A život jde dál...

Tento týden se stalo několik věcí. Ve středu odpoledne jsem odjel do Bouar, vzdáleného 250 km. Na výjezdu z Bozoum rebelové postavili přes silnici závoru. Zeptali se mě - v sangu - kam chci jet. Odpovídám: pobavit se! To asi nechápe, tak říká: Dobře, můžete jet...

V Bossemptele, vzdáleném 85 km, jsou další dvě bariéry. U první líně otevřou závoru. U druhé se opět ptají, "kam jedeš?" Odpovídám: "pobavit se". Rozzlobí se a žádá po mně doklad, ke které misii patřím. Já se pak ptám: "a tvůj dokument? Kde je?". Ve skutečnosti rebelové nemají žádné oprávnění (kromě zbraní), bránit lidem v pohybu.

Pak jsem mu řekl, že dělám svou práci, a on mi (téměř) francouzsky odpověděl: "Je suis travaillé ici" .... (Což by se dalo přeložit jako: Já tady pracuju...).

Pak otevřel závoru a nechal mě odjet ... Zbytek cesty proběhl v pořádku. V Bouar jsem se setkal jednak s několika lidmi ve městě a jednak se spolubratry v St.Elie a v Yole. Ve čtvrtek ráno jsem se setkal s členy farního výboru Iustitia et pax (Spravedlnost a mír). Vyměnili jsme si informace a úvahy o situaci. Brzy chceme zahájit sérii vysílání v rádiu, která by pomohla lidem, aby přemýšleli o situaci, demokracii, společnosti...

V pátek je 31. května, svátek Navštívení Panny Marie u sv. Alžběty. Abychom uzavřeli měsíc květen, tak jsme se sešli, v odpoledních hodinách, na hoře Talo, což je kopec s výhledem na Bozoum. Zde jsme měli mši svatou, modlili se na zemi, a žádali Marii, aby rozprostřela svůj plášť milosrdenství nad celým městem.

V sobotu uspořádali křesťané, kteří pracují pro Iustitia et pax (Spravedlnost a mír), setkání se zástupci místních státních škol a učitelů. Ze 70 učitelů jich 66 ukončilo osmiměsíční "výcvik" a stali se z nich "učitelé". Problém je v tom, že nemají ještě plat, a mnozí jsou stále v hlavním městě. Opakujeme jim, ať myslí na budoucnost země, na situaci dětí a rodin, ať školy otevřou.

Takže zítra, od pondělí 3. 6. 2013, doufáme, že žáci budou moci znovu do veřejných škol, a to po více než dvou měsících volna...

POSLEDNÍ NOVINKY...

Dnes odpoledne jsem se chystal do jedné čtvrti navštívit jednu nemocnou paní. Náhle se dovídám, že rebelové zatkli jednoho mladého muže z farnosti, Christiana Mandabu. Je to jeden z vedoucích ze "Střediska naslouchání", které zřídila naše farní Charita, je otevřené každou neděli pro chudé, sirotky, vdovy.... Dnes ráno přišla nějaká paní, která přinesla věci, které její manžel ukradl obchodníkovi... a prosila ho, aby věci vrátil zpět majiteli. Christian souhlasil a vzal věci obchodníkovi. Ale ten řekl rebelům, aby ho zajali, protože chtěl vědět, kdo to ukradl...

Odešel jsem dolů do města a poté, co jsem navštívil nemocnou, abych jí podal svátosti, otočil jsem své kroky směrem k rebelům...

Christian byl venku u ubytovny, kterou obsadili rebelové. Ptal jsem se, proč ho zatkli? Mně řekli, že velitel takto rozhodl a pak Christiana zas zavedli dovnitř. Já jdu za nimi dovnitř.. Trochu se křičelo, také já jsem trochu křičel, pak jsem řekl, že pokud nebude propuštěn, neodejdu... Odmítám židli, kterou mi nabídli a sedám si na beton... Pro ně je to závažná urážka! Diskutovali jsme, pak jsem si sedl na židli (která byla mimochodem velmi nepohodlná a velmi nestabilní....).

Diskutujeme, diskutujeme, diskutujeme.

Pak přichází velitel... zdravíme se a zas diskutujeme, diskutujeme a diskutujeme... Každou chvíli do toho zasahoval některý z drsnějších rebelů... ale pomalu jsme diskuzi uzavřeli. Propustí ho...

Pak se vracím zpátky do misii...

Tentokrát to vyšlo...