Takže nakonec přece dobré zprávy!

Znovu se tu s vámi po asi dvou týdnech setkávám. Aspoň si mohli moji
přátelé, kteří tyto texty překládají, na chvíli odpočinout (poděkování patří Chiaře za
překlady do angličtiny, Ludmile, Terezii a Martinovi za češtinu, p. Juanovi za
španělštinu, Regině za němčinu!).

Tak tedy, krok za krokem... V neděli odpoledne jsem odjel do Bangui,
hlavního města: bylo to 400 km cesty s dvanácti bariérami, které obsadili
rebelové (někde i s nějakými vojáky). Je to pořád taková sázka,
protože nemají žádná pravidla, mluví trošku a jen špatně buď francouzsky,
(což je úřední jazyk) nebo sangem. Jedná se často o Súdánce nebo Čaďany.
Na otázku: "Kam jedeš?" odpovídám, že je to nemusí zajímat. Obvykle mi
trochu nazlobeně odpovídají, že to je jejich práce. Na to zas já,
že když budou vědět, kam jedu, jestli mi pak tedy zajistí bezpečnou
jízdu? A potom už mě zatím vždy nechali odjet.

Přijíždím do Bangui po 4 měsících. S tím vším, co se mezitím stalo, na mě vše působí velmi silným dojmem: je tu málo aut (mnoho jich bylo ukradeno a odvezeno
do Čadu, ostatní jsou schovaná), málo lidí. Hodně vojáků včetně těch z
FOMACu (Mezinárodní africké síly), francouzští vojáci a (bohužel)
stále ještě mnoho rebelů...

Napětí je stále velké, stejně jako nebezpečí. Jeden můj přítel, se
kterým jsem jel v roce 2008 vyjednávat s bandity o jejich odzbrojení, se stal později poradcem
bývalého prezidenta. Navzdory slibům, se nyní neodvažuje spát ve svém domě, protože ho již několikrát přišli hledat rebelové, stejně jako naposledy...

Přijel jsem sem na setkání organizované arcibiskupem z Bangui s
náboženskými lídry. Sešli jsme se v pondělí ráno, bylo nás asi padesát - muslimové,
protestanti a katolíci, abychom hledali, jak podpořit znovuobnovení mírů v zemi.
Byla to jakási tvůrčí dílna, ale také a především šlo o setkání představitelů
různých náboženství. Šlo také o diskuzi, výměnu informací a sdílení starostí
tohoto válečného období. Seděl jsem mezi jedním knězem z diecéze
Bangassou a jedním imánem z Bangui.( https://docs.google.com/file/d/0B8xHb5_hvSzRMUxhSmFMeXlhOGM/edit?usp=sharing)
Na tomto setkání jsme vyjádřili obavy, že příchod rebelů-muslimů může vyvolat reakci
proti všem muslimům bez rozdílu. Jsou zde objektivně znepokojující
jevy islámského původu (rabování a útoky na kostely a křesťany),
ale je zde také riziko, že budou lidé používat násilí proti všem muslimům. Jsou už
unaveni rabováním vlastních domovů a vidí, že mnozí muslimové se
na plenění podílejí a mají z toho prospěch.

Ve středu jsem se zaměřil na nějaké nákupy. Mnoho obchodů bylo
vyrabováno, mnoho nevládních organizací zavřených nebo bez
personálu...

Ve čtvrtek ráno jsem odjel na letiště přivítat Ludmilu, Květu a
Martina. Ludmila přijela z Prahy, zastupuje českou neziskovou organizaci SIRIRI, která nám už
léta pomáhá se sirotky, handikepovanými, školami... Květa a Martin
jsou dokumentaristé z České televize a jsou zde proto, aby vytvořili dokument
o humanitární pomoci Čechů ve Středoafrické republice.

Cesta uběhla poměrně dobře. Ale zastavili jsme se pak v Bossembele, 160 km od Bangui.
Zde je, nebo spíše byla, jedna náboženská komunita se školami a
krásným rehabilitačním centrem pro handikepované. Bohužel, po odchodu
sester 22. března, vyrabovali rebelové úplně všechno! Strašné!

Večer přijíždíme do Bozoum. Čekají mě tu novinky: muž, zodpovědný za státní školy, mi
přinesl raport z druhého týdne od otevření škol. Na začátku v nich nebylo
více než 140 žáků, dnes je to už 1699. Takže nakonec přece dobré zprávy!