úterý 13. srpna 2013

Srpnová neděle




 ... Zde ve Středoafrické republice jsme v polovině období dešťů. Příhodná doba pro práce v zemědělství, mnoho rodin žije na polích, aby sledovali pěstování arašíd, kukuřice, prosa, sezamu, manioku, rýže ... a do vesnice se vracejí pouze o sobotách a nedělích na krátkou chvilku odpočinku.
Minulou neděli po mši přišel pomocný katecheta z obce Bossa. Přinesl špatné zprávy: rebelové Seleka přišli a zabili nejméně pět lidí. Pět měsíců staré dítě mu zemřelo v náručí: nemohl udělat nic, aby ho zachránil. Řekl mi, že mnoho lidí uteklo z těchto vesnic a směřují do Bozoum. Tyto vesnice jsou vzdáleny 65 až 115 km. A cestu musejí všichni ujít pěšky!
Začali jsme tedy věci organizovat... Požádali jsme o pomoc dobrovolníky z farnosti, informovali OSN v Bangui a v úterý ráno se sešli s některými představiteli obcí, ze kterých uprchlíci odešli (Bossa, Bódalo, Kemo, Ouham Bac, Boweovi a Bouassi Bödälä, všechny při silnici spojující Bozoum a  Bossangoa, 140 km). Shromáždili jsme informace a pomohli jim vytvořit seznam uprchlíků se jmény rodičů a počtem dětí z každé rodiny: teď (ale určitě ještě přibudou další) jsme napočítali 331 dospělých a 589 dětí, celkem 920 lidí.
V úterý odpoledne proběhlo setkání více než 400 uprchlíků. Byl tam s námi také zástupce Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) Spojených národů. Přítomní informovali o situaci a popisovali nejnaléhavější potřeby: léky, karimatky, stany.
Nasloucháme a potřeby předáváme dál. Zatím si každá obec vybrala tři osoby (mezi nimi je i jedna žena) jako delegáty, kteří by uprchlíky shromažďovali a koordinovali.
Ve středu jsme podnikli cestu do Bossangoa. Až do 65. kilometru šlo vše dobře. Ale od Bossa jsme se ocitli v postižené oblasti: je tu tucet zcela neobydlených vesnic. Šílený zážitek! Velké vesnice s 200-300 domů a ani jeden člověk!
V jedné vesnici jsme zahlédli pohyb. Zastavujeme: byla tam žena, která vyděšeně utíkala. Křičeli jsme, že nejsme ozbrojení, nakonec tucet lidí přišlo, aby nás pozdravili. Bylo to ve vesnici Wikamo, kde povstalci zabili jednoho člověka a zranili dalšího ...
Ale nejhorší je to v Ouham Bac, kde je převoz - člun, na který nastupují osoby a naloďují se motocykly a auta, aby přepluly přes řeku. A je to právě tato řeka, kam rebelové hodili těla usmrcených ... neznáme přesné číslo, ale je to něco mezi 30 a 40 lidmi, které zabili rebelové Seleka ...
My jsme se s rebely ze Seleka setkali na výjezdu z obce ... Tam je pouze jedna silnice; ptali se mě, kam jedeme ... Pak přišel ten, který je vůdce, ale že prý nemluví jinak než arabsky ... I nadále mluvím v sangu: "Pokud nerozumíš ... vrať se do své země!" On trochu brblal, pak nás ale nechal projet.
V Bossangoa (kdysi velké město, ale teď je polovina z něj zničena rebely) se setkáme s knězem, učitelem ze školy v Ouham Bac (má stále na hlavě rány způsobené rebely) a s vedoucími státních škol. Situace je tu velmi vážná: žádná škola od března nefunguje... Závěrečné zkoušky tu sice proběhly, ale studenti přicházeli do tříd přímo z buše, kde se pět měsíců ukrývali ...
Ve čtvrtek ráno v Bozoum proběhlo další setkání se zástupci vesnic a shromaždili jsme veškeré údaje, které nám dovolili v pondělí 12. srpna, přidělit identifikační karty každé rodině, a tím usnadnit distribuci pomoci. Nejbližší týden se obnoví zdravotní péče v našem dispenzáři, a doufáme, že OSN s dalšími nevládními organizacemi snad brzy zasáhnou...
Když rodina opustí svou vesnici, je to vážné. Ale když opustí pole na vrcholu sezóny, znamená to, že již nemá naději!
To je důvod, proč jsme tady. Spolu s dobrovolníky z farnosti, a s mnoha dalšími prostě uprchlíky přijímáme. Zde není potřeba uprchlického tábora: přátelé, známí, příbuzní, všichni mnoho pomáhají. Ale je to těžké!