pondělí 1. července 2013

Zvláštní ticho, zvláštní hluk





Je sobota. Trochu moc klid na můj vkus. Je krásné, že je tu teď asi stovka dětí z hnutí Katolická Akce (zde se jmenuje Aita kwe, což znamená "všichni bratři"), ale něco zde chybí: žáci z našich škol!
Mateřská škola, základní škola, střední škola, Centrum pro alfabetizaci a Centrum pro vzdělávání žen, čítají dohromady víc než 1300 žáků, kteří přicházejí každý den do misijních škol...

V sobotu a v neděli jsme uzavřeli školní rok, což doprovázela spousta aktivit - recitace, zpěvy a předávání vysvědčení. Konec školního roku byl letos trochu specifický, to proto že si uvědomujeme, že naše školy patří k ojedinělým školám, které fungovaly i po letošním březnovém státním převratu... A teď mě těší,  když vidím zadostiučinění a hrdost na tvářích dětí a jejich rodičů!

Zvláštní ticho. Ještě něco zde chybí - sestry! Tento týden odjely do Itálie na krátký odpočinek. A jako vždy... když někdo odjede, teprve pak si uvědomíme, co to je, když je s námi! O to víc si uvědomuji přítomnost  sester, protože umějí být velmi diskrétní, ale také velmi spolehlivé. 
Sestra Sira se svými nemocnými ve zdravotním centru, její kuchyně a její povaha - trochu ostrá z hor, ale také její schopnost být nekonečně pozorná.
Sestra Graziana se svými chudými, nemocnými ve zdejších čtvrtích, její  nespočetné pěší návštěvy k ošetřování chudých v jejich domovech, a její návštěvy naší zahrádky, kde okukuje, co by se zde mohlo tak trochu ukrást...
Sestra Solange, se svými dětmi ze Stacionáře pro sirotky a její věčné maté (je to uruguayka).
Sestra Chiara, se svými dětmi a dívkami, často obklopena kuchařkami ze Stacionáře pro sirotky, nebo animátory. Od konce března je v Itálii i s mladou novickou - sestrou Rosalií...
Zvláštní ticho. Přepadlo mě ve čtvrtek odpoledne, když mi zavolali, že Giorgio Grandicelli zemřel. Zdravotník z Janova, který sem začal jezdit před několik let (od roku 2006) a opakovaně jezdil, aby nabízel
svou práci zdravotníka, ale ne jenom... S nekonečnou trpělivostí a s utrpením, protože mnohé zde má sklon se nikdy neuzdravit. K dispozici byl všem, hlavně dětem.
Za jeho knírem byla často ironie i dobrá nálada, občas také nějaké to bručení, jako všichni praví janované...
Když jsem zde v Bozoum oznámil zprávu, že zemřel, mnoho lidí reagovalo, jako by jim umřel někdo z rodiny, velmi drahá osoba...
Minulý rok mu diagnostikovali rakovinu plic. Operace, chemoterapie..., ale dva týdny poté byl znovu zde v Bozoum... Před několika měsíci sem měl se mnou znovu přijet, ale nemoc ho dostihla. Až do konce snil o návratu do Afriky.
Ciao Giorgio. Jdi v pokoji!

Zvláštní hluk. Během posledních týdnů se zdálo, že se situace dostává zpět do jakéhosi normálu. Ale k tomu máme ještě daleko!
V těchto dnech jsem odjel do Bouaru, poté do Bangui.
Doprovázel jsem Ludmilu a dva filmaře Martina a Květu, kteří sem přijeli vytvořit dokument o přítomnosti a projektech Čechů, kteří se angažují v rozvojovém světě. Tady, ve Středoafrické republice, sledují aktivity neziskové organizace SIRIRI, kterou zastupovala Ludmila. Patřili mezi velmi málo lidí, kteří se nyní odvážili přijet do SAR... jejich přítomnost nás hodně povzbudila, zejména proto, že jsme si vědomi, jak málo informací je teď ve světě k dispozici o tom, co se děje v této zemi v těchto dnech, týdnech...
1200 km napětí při přejíždění od jedné bariéry k druhé, s rebely, kteří si dělají, co chtějí, bez jakékohokoli řádu či respektování autority.
V pátek 28. června se znovu v hlavním městě Bangui střílelo, další rabování, další násilí, s nejméně 6 mrtvými. Skončí to někdy?
V neděli 23. června středoafričtí biskupové zveřejnili velmi zajímavý dopis o situaci v zemi.
Napsali také prezidentovi... Dopisy můžete vidět zde: https://docs.google.com/file/d/0BzLhgSffbc9QbVRNSzBXTC1zZ3c/edit
https://docs.google.com/a/bozoum.com/file/d/0BzLhgSffbc9QdnFFRkdsX0JpWXc/edit?pli=1
Téma je: DU JAMAIS VU, tedy NIKDY NEVIDĚNO.
Nezbývá doufat, že mezi zvláštním tichem a zvláštním hlukem se přece jen může zas vrá !@#$%^&* mír!