neděle 23. června 2013

Pár důvodů ke spokojenosti a zadostiučinění...









Občas, když Život přináší určité uspokojení, je dobré přijmout to s radostí a vděčností...
Minulou neděli jsme oslavili ukončení celoročních aktivit Stacionáře pro sirotky - "Arc en Ciel". Po sportovním bloku s fotbalovými zápasy a závody zahráli odpoledne chlapci a dívky ze Stacionáře pro strýce, prarodiče a několik přátel pár tanečních scének, a předvedli, která  řemesla se učí v průběhu roku - jsou to různé rukodělné aktivity - ukázali, které věci vyrobili (sítě, rohože, košíky, kresby, hliněné figurky, náramky, slaměné klobouky atd. ..).
Zajímavý detail: ve scénkách děti představovaly ve třech zajímavých případech "den u soudu": manžela, který pije; tátu, který neposílá své děti do školy a vdovu, která je vyhozena z domu rodiny zesnulého. Smích a žertování - a také možnost, jak učit děti určité hodnoty a jak reagovat tváří v tvář problémům. Malé zadostiučinění!

Stacionář pro sirotky "Arc En Ciel" se stará téměř o 200 dětí, které ztratily své rodiče, a které přijali do svých rodin jejich strýcové a prarodiče, což se často děje ve velkých afrických rodinách. Prarodiče mají málo sil a ještě méně prostředků; strýcové již mají své vlastní děti, a tak tento Stacionář dětem nahrazuje část rodinu. V dopoledních hodinách děti chodí do různých škol (a vychovatel jezdí pravidelně s nimi), ve 12 hodin se děti vracejí do Stacionáře na oběd, připravený dvěma týmy kuchařek, které se střídají. Pak v odpoledních hodinách přicházejí na řadu vzdělávací a výchovné aktivity: studium, sport a manuální aktivity, aby se děti naučily nějakému řemeslu. Mezitím se o ty děti, které mají zdravotní problémy, stará řeholní sestra a v pět hodin jdou všichni domů.

V pondělí jsme šli za Hyppolitem, 16 letým chlapcem, který je ochrnutý od pasu dolů. Zde na misii jsou nyní někteří přátelé z Prahy (ze SIRIRI). Ludmila doprovází Květu a Martina, dva mladé studenty FAMU, kteří připravují dokument o činnosti Čechů ve Středoafrické republice. Hyppolitovi přivezli nový invalidní vozík, který mu pomůže zlepšit jeho nezávislost. Je šťastný: ihned ho testuje a jde mu to velmi dobře. Chystáme v budoucnu různá opatření, aby mohl jet do Itálie na několik měsíců, kde by se mohl podrobit důkladným vyšetřením a uzdravit se...

Státní školy byly v Bozoum konečně otevřeny 3. června, nadále fungují a počet studentů stále roste: 140 jich bylo první týden, druhý týden už 1699,  a třetí dokonce 2499. (Vždycky jedno dítě chybí, aby bylo možné číslo zaokrouhlit! Příští týden tam půjdu snad já sám!). Malé zadostiučinění!

Ve čtvrtek odpoledne jsem doprovodil přátele z Prahy Ludmilu, Martina a Květu do Centra pro pěstování rýže. Je čas setí a opět spokojenost! Tři roky vyučujeme novou techniku, která pochází z Madagaskaru. S touto inovací někteří pěstitelé vyprodukovali místo původních dvou tun rýže na hektar až 11 tun (průměr v Itálii, se vší moderní technikou, je 5,6 t / ha ...). Milé bylo, že Nestor, mladý muž, zodpovědný za toto Centrum pro pěstování rýže, mi celý spokojený ukazoval výsledky jejich práce, kterou pomocí této nové techniky nyní dělají. A vyjádřil se téměř opovržlivě o těch, kteří stále používají starou techniku, která vyžaduje mnohem více práce, s velmi nevalnými výsledky ... Malé zadostiučinění! Mimochodem - Nestor ještě dodal, že ze strachu z rebelů zůstávají na rýžovišti i během týdne a vracejí se do Bozoum až na neděli, a že tím vlastně docílili zvýšení úrody... Úspěch - navzdory rebelům!

O rebelech... jen pár novinek!
Ve čtvrtek ráno jsem byl v naší škole St. Augustin. Začali jsme poradu profesorů na konci školního roku, a najednou přijeli dva ozbrojení muži na motorce. Vyšel jsem ven. Byl to velitel rebelů s nějakým svým nohsledem! Zdravím je a zdvořile (více či méně) jim říkám, aby odešli z nádvoří: žádné zbraně na půdě školy nechci... Tvářili se trochu nazlobeně, ale odešli ven za bránu. Velitel mi řekl: "Dlouho jsme se neviděli, chtěl jsem vás pozdravit!" Já, dojatý (?!?!)  mu děkuju. Pak mě poprosil, jestli bych jim nemohl dát nějaký sešit. Řekl jsem mu, že ho zkusím najít ... (kdo ví, na co to potřebují... jako papír na cigarety je trochu tlustý...).

V pátek ráno jsem byl dole ve městě a zahlédl dva rebely na motorce. Řekl jsem jim, ať předají sešit jejich veliteli... pro jistotu jsem do jednoho připsal své telefonní číslo. A aby mi zavolal, až jej dostane... protože jim moc nevěřím. Jeden z nich říká, jak to, že nám nevěříte? A dodal, že ten druhý je jeho "sekretář" (!?!?!?). Toho jsem se zeptal, jestli umí psát... a "sekretář" řekl, že ano... Je to pravda?
Plnou parou vpřed!







 



pondělí 17. června 2013

Takže nakonec přece dobré zprávy!





Znovu se tu s vámi po asi dvou týdnech setkávám. Aspoň si mohli moji
přátelé, kteří tyto texty překládají, na chvíli odpočinout (poděkování patří Chiaře za
překlady do angličtiny, Ludmile, Terezii a Martinovi za češtinu, p. Juanovi za
španělštinu, Regině za němčinu!).

Tak tedy, krok za krokem... V neděli odpoledne jsem odjel do Bangui,
hlavního města: bylo to 400 km cesty s dvanácti bariérami, které obsadili
rebelové (někde i s nějakými vojáky).
Je to pořád taková sázka,
protože nemají žádná pravidla, mluví trošku a jen špatně buď francouzsky,
(což je úřední jazyk) nebo sangem. Jedná se často o Súdánce nebo Čaďany.
Na otázku: "Kam jedeš?" odpovídám, že je to nemusí zajímat. Obvykle mi
trochu nazlobeně odpovídají, že to je jejich práce. Na to zas já,
že když budou vědět, kam jedu, jestli mi pak tedy zajistí bezpečnou
jízdu? A potom už mě zatím vždy nechali odjet.

Přijíždím do Bangui po 4 měsících. S tím vším, co se mezitím stalo, na mě vše působí velmi silným dojmem: je tu málo aut (mnoho jich bylo ukradeno a odvezeno
do Čadu, ostatní jsou schovaná), málo lidí. Hodně vojáků včetně těch z
FOMACu (Mezinárodní africké síly), francouzští vojáci a (bohužel)
stále ještě mnoho rebelů...

Napětí je stále velké, stejně jako nebezpečí. Jeden můj přítel, se
kterým jsem jel v roce 2008 vyjednávat s bandity o jejich odzbrojení, se stal později poradcem
bývalého prezidenta. Navzdory slibům, se nyní neodvažuje spát ve svém domě, protože ho již několikrát přišli hledat rebelové, stejně jako naposledy...

Přijel jsem sem na setkání organizované arcibiskupem z Bangui s
náboženskými lídry. Sešli jsme se v pondělí ráno, bylo nás asi padesát - muslimové,
protestanti a katolíci, abychom hledali, jak podpořit znovuobnovení mírů v zemi.
Byla to jakási tvůrčí dílna, ale také a především šlo o setkání představitelů
různých náboženství. Šlo také o diskuzi, výměnu informací a sdílení starostí
tohoto válečného období. Seděl jsem mezi jedním knězem z diecéze
Bangassou a jedním imánem z Bangui.
( https://docs.google.com/file/d/0B8xHb5_hvSzRMUxhSmFMeXlhOGM/edit?usp=sharing)
Na tomto setkání jsme vyjádřili obavy, že příchod rebelů-muslimů může vyvolat reakci
proti všem muslimům bez rozdílu. Jsou zde objektivně znepokojující
jevy islámského původu (rabování a útoky na kostely a křesťany),
ale je zde také riziko, že budou lidé používat násilí proti všem muslimům. Jsou už
unaveni rabováním vlastních domovů a vidí, že mnozí muslimové se
na plenění podílejí a mají z toho prospěch.

Ve středu jsem se zaměřil na nějaké nákupy. Mnoho obchodů bylo
vyrabováno, mnoho nevládních organizací zavřených nebo bez
personálu...

Ve čtvrtek ráno jsem odjel na letiště přivítat Ludmilu, Květu a
Martina. Ludmila přijela z Prahy, zastupuje českou neziskovou organizaci SIRIRI, která nám už
léta pomáhá se sirotky, handikepovanými, školami... Květa a Martin
jsou dokumentaristé z České televize a jsou zde proto, aby vytvořili dokument
o humanitární pomoci Čechů ve Středoafrické republice.

Cesta uběhla poměrně dobře. Ale zastavili jsme se pak v Bossembele, 160 km od Bangui.
Zde je, nebo spíše byla, jedna náboženská komunita se školami a
krásným rehabilitačním centrem pro handikepované. Bohužel, po odchodu
sester 22. března, vyrabovali rebelové úplně všechno! Strašné!

Večer přijíždíme do Bozoum. Čekají mě tu novinky: muž, zodpovědný za státní školy, mi
přinesl raport z druhého týdne od otevření škol. Na začátku v nich nebylo
více než 140 žáků, dnes je to už 1699.
Takže nakonec přece dobré zprávy!