit...